Sólovýstup

Je ohromný rozdíl mezi vědomně nastoupenými sólovýstupy a těmi ostatními, prováděnými většinou na lehčích cestách, nebo jde-li o pomoc kmarádům. Nalhávat si, že vědomně nastoupeným sólovýstupm si dokazuji, že se vůbec nebojím, je důkaz, že se bojím. Nejčastějším důvodem je zvědavost, co to se mnou udělá, ale to se zkusí a neopakuje, když to dobře dopadne i když nedopadne. No a jsou také v široké horolezecké rodině profesionální "tahači smrti za fousy". Již dávnou před alpinisty byli básníci opěvující dech smrti jako to pravé dráždidlo. Dvě jména superhimalájců Bohl - Messner, score 1:1. Já osobně jsem nepřítel padání. Když jsem začínal, učitelé Dr. Jelínek, Dr. Vrzák, Bauše nám vtloukali do hlav, že pád je ostuda (kdo padá v obtížnosti V má tak na III stupeň). Jsem napřítel pádů a dívám-li se zpět, tak až na 3 pády jsem mohl všechny cesty vysinglovat. Lezl jsem na tom horším konci lana a byli tam tehdejší VIIc i německé majsterwegy. Ono také padat na konopném lanu ani moc dobře nešlo. Na tom laně mám jen jeden pád "lano Fusen" a dva ze tří pramenů přetržené. Na závěr zcela vymyšlený příběh: Na skále lezoucí jedinec, dole tak tucet čumilů. Jeden z nich druhému říká: "pane, to je odvážný horolezec". Druhý mu odvětí: "je to blbec". Povyk nad výkonem. Fůj, že se nestydíte, zlehčovat něco, na co nemáte. Pak zařvání a pád. Zbyl jen ten urážející a ostatní utekli. Ten lezl zachraňovat - už ale nebylo co.

Voloďa

Můj názor na sólovýstup. V podstatě je každého věc, jestli leze s lanem nebo bez něj, hlavní věc je ta, aby si byl vědomý případných následků a svého počínání a to ne jen pro sebe (v případě sólovýstupu je to v podstatě již nepodstatné), ale hlavě pro druhé, které může ohrozit, popřípadě zranit, a to jak fyzicky tak i duševně.

Z vlastní zkušenosti vím, že s prožitky při sólovýstupu se nedá pravděpodobně nic srovnat. Nemá zde smysl toto rozebírat, protože ten, kdo nikdy sólo neokusil, stejně nepochopí, a ty co někdy vědomě sólíčko ochutnali, ví své, každý podle své povahy.

Ovšem, když se chtete do sóla pustit, musíte bezpečně vědět, ža na danou cestu máte (fyzicky i psychicky), a to s velkým přehledem. Musíte být dokonale soustředěni jen na vlastní lezení a materiál, po kterém lozíte, je třeba perfektně znát a ctít a stát se jeho součástí, ať už je to skála či snad led nebo sníh. Jědině pak to není jistá sebevražda. Vždy však musíte počítat s tím, že se něco přihodit může a to neodvisle od vaší kondice, ať už je to třeba vylomený chyt, či snad shora padající kámen. Následky jsou bez diskusí.

Právě potřeba stále většího stymulu se vás snaží nahnat do stále těžších cest, na které už nemáte s přehledem, ale jenom máte, to je pak cesta k jisté záhubě. Zde je potom na každém, co od daného očekává. Sólo, to je hlavně psychika, zdravý odhad situace a prožitek z lezení, není zde v žádném případě místo pro to si něco dokazovat, natož pak druhým.

Tolik můj názor.

Plechy