Ledovce a překonání řeky

podle přednášek Dr. Hokra a osobních zkušeností napsal Voloďa Suchý

(úpravy & webová verze Honza Kulveit)

leden 2007

Berte jako můj subjektivní názor na praxi, se kterou jsem přežil i jako můj subjektivní názor na moderní poučky.

Ledovce

Všechny záchranné poučky jsou po. Já musím udělat vše před. Znamená to vědět kam jdu, po čem půjdu a snažit se vědět s čím se tam setkali mí předchůdci . Většinou nejde o prvovýstup nebo horolezení v Antarktidě. Staré pravidlo orientace v horách – mapa, buzola, průvodce a ústní podání předchůdců.

Jsem nucen překonávat horské řeky a ledovce. Chování vody v horských řekách, byť velmi zrychlené, kopíruje chování ledu ledovce, naopak značně zpomalené. Začněme tou častější překážkou – ledovcem. Začíná tam, kde sníh vlivem ročních období nestihne roztát, a tlakem a mrazem se mění v led. A i ten se hromadí, až jej jeho váha přiměje něco udělat. Je to pohyb směrem dolů.

S ledem je unášeny napadané kameny, ledovec se pohybuje jako obří buldozer vykrajující U údolí, známá z Tater. Skalní prahy nutí ledovec k ohýbání a prohýbání, a tam, kde se reliéf mění, vznikají trhliny.

Rovněž tření o okolní skalní stěny a překážky ledovec brzdí, opět vznikají trhliny, pouze jiného charakteru – boční trhliny.

Ledovec teče přes terénní nerovnost. Tam, kde by voda bouřila a tvořila peřeje, vznikají trhliny. Jejich typy - A, V, příčné trhliny

Ledovec teče nejrychleji uprostřed. Kde se tře o skálu, vznikají opět trhliny - tentokrát okrajové.

Ledovce též unášením kamenů a hrnutím sutě tvoří ledovcové morény, strmé k ledovci a pozvolné v opačném směru.

Obvykle se neškrábu na ledovec přes jeho čelo. Samá trhlina, láme se to, suť na ledu. Sestupuji raději tou horší stranou morény na ledovec. Často je moréna nestabilní, vše padá a ujíždí, a tedy musím slaňovat od nějakého velkého balvanu. Horší je to nahoru - může být prakticky nelezitelné. Opouštím tedy ledovec obyčejně na soutoku morén, koryty vodních přítoků, nebo ocelového lana, instalovaného pro tento účel.

Ledovcové morény. Boční morény na ledovcích ve velkých horách mohou být nebezpečné svahy nestabilní sutě a kamení. Oproti tomu střední morény jsou - převážně - neškodné.

Prostupnost ledovce vždy zkoumám na místě. Neexistuje popis „zde 100m k velké trhlině, po jejím okraji do středu ledovce, přes ni po ledovcovém mostě, dále středem“. Každá cesta po ledovci je vlastně prvovýstup, co bylo včera, dnes není, večer je jiný rána. Teče-li po ledovci ledovcový potok, klidně jdu po jeho okraji. Dokud teče, nehrozí trhliny, a někdy teče dosti dlouho. Je to výhodné zejména v mlze. Bublá to – je to dobré! Jsou ledovce, kde si propadnutí ani nepřipustíš – až…! Ledovce i za svého postupu zapadávají sněhem. Ten je hnán větrem, je jedno zda dolu či nahoru, a ze sněhu se vytváří právě nad záludnými ledovcovými trhlinami sněhové mosty.

Ivan Bajo

Vznik trhlin

Oj ty moste sněhový! Kráčí se po tobě jako po visuté lávce. Ano, je to tak. Jasné stopy kročejů – ale to co platilo pro mé předchůdce, nemusí platit pro mne. Mám zájem, aby mi ten most skutečně jako most posloužil, a tak je někdy potřeba si lehnout a přeplížit se, samozřejmě zajištěn.

Seraky mohou někdy pokrčovat překvapivě daleko. foto: Dr. Juerg Alean, swisseduc.ch

Také stanování na ledovci vyžaduje dobrý odhad. Postavil jsem na visutém ledovci stan asi v 4500mnm – samozřejmě ne na hraně! V noci rána, stan se ve své podélné ose krásně vyšponoval. Pod stanem se otevřela trhlina v ledu 10-15 cm, a táhla se pěkně daleko. Svůj zjev můžu posoudit pouze podle tváří svých kamarádů. Musel jsem vypadat hrozně.

Visuté ledovce, ledopády, seraky mají jizdní řád 24h denně.Zde žádné pravidlo neplatí, ani že při -10-15°C to padat nemůže, padá to taky. Co naopak platí – a to už se přesouváme k lezení či slaňování – že ledovcové šrouby zavrtané před více hodinami nesmím použít, ale musím zavrtat šroub nový. Zejména slunce svítící na šroub dokáže udělat divy. Vždycky jsem byl srab s omezenou mírou hrdého srdce, a když to jen trochu šlo, a z ledu koukal kus skály, jistil jsem raději od ní. Tato vada mé mužnosti jednou zachránila dva životy. Přijistil jsem na fix u skály slaňovací šroub, kde nasedala dvojka horolezců. Vrut vypadnul a celý ten cirkus chytlo 80m lano. Jen díky kvalitnímu lanu ten osmdesátimetrový pád skončil jen lehčím zraněním. Na sluníčko se vůbec nesmí zapomenout. Difůze, slunečno, opaluje to jako ďas. K ochranným brýlím je nejlepší rouška, nejohroženější jsou rty a nos.

Bez sněhu jsou trhliny dobře vidět

Pod sněhem už míň.

Zdržovat se pod takovým hřibem není nejbezpečnější

Řeky

Horská řeka je špinavá jako Vltava za povodně. Jen ta nečistota většinou nečistotou není – nabereš ešus vody, postavíš na kámen, a za chvilku můžeš pít. Písek je usazen na dně. Doporučuji přelít a trošku osolit.

Barevnost toků je různá, hladinu čeří peřeje a vlny. Romantika končí, když musím na druhou stranu. Přebrodit nebo přeplavat – ale co voda vezme, nevrací. Znali jsme jen prsní úvaz na lano (alespoň netopil jako sedák).

S broděním máš co dělat s hloubkou po kolena, rychle tekoucí voda stříká klidně do pasu. Vždy v pevných botách – dno horských toků bývá nepevné, proud valí po dně kameny. To je ten rachot co slyšíš, je to jiný hukot než Čertovy proudy či Labe nad Špindlem. Pomáhá pevný klacek – dva cepíny, a dost dlouhé, jsou k ničemu. Jeden stejně uplaval.

Místo pro traverz řeky

Při překonání řeky pustíme vybranou oběť s bržděním lanem do proudou, proti břehu vhodné zatáčky. Hlavně brzdit přistání! Lano a tekoucí voda tvoří vždy nebezpečnou kombinaci, a tak jištěný musí mít možnost se z lana uvolnit - i pokud se do něj opírá proud.

Přemožitele řeky zebou nohy a jde stavět přemostění. Musí být dosti vysoko nad proudem a bývá obtížné najít vhodné jistící body. Přetáhne dvojité lano, dobře zakotví a přemosťuje se. Opět s jištěním – nezávislým lanem. Úsměv a bujarost přemosťujících jsem v takových případech „na ostro“ nezažil, ale kamarádství ano.

Přebroditel po přemostění přejde zpět, zruší přemostění a znovu brodí v původním místě tok, stále jištěný, tentokrát z druhého břehu. Bez jištění si z takové řeky troufnu akorát nabrat ešus vody, a to ještě na místě s dobrým břehem. Horské řeky překonávám ráno, kdy nejméně vody z tajícího sněhu, a tak nejmenší průtok. Do říše legend patří středně tučná Ukrajinka, plavkyně z Kyjeva, překonávající řeknu na hluboké a prudké vodě. Nevěřila, že takový tok dokáže z člověka strhnout lecjaké oblečení.

Zpět však k varováním a smutným příběhům. Den před naším příjezdem do horolezeckého tábora Adyl Su na Kavkaze, v roce 1959, čtveřice Ruských instruktorů horolezectví prováděla dle příručky „násilný přechod řeky“ (odborný termín) pomocí bidla, bez jištění. Prý je už nenašli, ale spíš je ani nehledali. Na Inguri (dnes přehrada) jsem viděl jak se korytem valí balvany jako skříně. Pro horské toky vyšších tříd samozřejmě návod na násilný přechod řeky neplatí. Možná vůbec nejdůležitější je odhad, kdy tok nebrodit vůbec.

Novozélandská metoda překonávání řek. Na NZ mají řek hodně, divokých, a z pokusů s mnoha metodami s bidly, tyčemi a vzájemnou podporou vzšla tahle jako nejlepší. Každý člen se drží parťáka za popruhy batohu na zadku, přitom ruku ma za zády jeho batohu. Skupina se nesmí nechat roztrhat. Nejsilnější jde na druhém místě vzhledem k proudu. (Kulička)