Listopadové Lechtálské Alpy

Hannauerhütte, 17.-20. 11. 2016 - David, Michal, Tomáš, Zip, Zuzka

 ČTVRTEK         Ve čtvrtek po poledni parkujeme v Bodenu u kostela, odkud je přímý výhled na Hannauerhütte o pár set metrů výš. Samozřejmě vypadá strašně blízko. Cestou k ní je přichystán ein Schneequiz: jestli vedou stopy jen nahoru nebo i dolu, kolikatery jsou a komu patří? Později se ukáže, že 1) vedly jen nahoru 2) byly dvoje 3) patří Joachimovi a Gabriele, postarším němcům na sněžnicích mit grossen Herzen und viele warme Speisen.

Jako jugendsekce bych chtěla stavět iglů (chlapi se na to nejdřív moc netvářili, ale pak všichni s chutí hrabali), takže po zabrání patřičné plochy na wintráči je třeba nahrabat a udusat velkou hromadu sněhu. Němci zase stihnou v kamnech upéct brambory, brokolici a balkánský sýr. Naštěstí toho mají hodně a nemůžou ani vše dojístJ Plánování zítřka: kolik stihnem vrcholů? Dva? Jeden? Tak aspoň sestoupíme na druhou stranu a ještě pak Dremelspitzi obejdeme.

PÁTEK             Počasí nádherné, sněhu po kolena, dojít do sedla pod Dremelspitzi trvá půl dne. Chvíli prošlapávám a funím o 106, část družstva v hlavě nadává na „lehké elfíky.“ Začne fučet, nasadíme mačky a výprava se vydá vzhůru tím, co je v létě asi normální stezka. Za půlkou cesty k vrcholu začne být až moc pozdě; jako nejlepší sestupová trasa vypadá zasněžený žlab vedoucí do svahu pod naše sedlo. Morálku zvedají lidlovské Schokomilchriegel. Po prvním slanění se kouslo lano (bonusová cesta vzhůru pro dobrovolníky), po slanění druhém dole nebylo nic, o co by šlo zaštandovatJ Na štandu taková kosa, že už mi ani kosa snad nebyla, ale ten západ slunce! pohádkový. Bonbónek celého výstupu čekal při sestupu (vždycky jsem říkala, že slaňování je snad i větší sranda, než lezení) – komín, převis, led, sníh, tma, čelovka, 6v1. Jak později stálo v Hüttenbuchu, zkrátka die beste Abseilung der leztze Klettersezone! A perníček s tatračajem pod slaněním z toho udělal zážitek 8v1. Sbíhání zbytku svahu hlubokým sněhem, paráda pokračuje. Takže suma sumárum nedolezený jeden kopec, na obcházení taky nedošlo. Na chatě máme od němců připravený hrnec polívky, čaj, dopis a Joachimovo číslo. Večer se žádné iglů nekoná, ale Zip vyslovil nevinnou větu, že by se rád někdy vydal na ferraty (pozn. myšleno s ferraťáckým vybavením).

SOBOTA            V noci trošku sněžilo, venku samá mlha. Padá volba zkusit ferraty pod chatou (ne, že by s sebou někdo měl tlumící set – ale Zip ho měl dole v autě). Nabízí se varianta lehčí trasy bez lanového mostu  a těžší s lanovým mostem; jdem do té lehčí. Později je most kousek pod náma, vede k němu spojka mezi trasami + jediné Dčkové úseky měly být před mostem. Ostřílený ferratista Tomáš jasně chce do těžší, David tam taky míří a já si přece nemůžu nechat ujít něco jako lanový most! Začne chumelit, za mostem cesta těžkne, skála klouže, rukavice jsou durch a pravidelně je akorát ždímám a opakuju si, ať hlavně nepadám (okolí mi to opakuje taky). Nakonec nespad nikdo, obě družstva došly na chatu a uvařily polívku č.2 a topinky s hermošem č.1. Ponávratový update: topo od ferrat bylo staré a cesta předělaná; nejtěžší to nebylo před mostem.

Večer: ideální podmínka pro Pulverschneeschwimmen a dodělání iglů. Tomášova touha jen quality assurovat stavbu nevyšla a taky hrabaalJ Dvě poučky do příští Eskymácké abecedy: 1) komín musí být minimálně velikosti hlavy 2) i klein Feuer macht seeehr viel Kohlenmonoxid.

NEDĚLE             Ranní výhled z obrovského okna ložnice na zasněžené vrcholky i dolinu; spousta prašanu. Procházka na nejmenovaný sub-hřeben byla cestou dolů zpestřená trochou Schneegymnastik (rozuměj kotrmelců). Zbývalo uklidit (žena se chopila nádobí, když muži nosili lana a železo),dolů a domů.