Vánoční Tatry 2014

Jak jste si určitě mnozí všimli už před svátky, inzerovali jsme s Milanem lezení v Tatrách na dobu Vánoc. Výlet byl plánovaný na období 18.12. - 23.12., což bylo nakonec trochu zkráceno, ale k tomu se dostaneme :) Tento termín byl zvolen především z důvodu velké slevy na ubytování v Majlátově chatě, kde po nás chtěli 5 Eur za noc místo normálních 23 Eur, což se nám velmi zamlouvalo. Po několika emailech do konference a lákání lidí na klubovém boulderu se bohužel nikdo z klubu nepřihlásil, takže jsem byl smířen s tím, že pojedeme ve dvou. Nakonec mě Milan trochu překvapil, když jsem zjistil že sehnal další tři holky, jeho kámošky z jiného klubu, které sice lezou, ale rozhodly se tentokrát spíše pro turistiku. Takže bylo fajn, že nás je víc a aspoň se nebudeme ve vlaku a na chatě tolik nudit.

Příjezd do tater byl docela standardní, tedy až na to, že jsme jeli LEOšem a to přes den. Opět šlo hlavně o cenu a já se stejně v lehátkovém vlaku nikdy nevyspím, takže mně to bylo docela jedno. V Popradu nás přivítal slabý mráz a úplné sucho bez sněhu, což se ale po cestě tatranskou železnicí změnilo a na zastávce Popradské pleso už bylo asi 2 cm a ještě nižší teplota vzduchu. Sněhová pokrývka sice nic moc, ale na druhou stranu je to lepší než kdyby nasněžily metry, člověk se nemusí na nástupu brodit sněhem a při každém kroku odhrabávat ze skálu a hledat něco na zajištění. Na chatu jsme dorazili před půlnocí, kde na nás už čekala chatarka. Chata je opravdu velmi pěkná. V podkroví nás přivítal opravdu luxusní pokojík s vlastní koupelnou a záchodem. Bohužel první večer jsme si luxusu nemohli moc uživat, skočili jsme do postele a rychle zaspali, protože jsme měli snídani domluvenou už na 7 ráno, abychom potom byli co nejdříve pod stěnou Tupé.

Tupá je na první pohled ne moc výrazný či lákavý kopec s nadmořskou výškou asi 2300 metrů. Její severní stěna s průměrným sklonem v odhadu asi 60 stupňů a základnou dlouhou téměř kilometr nabízí úžasné možnosti pro zimní výstupy i lehčího charakteru. Předběžně jsme si našli pár možností a výzev. Na rozlezení nebo za horších podmínek buď 19 - Banán (II UIAA, jedna délka IV UIAA) nebo 18 - Andráši - Gálfy (III UIAA). Pokud počasí dovolí, tak 17 - Supercouloir (několik délek IV UIAA) případně nová linie od nějakých Maďarů (není v topu a je mezi 7 a 8) - Fortunate Son (klíčová délka M5). Přemýšlel jsem také o pokusu o prvovýstup mezi 10 a 11, kde podle všeho oficiálně žádná cesta nevede a místa je tam dost. Dokonce bych řekl, že jde i o docela logickou linii. Ostatňe podle mě celá Tupá nabízí ještě několik volných linií, které by nemusely být ani nijak zvlášť těžké, ale to se z dálky hodnotí poměrně špatně a člověk zjistí na čem vlastně je až tam :) Každopádně rovnou se přiznám, že o prvovýstup jsme se ani nepokusili z důvodu né moc dobrých podmínek, každopádně v plánu je stále, takže pokud by se do toho někomu chtělo, je vítaný (Milanovi se do toho moc nechtělo, ale kdyby bylo lepší počasí, asi bych ho zlomil). Pokud by se to snad povedlo, měl by se jmenovat "Vzpomínka na Jana" (Pro ty, kteří neví proč, ať si v googlu najdou Jan Matlák).

Topo Tupé (zdroj: tatry.nfo.sk)

První den jsme se rozhodli pro cestu Banán a to hned z několika důvodů. Nástup by měl být relativně snadný a cesta je hodnocena stupněm II UIAA s jednou délkou za IV UIAA. Prostě ideální na rozlez. Ráno nás ovšem nemile překvapilo. Venku pršelo a teplota byla mírně nad nulou, pohled na Tupou nevěstil nic dobrého, většina sněhu zmizela travičky budou určitě rozmrzlé. Rozhodli jsme se alespoň počkat až přestane pršet a zkusit nastoupit, přece jen cesta je to jednoduchá, tak to  snad dolezeme velmi rychle a ještě za světla. V tomhle bodě se nám docela osvědčila předpověď na yr.no, která pro Popradské pleso vycházela velmi dobře. Přesně jak říkali, tak se také stalo a v 10 dopoledne přestává pršet a my vyrážíme všem Tatrancům známou nástupovou cestičkou ve Zlomiskové dolině.

Pohled na masiv Tupé v 10 dopoledne.

Cestu banán máme stále na očích. Bohužel jsme odbočili do prava trošku brzy a museli se dlouho prodírat kosodřevinou. Jaké zklamání, když jsme po výlezu z kosovky zjistili, že sto metrů od nás je suťové pole. No nic další den budeme určitě moudřejší. Bohužel se navíc ukázalo, že topo zůstalo na chatě. To by nebyl až takový problém, ale při prolézání kosodřevinou jsme nemohli průběžně sledovat místo nástupu, takže po přiblížení ke skále jsme byli dost dezorientováni. Sice jsme odhadli polohu výrazného pilíře Andráši - Gálfy, ale s Banánem jsme si nebyli jistí. Tak nějak pocitově jsme tedy stále směřovali víc a víc doprava. První pokus o nástup cesty byl neúspěšný a ukázalo se, že tohle určitě Banán nebude. Otočili jsme se v okamžiku, kdy jsme narazili na mokrou plotnu tak za V UIAA. Proto jsme se vrátili žlabem a opakovali pokus o kousek dál vpravo. Tentokrát jsme již měli štěstí a nalezli do relativně hezkého terénu, dokonce jsme byli přesvědčeni že jde o cestu Banán. Je důležité zdůraznit slovo relativně, protože celková podmínka nestála za nic. Skála byla mokrá a travičky moc nedržely. Každopádně lézt se dalo. Lezeme střídavě, prrvní délku jsem tahal já, druhou bude tahat Milan. V první délce se lezlo v mokrých travičkáh a lezení je zpestřeno asi dvěma skalními výšvihy, které odpovídají klasifikaci II UIAA.

Pohled na zamrzlé Popradské pleso po dolezu první délky.

Štandujeme u výrazné skalní věže, kterou oblézá Milan zprava. Druhá délka je velmi podobná té první, lezení je poměrně hezké. Po dolezení druhé délky ovšem přichází zklamání. Žebro zde končí a následuje sestup do travnatého žlabu a rozchrastaný terén. Teď už je jasné, že nelezeme Banán, ale něco úplně jiného. Zkoušíme to tedy souběžně. Po chvíli souběžného lezení Milan naráží na turistický chodník, který vede ze sedla Ostrvy, je jasné že jsme byli už hodně vpravo. Navíc je už 15:30, zapadá slunce a brzy bude tma. Využíváme tedy toho, že jsme v podstatě na turistické stezce, balíme matroš a chystáme se k sestupu.

Západ slunce ze sedla Ostrvy.

 Večeříme na chatě a plánujeme druhý den. Dnes lezení moc nevyšlo. Bylo teplo, vybrali jsme si špatně přístup pod stěnu a navíc netrefili správnou cestu. Zkoušíme se tedy zorientovat v topu a zjistit, co jsme to vlastně lezli. Po chvíli dohadování a pokusů najít náš směr to asi máme, byli jsme skutečně úplně mimo a nalezli někam, kde asi ani žádná cesta není. Bohužel jen těžko by se to dalo nazývat prvovýstupem. Jednak tam beztak už někdo určitě byl a navíc byly lezecké jen dvě délky, zbytek nestál za řeč. (Námi lezená linie je zakreslena v topu na konci článku)

Druhý den předpovídá yr.no výrazné ochlazení a polojasno bez srážek. Docela na to spoléháme a těšíme se na lepší podmínku. V plánu je buď rebro Andráši - Gálfy nebo druhý pokus o Banán, Supercouloir bude určitě hezky promrzlý, ale nejdřív by to chtělo přelézt něco lehčího a stejně dlouhého. Vše by mělo už snad jít líp, víme kudy nastupovat a už jsme lépe zorientováni. Ráno vyrážíme v 8 z chaty, předpověď na yr.no vyšla perfektně, je pod nulou a polojasno. Mnohem lepší podmínka než předešlý den. Nastupujeme suťovištěm k žebru Andráši - Gálfy a Banán máme hned vedle vpravo. Rozhodujeme se nakonec pro Banán, který je objektivně jednoduží než Gálfy za III UIAA, ale je tam prý jedna vypečená délka za IV UIAA, což by mohlo být fajn a když to nepustí tak to vyhákujeme :D.

Milan nastupuje sutí.

Stojíme na nástupu, dáváme malou svačinku a jsme docela rádi, že máme sebou pár skob, první štand by bez nich nebyl zrovna moc kvalitní :)

Milan se chystá budovat štand, hotový štand, Milan tahá první délku a vzadu je vidět skalní výšvih, kterému by klidně slušelo i III UIAA.

Hned v první délce Milan nachází starého frienda (řekl bych že tam je už tak dvě sezóny), takže se zdá, že to je asi docela lezená cesta. První tři délky jsou velmi podobné. Lezení v krásných zamrzlých travičkách s občasnými skalními výšvihy. Bohužel po dolezení druhé délky mi trvalo dost dlouho než jsem vybudoval třetí štand. Minul jsem výrazný skalní hrot, na kterém se normálně bez pochyby štanduje a namísto toho buduju štand ve spárách v převislé stěnce. Další nemilé překvapení je pohled na třetí délku plnou kosovky. Tahání padne na Milana. Doteď jsem mu tiše záviděl to, že mohl tahat první délku s krásným výlezem asi dvoumetrového skalního výšvihu. Teď jsem rád, že si to vybral, protože kosovka je hnus :)

Na štandu.

Po nepříjemném výlezu kosodřevinou se moje nadšení z cesty Banán ještě stupňuje. Čeká na mě čtvrtá délka v téměř holé skále s pár malýma travičkama. Skála je dost strmá, i když ne kolmá. Je jasné, že je to avizované místo za IV UIAA. Nalézám tedy do toho, lezení je krásné, ale poměrně těžké. Zakládám jištění co 3 metry a fakt si to užívám. Po třiceti metrech krásného lezení se mi tato délka navíc odměňuje krásným místem pro štand.

Milan dolézá klíčovou délku. Nejtěžší byl nástup úplně dole.

Po dolezení čtvrté délky začíná vrcholky věžiček v severní stěně osvicovat slunce a to není dobré znamení. Je přesně 14:00. Lezeme pomaleji než jsme čekali. Přece jen, těžká místa jsou úplně suchá, takže náročnost se oproti ideální podmínce stupňuje. Navíc jsme si pro výstup vybrali jeden z nejkratších dnů v roce. Slunce má zapadat přesně v 15:30 a ve 4 už je tma. Lezeme ještě další dvě délky a začíná se šeřit. Je jasné že poslední třetinu cesty polezeme za tmy s čelovkama.

Poslední pohled na Satana.

Štandujeme na docela dobrém místě, odkud se dá traverznout do sněhového žlabu vpravo od nás. Je rozhodnuto, cestu dolezeme žlabem, v noci to tak bude lepší. Pokusíme se o souběžný postup, pokud to bude možné. Rozhodnutí ale doprovází mírné obavy, jelikož netušíme, co je to za žlab a zda vede až na vrchol. Každopádně jdeme do toho, traverz byl malinko nepříjemný, ale vůbec ne těžký. Jsem uvnitř žlabu a lezeme souběžně, zatím to jde docela dobře. Všude okolo nás už je jen tma a jediné co v dálce vidíme jsou dvě světýlka z chaty na Popradském plese. Není ovšem čas na odpočinek, kazí se totiž také počasí, začíná foukat silný vítr, což náš postup dost zpomaluje. Navíc se ukazuje, že náš žlab končí výrazným skalním prahem. Přelézáme tedy přes velmi nepříjemný asi 15 metrů vysoký skalní práh s glazurou. Lezení bylo určitě tak za III UIAA. Z prahu sestupujeme doleva do druhého žlabu, který už snad povede na vrchol. Cesta ubíhá docela pomalu, žlab se zužuje. V jeden okamžik nám pod nohama mizí firn, ze žlabu se stává skalnatý kout. Lezení začíná těžknout, kout je pokrytý glazurou, má tak 60 stupňů a obtížnost je opět okolo III UIAA. Lezení v glazurou pokryté skále trvá asi jen 20 metrů a jsme odměněni vrcholem. Konečně jsme tady.

Vrcholovka :)

Fouká neuvěřitelně silný vítr (určitě aspoň 80 km/h, na Lomničáku prý bylo 115 km/h). Pakujeme všechen matroš a sestupujeme do sedla Ostrvy a odtud starou známou červenou turistickou značkou na chatu. I když se může podle popisu zdát, že noční dolez byl utrpení, opak je pravdou. Alespoň mně se to lezení hodně líbilo a mám pocit že jsme měli oba převahu, takže strach nebyl žádný. Jen vítr a noc to trochu ztížily.

Na chtě jsou teď kromě nás ubytovaní také dva horolezci z Bratislavy, kteří v průběhu dne dorazili. Na další den mají prý v plánu nástupovou variantu Banán extra M5 a snaží se nás přemluvit ať do toho jdeme s něma, bohužel předpověď není moc příznivá, vítr má přetrvávat a navíc má začít silně sněžit. Opět studujeme topo s cílem najt naši "escape" variantu cesty Banán. Tentokrát je to docela zřejmé a jak je vidět v topu, námi lezeným žlabem nevede žádná jiná cesta, takže tohle se možná už dá s přimhouřeným okem považovat za prvovýstup, respektive prvovýstup varianty.

 Námi lezené linie (růžové). První den krátká cesta úplně vpravo. Druhý den cesta 19 - Banán s dolezem "růžovou escape variantou".

Unavení jdeme spát a budíme se do zasněženého rána. Předpověď opět, tentokrát bohužel, nelhala. Nikdo krom páru bláznivých Maďarů, kteří chtějí na Rysy, neopouští Popradské pleso. My se vydáváme na Symbolický cintorýn s flaškou hrušky a procházíme pár pomníku s cílem najít desku Jana Matláka, zdá se ale, že tam zatím nic nemá. Tak si aspoň dáváme na Jana štamprlu a jdeme zpět na chatu. Pražáci odjíždí v noci vlakem z Popradu a já přespávám ještě jednu noc a ráno vyrážím do Nového Mesta nad Váhom.

 Cesta z cintorýna.