Jéňa, Cipísek, Zip: Dolomitská kuchařka

Na zájezd do Dolomit se přeci jen někdo nachytal – Cipísek. Že prej to kdysi z dálky viděl. Vysoká, mohutná věž. Na vršku zářivě červený bivak. Pala di San Martino. Tam by se to spalo!

 Taky jsem toho dost viděl. Na fotkách. Jihozápadní stěna Cimon della Pala. Východní stěna Sass Maor. Západní stěna Cima Canali. Tam by se to lezlo! Plánů je dost – můžeme jet.

A jako sběrač zkušeností a kulinářský specialista – Zip. Tak jsme vyzkoušeli pár místních receptů. Bylo to žrádlo, posuďte sami.

Aperitiv dle Cipíska - Litevský likér z prasklé lahve lehce odlijte do kufru auta. Pozor! Ne na batohy! Zbytek umístěte na stinné místo pod automobilem a nechte čtyři dny uležet.

Aperitiv dle Zipa - Kluci, dáte si domácí slivovici? (To se to pošlape.) A makovec? Nějakou zeleninu? Mám jí tři kila. Nebo sekanou od Sváčka?

Předkrm – horolezci à la Torre Pradidali

 Složení: Šedivý vápenec v různé podobě, tráva, 3 horolezci, 2 lana, malé balení nea (normale equipaggiamento alpinistico), trocha sušenek, či jiných sladkostí, voda (volná i balená)

 Horolezce nejprve 3 hodiny naklepávejte asi 25-30kg těžkým batohem a namáčejte ve vlastním potu během výstupu na chatu. Poté je nechte asi 2 hodiny odležet na posteli. V 15.00 jim ukažte malou věž ve vzdálenosti 15 minut od chaty a vyžeňte je, spolu s lany a nea, na krátký podvečerní výstup v blízkosti chaty. Takto připravené horolezce nechte stoupat nejprve pohodlně po cestě, později více či méně zpevněným vápencem smíchaným s trávou až pod vyhlédnutou stěnu. Následně je skropte menším množstvím vody a proklepejte ledovými krupkami. Vyhlédnutou stěnu nepoužijete a horolezce nechte dále stoupat vápencem s travou až do malého sedla pod vrcholem. Zde je naplňte sušenkou a trochou vody a po krátkém odpočinku je vložte do žlabu vyloženého sutí a volným kamením a nechte je scházet zpátky na chatu. V 19.00 jsou horolezci hotoví.

 Kluci, dáte si slivovici? (Jasně!) Sejra? Kedlubnu? Sekanou od Sváčka?

Z rozhovoru s francouzskou dvojicí: „My tu spíme jenom dneska, na zítra už jsme se nevešli. Kde budete spát vy?“ „?? No, tady.“ „Na jak dlouho to tu máte objednaný?“ „????“ „No oni tu mají na zítřejší noc plno a musejí odříkat lidi.“ Aha. Ještě že na pytlíku od příborů jsou telefony na všechny chaty okolo. Ještě že si musíme plnit přání. Budeme spát v bivaku.

Hlavní jídlo, první chod – horolezci à la Pala di San Martino con Gran Pilastro

Složení: Šedivý a žlutý vápenec v různé podobě, 3 horolezci, 2 lana, velké balení nea, velké množství sušenek či jiných sladkostí, müsli, salám a další pochutiny dle vlastního uvážení, voda (pouze balená)

Večer před vařením horolezce mírně podlévejte pivem a slivovicí a uložte do postele. Dobře naložené je v 5.30 vytáhněte z postele a pečlivě naplňte chlebem se sýrem, salámem či paštikou. Prolévejte studenou vodou. Každého pak zatěžkejte středně velkým batohem, po cestě vyvlečte na Passo di Ball a na druhé straně je spusťte sutí až pod pilíř. (Pozor! Každý horolezec má uvnitř střívko, které je vhodné po cestě za kamenem vyprázdnit. Nikoliv na chatě!) Zde jednoho vybraného horolezce obalíme v nea. Na obaleného přivážeme po jednom konci obou lan, na ostatní dva pak vždy po jednom zbývajícím konci. Žádný horolezec nesmí zůstat nepřivázaný a žádný konec lana volný! Nakonec každého zvlášť přiklopíme přilbou. Konec přípravy.

Asi v 8:30 nacpeme lezce postupně do dlouhého černého vlhkého komína, kde je budeme asi dvě hodiny dusit a pasírovat směrem zdola nahoru. Komín nesmí být příliš těžký ani příliš vlhký, aby horolezci nevypadli ven. V komíně je vhodné sypat okolo nich z velké výšky volné kameny asi o velikosti lidské hlavy (zajistí dvojice Germánů), aby pustili šťávu a okořenili komín několika peprnými výrazy. Posyp několikrát opakujeme.

Po ukončení pasírování není zcela jasné, jakým směrem se má příprava dále ubírat. Vzhledem k tomu, že původní recept pochází z roku 1920, je vhodné zvolit nejjednodušší postup. Dostatečně podušené horolezce proto posouváme po velmi zprohýbané plotně šikmo vzhůru. Ve správný okamžik je přesuneme z plotny a necháme je krátce odpočinout na sluncem vyhřáté římse (zde rovněž zásobárna kamení pro přípravu další porce). Po krátkém odpočinku použijeme k další přípravě již rovnější, rovněž sluncem vyhřátou, plotnu, kde lezce mírně osmahneme. Po dvou hodinách ale plamen raději trochu stáhneme. Zhruba za polovinou je vhodné horolezce převázat a obalit v nea jiný kus. Následuje další dlouhé mírné smažení na různých plotnách. Před koncem první části přípravy pokrmu vložíme horolezce do pekáče ve tvaru „V“ a od smažení přejdeme na úpravu v páře. Na závěr potravu upravíme širokým hřebenem a podsypeme sutí. Po dvanácti hodinách končíme s první částí úprav. Na noc horolezce prolijeme slivovicí, dobře naplníme (část náplně nechat na ráno!), zabalíme do teplé deky a vložíme do krásné nové červené plechové, dřevem vyložené krabice. Necháme řádně odpočinout až do rána.

Nyní přichází nejdůležitější, přesto často podceňovaná a zanedbávaná, část úpravy horolezce. Pokud se nepovede, může být celé jídlo zkažené! Přes noc upravíme okolí krabice. Vybělíme kamení, můžeme ho vyskládat do tzv. mužíků, a kolem krabice rozmístíme co nejkrásnější obrazy krajiny. Nejpůsobivější jsou obrazy hor a údolí v kombinaci s bílými mraky a modrou oblohou. Vše nasvítíme jemným ranním sluncem. Odpočaté horolezce poté opatrně vybalíme z deky, vyjmeme z krabice a zvolna nadíváme zbytky náplně. Libovolně dlouhou dobu je necháváme vstřebávat působení obrazů. Nespěchat! Takto připravený horolezec se totiž již nezkazí.

Závěrečná část přípravy je kratší, ale stejně náročná. Zahrnuje sesouvání sutí, spouštění po laně, přerovnávání kamení, sunutí po nepevných římsách a sušení na vysušených pláních. Zhruba po čtyřech hodinách jsou horolezci hotoví. Na závěr zalijeme myslivcem a pivem.

Z bivaku: „Kluci, mám sebou italskej salám dáte si?“

Po návratu na chatu: „Mám ještě francouzskej salám, nechcete? A zbyla mi sekaná.“

Hlavní jídlo, druhý chod – horolezci à la Hermann Buhl con Cima Canali i Parete Ovest

Složení: šedivý a žlutý vápenec, 2 horolezci, 2 lana, 1 batoh, velké balení nea, menší množství pochutin, menší množství balené vody, větší množství volné vody, 1 tablet

Na rozdíl od prvního chodu se jedná o jednoduchý, přímočarý recept od známého mistra, který z masa vyždíme to nejlepší. Vyhlídky na použití velkého množství vody a páry by však mohly horolezce stresovat a maso by pak bylo tuhé. Proto je opět potřeba je večer dobře naložit. Kromě obvyklého piva a slivovice je potřeba použít také tablet. Tablet, kde jsou na modrém pozadí zobrazena pouze žlutá sluníčka, ukážeme horolezcům (stačí i velmi krátce), což je dostatečně dobře naloží. Ráno provedeme obvyklou proceduru s chlebovou nádivkou, krátce, ale intenzivně, je protáhneme hromadou suti a rozložíme na, ráno ještě chladné, římse. Zde opět provedeme přivázání na lana a obalení jednoho kusu v nea. Protože však tentokrát připravujeme pouze dva horolezce, bude se obal pravidelně střídat a obalený kousek umístíme vždy nad neobalený. Celou dobu budeme horní kus různě natahovat a kroutit, druhý kus také, ale zatížený batohem. Dochází tak k uvolňování různých druhů šťávy. Můžeme mírně přicpávat pochutinami.

Začneme kratším pečením ve známém “V” pekáči. Asi po necelé hodině ho vyměníme za speciální nádobu. Jmenuje se spára a je to jakýsi úzký pekáč s průřezem “U”. Naše spára je vyrobena ze žlutého vápence, je dlouhá, na více místech schodovitě zalomená a směrem vzhůru se postupně rozšiřuje až na šířku komína. Postavíme ji tak, aby nestála kolmo, ale byla mírně nakloněná otevřenou částí k zemi. Do spáry umístíme postupně oba horolezce a několik hodin je střídavě namáhavě pasírujeme spárou směrem vzhůru až na její konec (stale natahujeme a kroutíme). Pozor! Rozhodně z ní nesmí vypadnout! Mezitím začneme postupně do okolí vypouštět páru. Na konci spáry by se zdálo, že za chvíli bude první část úpravy skončená, ale není to tak. Horolezce teď přehneme přes ostrý hřeben a dále je ještě hodinu poplácáváme plochou stranou hřebene. Stále přidáváme páru a začneme také trochu kropit studenou vodou. Na závěr poválíme ve volném kamení, rozloženém na šikmé plotně. V 16:00 je konečně první část za námi.

Po velmi krátkém odpočinku a malé nádivce začneme s druhou fází, kdy se maso posunuje pro změnu směrem dolů. Přidáme vodu na kropení a upravujeme horolezce mokrým hřebenem. Ubereme páru, přidáme ještě vodu a použijeme mokré struhadlo. Mokré struhadlo občas prostřídáme houpáním na mokrém laně. Ještě trochu přidáme vodu. Na závěr oba dostatečně promočené a ostrouhané kusy vložíme do mokrého žlabu vyloženého kamením a vysypeme je na hromadu suti, kde je vyválíme. Vypneme vodu. V 19:00 jsou horolezci hotoví.

„Nazdar kluci! Tady máte slivovici! Uvařil jsem čaj dejte si.“

Dezert – horolezci „Cant de Gal“ (čti kant de gal, nikoliv džál)

Vezměte zbytky masa z předchozích chodů, zatěžkejte je opět 25 – 30kg těžkým batohem a 2 hodiny naklepávejte během sestupu z chaty, až do tmy. Na závěr je na celou noc zavřete do auta, vydatně skrápěného vodou.

Digestiv dle Cipíska – Vyndejte z pod auta uleželý likér a … Hele, von už to někdo vodnes.

======================================================================================

Pala di San Martino (2986 m.n.m.), Gran Pilastro – Langes, Merlet, 1920, obtížnost 4, převýšení 650m, lezecká délka 870m + asi 150m choďák na vrchol

 To je ta rozlehlá stěna, kde se nemusíte moc snažit, abyste se v ní ztratili (což se nám naštěstí nepovedlo). Slovo „pilíř“ možná v někom vyvolá představu exponovaného lezení kdesi po hraně. Není to tak. Ale když přetrpíte úvodní délky ve vlhkém komínu (který se dá oblézt variantou), čeká na vás pěkné lezení. Na obtížnost 3 a 4 překvapivě dost lezení. Až nahoru. A nahoře je, kromě novotou zářícího bivaku (jen pro čtyři, pospěšte si), úžasný rozhled kolem dokola se kterým si vystačíte na hodiny, a když sebou máte foťák, můžete si třeba rezervovat v bivaku ještě jednu noc. Kvůli tomu sem prostě stojí za to vylézt. Estetický vrchol zájezdu.

Cima Canali (2897 m.n.m.), Buhlova spára – Buhl, Erwing, 1950, obtížnost 6-, převýšení 430m, lezecká délka 515m + asi 300m nechoďák na vrchol

To je ta vertikální dolomitská stěna, kde máte pořád vzduch pod nohama a když vám upadne vklíněnec, najdete ho na nástupu (pokud se tam vrátíte). Ta spára je prostě linie, kde musíte zaklonit hlavu a celou cestu si říkáte, že za támhletím schodem se to přece už musí narovnat. Hezky si to ten pán vybral. Lezecký vrchol zájezdu.

A ty sestupy, to je kapitola sama pro sebe. Z obou.