Jizerky - okolí Oldřichovského sedla

Jako výchozí bod nám bude sloužit nalejvárna u Kozy v Oldřichovském sedle. Ideální je dorazit už v pátek večer a u Kozy si doplnit kapínek morál. V sobotu ráno pak vyrazíme směrem Stržový vrch, Kopřivník. Po chvilce chůze nás hned po pravé ruce zaujme charakteristická věž Sněhulák, tady zbystříme páč dál už začíná lezení. Pokud si chcete mermomocí vylízt něco na Sněhuláka, tak můžete, jistit se to nedá, ale slaňák tam je. Kousek dál po cestě je další nápadná věž Gorila. Tady už se zastavíme. Na Gorilu vedou dvě krásné spárky, Východní spára III-IV je lehoučká spárka akorát na žábu, Mikrospára IV  je kraťoučká žábovačka, poněkud dosti převislá, ale s rukavicema žádnej problém. Bez rukavic si asi nechutně sedřete pazoury, ale to asi ve všech spárách v Jizerkách. Tady se lehce rozfuníme a valíme dál. V okamžiku, kdy se cesta začne stáčet doleva, pokračujeme pořád rovně, pokolena v dubovém listí až k Piku 60. výročí VŘSR. Výzva k exilu III je lehoučká pohodová spárka plná listí, vedlejší Rudí komisaři IV jsou už kapínek těžší. Zabojovat lze v Kremelské zdi V-VI (jdou tam dva dobrý čoky a dá se do nich v klidu hodit - ověřeno). Pro extrémisty tu je Pochod rudých námořníku IV (tomu číslu nevěřte). Není tady žádnej slaňák tak si předem vyberte kudy dolu. Vrátíme se na cestu a po ní to dovalíme až k výrazné věžičce Oldříšek. Napohodu si dáme cestu s nepochopitelným názvem Sokolík III, opět krátká lehká spárka na žábu. Po tomto výstupu začínate už cítit, že je třeba kapínek přitvrdit. Obejdeme Oldříška a mrkneme se na jeho Západní stěnu V-VI, už začátek není žádná prdel, ale jakmile stojíte na bříšku (nikoliv na vašem) máte jakžtakž vyhráno, páč tu jde tutovej vklíněnec. Což zlepší váš špatný duševní stav s mizernnym jištěním při překonávání bříška. Pár kroků na sokola a máte další problém. Buď ste dlouhán a problém se cvakáním neřešíte, nebo máte předloktí a nervy z oceli a cvakáte z těch mrdek kolem kruhu. My ostatní si buť rozerveme pazoury a cvakneme né příliž esteticky ze sokolíka, nebo máme koule a cvakáme až u pasu. Z kroužkem u kotníku, zjišťujem, že nejtěžší flek nás teprve čeká... většinou tam pravezujeme doleva a doprava tak dlouho až nahmátnem pravou hranu. Od Oldříška seběhneme krátce dolů k balvanu Močoun. Odpohledu zavrhneme většinu cest co tam vedou a jediné co nám padne do oka je levně vypadající jednokrokovka od Zorky - Přes Krystal VIb. Sice to skutečně je jednokrokovka, ale taky pořád za šestbéjizerkých. O kousek dále se náchází skála Osamělá. Středem údolní stěny se táhne Plotna V od známé dvojky Jíra - Šída, kdo se cejtí v plotnách jistě může si dát a jako bonus přindat i SZ hranu V. Na vršku myslím není slaňák takže štand třeba řešit stylem: slezu na druhou stranu, zajdu do lesa, ovážu vybraný strom a vylezu zpět na věž. Kdo se v plotnách necítí zcela jist ideální trénink jizerských ploten je v Severní plotně IV na Skalní bránu. Začátek je pravda trochu převislej, ale pak už to je rajbuňk jedna báseň. No myslim, že by to pro dnešek mohlo stačit a tak vzhůru ke Kozovi doplnit morál a dát si kuře.

Dneska je na čase konečně dát ňáký prásky. Začneme na Sviním kameni Bukovou cestou V. Nesmíte se nechat odradit tim jak to vypadá a už vůbec tím co píšou v průvodci, tím myslím zejména "sokolíkem přes převis" a "traverz v rukách". Jelikož nahoře není slaňák, běžte se nejdřív mrknout kudy vede normálka, ať pak nebloudíte. Překvapivě nejhorší je vyvalit se na plotýnku co je pod kruhem (tzn. hned nad zemí). Od kruhu to jde docela rozumně pomocí sokolíka až na balkónek a dál po madlech do díry. Tady jde tutová hrotovka a s ohledem na to kolik jste tam nacpali jištějní je dobrý tady zaštandovat. Nebojte hrot to je jako prase. Po tom co se tu mačkáte už oba dva, nezbývá než se vydat do "traverzu v rukách" nebudu nic prozrazovat, ale je to pohoda věřte mi. Vybrat se dá i něco v údolní stěna - třeba Údolní cesta VI bratří Ginzelů. Počítejte však s komínovým dolezem co se na překližce nenatrénuje. Když už jsme tady tak si dáme i krásnou Jižní stěnu VI na Netopýří věžičku. Začátek je dost velká gymnastika, ale dá se to vybojovat, dokonce i docela slušně zajistit. Tak to tady je všechno a místo odpočinku se zatím přesuneme kolem Haussmanky, či přímo lesem pod nejkrásnější věž Jizerských hor, pod Zvon. Pokud Vám během přesun padne do oka věžička Jizerský kostelík, dám Vám radu: vyprdněte se na to. Takže Zvon, sem si dopřejeme parádní Severní cestu V. Nástup sokolíkem nás trochu protáhne, což se hodí, páč cvakání prvního nás protáhne o něco víc. Ale není to nic vypečenýho, narozdíl od jemného traverzu co nás čeká od kruhu. Na konci traverzu je třeba zatlačit šišku a dát ty dva kroky na plotnu. Odtud se pak dá ke druhému kruhu dojet na kole. Nejtěžší krok je dostat se správně do díry, pak už jenom travez vleže a pohodovou stěnkou na vrchol. Fajnšmekr si dopřeje též Dvojspáru V-VI, nejhorší je začátek - je to nejtěžší a zajistit se to nedá. Hodí se pár chytačů případně bouldrmatka a věřit! Kdo se odváží přeleze, kdo ne vrátí se. Dále už to je lehký a dá se to i krásně zajistit. Po krátké vrcholové kochačce si půjdeme vyzkoušet, jak jsme se včera naučili rajbásky do cesty Skal a stepí divočinou V-VI na Homoli, čož je taková asfaltka trochu do kopce. Komu se to zdálo málo má vedle Odplouvání VI a za rohem cestu Ťuhýk skalní VIb. Stejná asfaltka akorát s trochu míň příznivým sklonem. 

Na Viničné plotně najdeme Kauschkův odkaz VI. Začneme v levé části mělkou spárkou až na její konec. Tady je dobrý poštelovat nějaký to betelný jíšťo. Sic! nezacpěte si konec spárky frendíkama jelikož ho budete ještě zhusta potřebovat. Tam kde končí spárka začíná jemná polička na nohy. Ovšem jak tam ty nohy dostat to je to o co tu běží... Ale dá se. Pár baletních krůčku a máte kruh. Pokud to dále dovolí adrenalínem zahnědlé trenky můžete se začít prát s bouldrem nad kruhem. Je to jasně nejtěžší flek v celý cestě, ale je nad kruhem. Jakmile chytíte spáru máte posekáno a v pohodě už vyvalíte až na vrchol. Kdo má dost valí zpátky po Viničné cestě ke Kozovi, kdo ne může pokračovat dále směrem na Pevnost. Byla by však škoda nestavit se cestou na Údolní spáru V na Žabího koně. Bezpochyby jedna z nejhezčích spár Jizerských hor. Začneme sice širočinou, ale po pár metrech získá spára ten správný rozměr a my můžeme pádlovat, když spára skončí, začína vlevou další. Spárovými výstupy je též známá i Pevnost, kde zakončíme dnešní putování, ovšem spáry nejsou to nejlepší co na pevnost vede. Nádherná Zvonová hrana VI láká k přelezu již na první pohled. Pod velkým lupenem se to chce trochu natáhnout, ale jakmile ho lapneme začíná orgáč co skončí až na vrcholu. To Velikonční cesta VI na první pohled nevypadá tak lákavě, ale je to stejně orgáčový lezení jako Zvonivka. Trocha techniky není k zahození protože všechny chyty berou jenom na jednu stranu. Tak a teď už rychle ke Kozovi, kde kuřata a kolena už netrpělivě vyčkávají v peci na Váš příchod.