Monte Agner

 Takové plavání klečí je, vzhledem k solidnosti jejích větví, pro lezce samého bezpečno, velmi nebezpečno však jeho garderobě a svrchovaně namáhavo.

Dr. Viktor Dvorský, V Julských Alpách

Dolomity, Monte Agner 2876 m.n.m. Proč zrovna tam?? Severní hrana VI- (V+ A0), 1600m převýšení, 1850m lezení, nejvyšší stěna v Dolomitech. Kdo má tyhle nápady? Přece Honza Plocek. 500m? 800m? Kvakařina! Tak teda jedem. Sice by tam měl nejdřív někdo zaletět s kapkou napalmu, ale kopec je to pořádný a linka pěkná. A něco bez kleče si snad stihnem dát potom.

Odjezd v pátek ve 20:00 z Barrandova. Ve 22:00, sto kilometrů za německými hranicemi, pokládá Honza klíčovou otázku: „Tak co, máš ty lana?“ „Ha ha. No, vtipný.“ „Ne fakt. Máš je?“ „No nemám. Přece já beru vercajk a ty bereš lana.“ „No ty vole!“ Následuje krátká debata o tom, jestli je lepší zkusit sehnat v sobotu ráno špagáty v Cortině, nebo se pro ně v pátek v noci vrátit do Prahy. Takže začínáme od nuly.

Odjezd v sobotu v 00:00 z Chuchle. Tentokrát s lany. Když po cestě prší, je na místě vždycky krásně. Příjezd v 9:00 na silničku k ceduli „Spigolo Nord“ a Agneru nad hlavou. Je krásně. Z plánu trochu se tu po cestě dospat pochopitelně schází. Posnídáme, pobalíme, vyrazíme. Nástup není dlouhý, asi tak hodinku a půl. Takže v poledne jsme pod stěnou. Kupodivu ne poslední. „Ciao. Divím se, že ještě někdo nastupuje tak pozdě.“ „Ciao. My taky.“ Taloši mi popráší bágl maglajzem. Co s nim v trojkový kosodřevině?

Tak co, kdo má lepší taktiku? Já s Honzou táhnem spacáky, ale károšky jsme nechali dole. Italové vytahujou károšky, ale místo spacáků se balí do hliníkový fólie. Dobrou noc... V noci mě probudí šustění a praskání větví. Italové rozdělávají oheň. Vypadá to, že jsme vyhráli. Než zase usnu, mžourám na padající hvězdy.

Vstávat! Jde se na to. Dneska už žádná kleč, jen samá skála a většinou jistit hezky od štandu. Lezeme a lezeme. Spáry a kouty a lezení, lezení, lezení. Úf. V hubě jak v polepšovně, jedna flaška vypitá a druhá se blíží k železné zásobě. Mají tu nějak teplo, v severní stěně. Čím víš lezeme, tím je to těžší. Sakra. Když počet dýlek překročí třicet, přiblíží se ta klíčová. Že abych to šel já. Ale nějak se v tom motám, převislá stěnka, převislá spárka, vůbec mi to nejde. Tak tam pustím Honzu. Taky mu to nejde. Hergot. Nechává mi bágl na štandu a jde do toho znova. O čistotu přelezu už nám nejde, prostě chceme být konečně nahoře. A0. Maximálně jde o čest. Abych nevypadal jak blbec před tím navoněným Italem, co si to sem přifrčel odněkud zespoda a bez báglu. No jo, má nosiče.

Co s Honzovým báglem, když na zádech mám svůj. Vytáhnout to nepůjde. Než provádět nějaký šaškárny s lanem, radši si bágl cvaknu na zadek, když už tam to oko je. Ale jak s tim polezu… Provedu namáhavý úhybný manévr za roh do plotny. Fuj, je to dřina, ale jde to. Ale tu skobu nakonec taky chytnu. S baťohem bimbajícím mezi nohama dosupím na štand. Uf, to si zasloužím trochu z železný zásoby.

Tuhle žízeň už zahnat nejde. A toho lezení už taky začínám mít plný zuby. Ale pořád to nekončí. Na štandu nás dohání navoněný Talián. Na revanš jsme si zuli lezečky, tak leze radši dál. Ještě pár dýlek a z nejtěžšího jsme venku. Sláva! Lehčí terén! Vrchol zatím nevidno, ale natrvalo vyměníme lezečky za kecky. Aspoň něco. A další z marných pokusů odlepit jazyk od patra a zahnat pachuť polepšovny. Železná zásoba je nedotknutelná! Tak to jdem dorazit. Zdálky nás popohání jemné hřmění.

Kličkujeme na krátkém laně rozbitým svahem ještě nějakou chvíli. Už přece musíme být nahoře. Konečně! Vidíme vrchol! A pod ním – sníh! Je slyšet vodu crčící po kamenech. Vrchol nevrchol, zamíříme ke sněhu, shodíme bágly a lemtáme vodu kde se dá. Nádhera. Po čtvrt hodině je polepšovna jakž takž pryč. Slunce nám nějak klesá dolů. Čtvrt na osm? Tak to na sestup kašlem, dneska spíme v krabici. To můžem klidně strávit hodinu nabíráním vody do našich čtyř flašek. To bude v bivaku paráda.

Vrchol už dorazíme jen s foťákem přes rameno. Mraky, zapadající slunce, to je nálada. Tak jdem, ať máme na cestu do krabice ještě trochu světla. Přeci jen je to ještě kus cesty. Než usnu ve schránce na dopisy, vypiju ještě celou flašku vody.

Ráno vstáváme se sluncem. V dálce ještě prší. Tak do toho. Už se těšíme, jak si dole na chatě dáme pivo a možná se i svezem lanovkou. Od toho nás ovšem ještě dělí tři hodiny úmorného sestupu sutí povalující se ve žlabu, spouštění se po řetězech a sjíždění sněhových polí. Poslední ohlédnutí na Agner. Červená budka bivaku svítí pod sedlem. A chata je tu. „Due birra!“ „Piccolo, medio, grande?“ „Grande!“Paráda. Jo pívo. A ještě máme kliku. Lanovka sice nepremáva, ale ten kluk italská, co tu v devět ráno snídá po výběhu nás hodí zpátky k autu. Snad jsme tu světlou kůži na sedačkách moc nezašpinili.

Zbytek dne je fádní a relaxační a prokládaný přeháňkami. Honza si po dvou dnech dá k jídlu konečně něco jinýho než kokosovou tyčinku Bigshock. Převezeme se na plácek u potoka a vybíráme výstup na zítřejší – poslední – den. Ani moc krátkej, ani moc dlouhej, ani moc těžkej, ani moc lehkej, pěknej a blízko od auta. Vítězí Sella. Jedeme to omrknout. V sedle fučí a občas prší. Snad půl hodiny čučíme v autě na monitor noťasu a přebíráme. Máme tři varianty. Jednu těžkou a krátkou a dvě lehčí a delší. Po pochůzce první zavrhujeme jako ne dost pěknou kvakařinu a zůstávají nám dvě delší: Kasnapoff na druhou věž – hrana – a Vinatzer na třetí – údolka. Jen kdyby si Honza vzpomněl, jestli toho Vinatzera už fakt lez. No nic, jedeme se ubytovat.

Ubytovaní jsme ve stanu na oblíbeném place pod sedlem. Z poklidného vaření kuskusu a popíjení z láhve červeného nás neslušně vyruší bouřka. Oblíbené cvičení s vařením v pidistanu. No ale ráno je zase hezky, takže jdem na to. U věží jsme první, takže zase přebíráme, jestli hranu nebo stěnu, protože Honza si pořád nevzpomněl. Tahle je těžší a tahle delší a támhle bude dřív sluníčko a … Až jiní vyberou za nás a nám zbyde stěna. A dobře nám tak, protože na hraně se postupně vytvoří pěkná fronta, zatímco my tu kličkujeme jen se dvěma Korejci.

A kličkování je to hned od začátku zajímavý. Zvlášť když je zima a ještě si člověk vytváří vlastní těžší variantu. No ale rozlezu se a pak už je to jen pěkný lezení a v klidu dolezem na tu velkou polici ve třetině stěny. Klíčové místo: svítí sem už sluníčko, Korejci to balí a Honza konečně zjistí, že tohle fakt s Lenkou nelez. Protože tady začíná klíčový dýlka – tenká spára v hladké stěně, zakončená převisem. Pod převisem ze dvou skob visí dvě rozdrbané smyce, nad ním prý širočina. Los padá na mě a nevim, jestli mám být rád. Ale když jsem vyhrál…

Jedinej úsek na celý věži, kterej je oklouzanej, i když se spáruje, takže když se doplazím pod převis, rád vyměním klouzavý chyt za olezlou smyci. V klidu cvaknu, posedím, popřemýšlím, a potom se pustím do převisu, kterej zblízka není tak velkej a dá se krásně přelízt. Širočina naštěstí není žádná soukačka. Na vršek nám ovšem zbývá ještě dost, ale jde to jako po másle. Za to na sousední věži je nával a zoufalý ženský hlas v půlminutových intervalech požaduje dobrání. Ještě, že jsme tady.

S blížícím se večerem se začíná hlásit pravidelná večerní bouřka. Nejdřív jen obrazem, potom i blížícím se zvukem. To by tak chybělo. Nezbývá než zrychlit. A poprosit Krakonoše, aby s tím sprchováním ještě chvíli počkal.

A vrchol je tu. A kavky, co přiletí na křupnutí tatranky. Ne abyste ten kousek sežraly, ten je pro Krakonoše! Pár fotek z vrcholu a šupem s vrcholu. Slanění střídá scházení s trochou plazení a lezení. Slezeme i to, co se normálně slaňuje, takže obstrukce s lanem redukujeme na tři zastávky. Vršek věže už je v mraku a hřmění nepříjemně blízko. Už jsme na suti. Teď to může začít. Ale kdyby to vydrželo ještě těch dvacet minut k autu... Vydrželo. S prvními kapkami hážem bágly do kufru. Přeberem to cestou. Vzhůru na noční jízdu domů. Díky Krakonoši!