AKA výlet do Španěl - sekce Hacienda
Posádky:
Letci: (nedrtiči) Zip, Lenka, Silva, Dan, TomD., Pavel (Pablo)
Letci: (drtiči) Monča, Robert, Milan, Pavel
Vůz 1: Pepa (Náčelník), Jan (Cipísek), Ondra (Eda), Klára
Vůz 2: („smolaři“, resp. francouzská sekce): Jirka, Tonda, Verča, Pavel?
Pá (vyrážíme):
Terminál 2, Letiště Václava Havla, na mapě světa. Skupina letců AKA se formuje. První nesmělé úsměvy, natěšení, začíná dovolená. Koňak krátí cestu před odletem, drobné přebalení. Průchod přes bezpečnostní kontrolu, Silva mává potvrzením od lékaře, že „,má kovovou páteř“, ale prochází bez pípnutí. Zip zkoumá pravidla letištní bezpečnosti, nůž na palubu opravdu nemůže. Prvních pár piv v zemi nikoho. Skáčeme do železného ptáka ČSA, couváme, popojíždíme, odpich a letíme – Španělsko čeká.
Let v pohodě, Alpy, moře, za 2,5 hodinky je po všem. Vítá nás slunce, Barcelona. Průchod letištní halou, jdeme pro auta. První setkání s místními domorodci, úřední šiml „na pohodu, no stress, ještě si pošlu SMSku“. Poznámka pro budoucí generace – půjčovna potřebuje kreditku a vše musí být na jméno řidiče (i karta), jinak jste v loji. Zkoušíme to „po česku“ vymyslet, neexistuje. Se sklopenýma ušima platíme drahou pojistku, ale mohlo být hůř – silniční sekce by mohla vyprávět.
Jsme ve Španělsku, jedeme na Miami. Příjemní místní, průvod „haciendou“, zabydlení se. Výběh do obchodu, který byl cestou, nákup (sýr, šunka, zelenina, víno, pivo, noha od prasete, klasika). Část jde vařit špagety z Čech, část jde kouknout na moře. Večeře, zábava, čas jít spát, v 7:30 kokrhání.
So (seznámení s matrošem):
Ranní slunce, nesmělé krůčky, snídaně, káva, čaj. Drtiči nervózní, blíží se devátá – jedni dopíjí kafe, drtiči vyráží. Drtiče brzdí místní „marathon“, zátarasy, policie na každém kroku. Vyjeli o půl hodiny dříve, setkali se s druhou skupinou navýjezdu z města . Směr Margalef.
Klikatá cesta, hromada skal kolem, stálé „tam by to šlo, to by mohlo být hezký, to je samé zelené, atd.“. Venku vichr. Jsme u Margalefu, ohromná kosa. Po parkáčích a kempech hledáme souAkáče z vozu 1 – nic. Tak park nad přehradou a jdeme. Kostky byly vrženy, sektor „El Tobogan“, směrovníky vedou.
Tobogán má výstižný název. Hladká dírkatá stěna, oblékáme mundůry, jde se na to, každý dle dispozic. Jedni zkouší 6a+ na rozlez, trochu ostře. Druhým lahodí pětky. Postupně střídáme a oblézáme, co jde. Je zima na prsty, silné nárazy větru komplikují vrcholové partie. Slunce vykoukne, nabudí a hned je za mrakem. Vůz 1 dorazil s úsměvy a „vousatým zeleným pánem“, posádka se pouští do stěny, stěna pouští je. První lezecké výkony. Část jde za roh do vedlejšího sektoru ???, část ještě o kousek dál. Slunce se osmělilo, už je s námi většinu času. Sektor se vydal, sedíme, svačíme, sluníme se, moudře hovoříme se „zeleným vousatým pánem“, dává nám mouder, co se do nás vleze. Slunce ozlatilo skály, čas jít dolů. Loučíme se u kempu s auto-sekcí, jedeme na haciendu. Dorážíme po tmě, vařit se nechce, zdlábnout zbytky a jde se spát. Dobrou noc.
Ne (zpátky na místo činu):
Ráno tradičně po snídani a kafi vyjíždíme z Haciendy. Půlka posádky se zdržuje na nákupu, opozdilci předjíždějí a dorážejí v předstihu do kempu pod přehradu, kde se setkáváme s autisti (ti co jeli autem), kteří dotlačují snídani zatímco u vedlejšího španělského vozu se chystají palačinky s horkou čokoládou – pojízdná profi kuchyně v kufru dodávky, voní to strašně, nemají ceník.
Klára s Edou čekají na příjezd drtičů, že by s nimi šli „práskat“ do sektoru ???, drtiči je vypékají a jdou jinam. Pohodáři a milovníci masa míří na slunce do sektoru La Brasseria (řeznictví/steak house), trošku zajímavější nástup s batohy na zádech. První prásky za 5+-6b, každý si tu najde své. Přichází skupina domorodců říznutých turisty z okolních států, klid je pryč. Začíná ukázka jak z filmu „The Worst Belayer“, grigri, cigárko, halekání, přemety na laně, topropíci zabírají postupně jednu linku za druhou – na trvalo. Přesun do levé části Brasserie do těžšího, kde snad bude klid. Lezeme, svačíme, slunce pálí lýtka. Někteří ho mají málo, vytahují slunce v lahvi – Metaxu. Z druhého břehu voyeři fotí teleobjektivem naše snažení. Španělská skvadra postupně řídne, Pepa s Cipískem jdou zkusit střední část Brasserie, Zip ukecává, jestli by s ním nešli kousek níže do sektoru pro startupaře. Cestou Silva s Danem jdou okouknout ???, nacvičovali kroky „prdel ve křoví“ a „zdrhačka z nýtu“ – úspěšně. Zipovi podlehl Tom a zalezli si ve 4kách a 5kách, Lenka s Pavlem šli hledat cestu ze slunce k vodě. Dole v kempu rozlučka a jede se vařit zpět na haciendu.
Kuře na paprice, víno, olivy, brambůrky, pivo… Dobrou.
PS: Francouzská sekce půjčuje náhradní vůz. Lezou, tak aspoň tak.
Po (rest-day (prý)):
Ráno na haciendě je ve znamení zatmění. Jedna skupina s nachystanými cajky kouká oknem na druhou, která hnípe, a tak prostě vyráží bez nich. V kempu v Margalefu při dojezdu opozdilců se dojídá snídaně, Zip předává objednaný kontraband červeného na večer. Vyráží se na „Can Llepafils“, sektor nedaleko, který Pablo doporučil po své ranní procházce. Sektor je kousek nad cestou, pod námi 10m převis, nástup trochu exponovanější. Padají první čísla, ale máme prý rest-day, je to oklouzané jak je to u cesty, máme alibu. Stejně tu vydržíme půl dne, nejdříve v pravé, pak v levé části. Standardní nástupní převisy překonány „po pískařsku“ stavěním (holt jsme z knih o Smítkovi něco pochytili). Domorodci čučí s vytřeštěnýma očima, když se nabídneme tělem, ať se děvčica domorodá dotáhne nad startovní převis, nechápe, že si má stoupnout na ramena i když se ji to říká v domorodé řeči. Z dalších triků jako smyčka, stavění z mužíka, apod. je už totálně doklepne – holt jsme jiná liga.
Sektor přelezen, čas se posunout. Hledáme cestu někam nahoru, prý tu má být pěšinka. Leda tak rozmarýn, trní, místy nasráno. Pečem na to. Hned u cesty je zajímavě načervenalý vápenec – „Can Torxa“. Nastupujeme, 5+ a 6b-čkové prásky, ale padá to tam. Cipísek dostává slinu a zatímco většina odpadá, dává si ještě jedno 6b+ k vrcholu. Dole už se rozjel mejdan s „řeckým sluncem s 5ti hvězdičkami“. Cipísek při slanění má opět slinu a od první presky ve visu se natahuje pro hrdlo a svlažuje ret – adept na fotografii roku zrozen.
Standardní zakončení v tlachu pod skálou, pak dohoda na zítřejší opravdový rest (Tivisso v 10:00 na půl cesty mezi Margalefem a haciendou, pak Tarragona). Naskákat do aut a odjezd domů. Hacienda nalezena poprvé na první dobrou, už jsme tu jako doma. Salát, brambůrky, pomeranč než bude večeře. Kuře se zeleninou, kari a rýže, dobrovolníci ledový bazén a spát, zítra bude náročný rest.
PS: Z Francie přichází zprávy, že jim vykradli půjčené auto. Rozbité okno, ukradený spacák a značková péřovka. Když se sere…
Út (tentokrát fakt rest):
Ráno vstáváme s tradiční nechutí, ale je to potřeba, protože na 10:00 je dohodnut sraz v Tivissu. Vyrážíme s menším zpožděním, ale cestu již známe, jezdíme kolem už několikerý den. Do Tivissa dorážíme se sluncem nad hlavou, parkujeme hned pod kostelem, největší dominantou. První výhledy do údolí řeky Ebro z vyhlídky u kostela. Potkáváme Pepu s Cipískem, Pavel se dobrovolně ztrácí v místních malebných uličkách. Kostel je zavřený, smůla. Jdeme na trh, kupujeme sortiment „ovozel“ za hubičku. Hledáme kavárnu, místo toho potkává Pavel místní děduly. Zapřádáme rozhovor, děda se zmíní, že nám ukáže, kde bydlí někdo s klíčema od kostela, ukazuje na dveře na konci ulice. Nesměle zvoníme, otevírá babička jak z Boženy Němcové říznutí jižanským sluncem. Manžel je v práci a ten dělá prohlídky, klíče nám bez svolení faráře dát nemůže. Zip ukecává s psíma očima, paní jde s námi a otevře kostel, i když prý ani neumí rozsvítit. Z románského kostela dýchá historie, po několika minutách děkujeme paní a jdeme k autům, další cíl je Tarragona.
Příjezd nesmělý, hledáme se kudy-kam, lidi dostávají hlad a Pavel tasí průvodce s tipem na restauraci, v přístavu. Jedeme tam. Není kde zaparkovat, podzemní garáž to jistí (nakonec nejdražší atrakce v Tarragoně). Část jde na oběd, Pepa+Cipísek+Zip za kulturou, kupují si výhodný lístek na římské fórum, hradební zdi, římský cirk a římský amfiteátr. Postupně to prochází podle mapy, cestou za rohem místní tržnice uvnitř budovy. Rozevírají se skleněné dveře do gastronomického ráje – sýry, šunky, zelenina, zákusky a dezerty, vína, řeznictví, … pultíky s jídlem. Vybíráme, Zip vyjednává, máme rybu (místní specialita – bacallao) se salátem a grilovanou zeleninou, Zip má šneky v omáčce. Ještě víno, paní za pultem trochu nevrlá z turistů, Zip spustí španělsky, paní nabízí vesele místní víno, lahoda. Je horko, památky hezké, ale hledáme zmrzlinu. Nakonec potkáváme „obědovou“ sekci, my uvnitř památky, oni vně. Památka (římský cirk) nevypadá nic moc, na jedné straně lehké zklamání, na druhé smích z ochozů (nakonec z památky se vyklubalo největší překvapení, velká část byla v podzemí a v budovách okolo). Ještě otočka přes amfiteátr, pak k nábřeží a směr auto. Potkáváme ostatní, sedáme do kavárny, dáváme pivo, kafe, zmrzlinu – čokoládová není, jen vanilka nebo straciatella. Cipísek o 20m vedle objevuje cukrárnu s 20+ druhy zmrzliny, tak tam jdeme taky.
Cestou z Tarragony nákup na rest-day hacienda party. Steaky, rybky, salát, víno, pivo, uhlí. Vyrážíme za tmy. Začíná grilovací mejdan, pozdě. Steaky jedou pomalu, pak ryba, nakonec zelenina, uhlí drží. Pivo, víno, koňak, rum se poddávají. Venku je 10°, Monča skáče do bazénu, Pepa s chladnou hlavou a holou ### dodržuje slovo Náčelníka, které se prostě neporušuje, to se nedělá – jde tam taky. Sedíme do 3 ráno, vše došlo, už i síla. Jdeme spát.
St (Siurana):
Ranní vstávání za zvuku kovářů bušících v hlavách po-restdayovaných horolezců. Kafe, bazén, každý zkouší své metody první pomoci. Ambice v haciendě (až na drtiče) se limitně blíží nule. Přesto se vyráží. Do Siurany je cesta klikatá, ale o něco kratší. Kopce a stěny před předním sklem, za chvíli všude kolem. Vysoké stěny načervenalého vápence, stoupáme výš k parkovišti. Vyskakujeme a Milan vede po exponovaném chodníku ve skále, nad hlavou převisy, pod námi díra do údolí. Docházíme k prvnímu sektoru s 5-6b+, rozlezávací. Včerejší rest-day se ozývá, chtělo by to opravdu rest-day. Tahačí odpadávají, žaludeční a střevní potíže, kulhavka a běhavka. Dvojky se promíchávájí, Pavel se Zipem jdou na prohlídku středověkého městečka Siurana de Bulnes na vrcholu – opravdu středověk s nádhernými výhledy. Refugio zavřeno se stručným a výstižným nápisem “Budu až v pátek”. Doráží výprava z kempu v Margalefu – část znavena klidovým dnem (Pepa a Cipísek), část namotivována (Klára a Eda). Pavel se Zipem se taky oblékají, bušíme všichni.
Padá to tam, nikomu se už moc nechce, ale leze se dál. Dan leží s otravou z jídla a se zimnicí pod skálou ve stínu v klubku (podezření padá na “paellu” v přístavu – ty krevety prý byly “nějaký divný”), okolí soucítí svým osobitým způsobem. Část výpravy se vrací na haciendu k chystání večeře, zbytek leze dál a užívá si chlad ze zapadlého slunce za kopcem. Po další hodince a půl jsou všichni vyřízení, jede se domů.
Pavel zůstává “na divoko” v Siuraně, ranní výhledy mu budeme časem závidět asi všichni, důvod se sem vrátit. Sekce Margalef vyráží do kempu, sekce Hacienda zpět nočním Španělskem. V haciendě je nachystána večeře, Dan pendluje mezi postelí a záchodem, vypadá to blbě, snad bude ráno lépe. Riziko, že jedno auto nevyjede, Tom přesedá k bušičům, kteří plánují brzký ranní start. Jde se spát.
Čt (dělíme se):
Ranní slunce Danovi moc nepomohlo, čeho jsme se báli se stalo skutečností. Bušičské auto vyráží s Tomem místo Zipa, druhá část (Zip, Lenka, Silva + Dan) bude záchytné stanoviště v Haciendě – o to větší důvod udělat si to hezké. Holky přešly na “dovolenkovou” náladu. Zaprášená gaťata vystřídaly letní šatičky, jde se do obchodu pro věci na vývar, snad Dana postaví na nohy. Zaděláno a jde se na prochajdu k moři a nábřeží – promenáda v šatech, akro-jóga na pláži, devčata zkouší moře a I v rekordním čase 57s jej opouštějí. Hledání wifi, první pokus v baru končí kafem a bez wifi, druhý pokus lepší – pivo, víno, tapas, wifi. Z telefonu přicházejí zprávy o bušení v Siuraně, držíme jim palce.
Danovi se dělá lépe, resp. méně blivno. Vývar a salát s tuňákem zabírá. Večer se vrací posádka lezců, dneska to padalo, bušilo se na všech frontách. Klára s náčelníkem měli rest, Pepa má nataženou nějakou šlachu na ruce, asi finíto. Cipísek s Edou se podívali na majestátní siuranský pilíř El Cargol viditelný jako majestátní symbol již při příjezdu. Dělíme se o zážitky, Dan se pouští do večeře, vypadá to dobře. Zhasínáme.
Pá (návrat na místo činu):
Ranní výjezd se daří, posádky vybíhají, tradiční směr. Příjezd do Siuranského údolí, parkáč, vyrážíme do stěny Espera Primavera, kde včera lezci končili. Móna s Robertem práskají hned na hraně, Pavel s Milanem hned vedle. Ostatní se posouvají až na konec sektoru k něčemu lehčímu. Tomáš táhne 6a ve vhloubení vedle hranky, vedle se Silva pouští do “prý 6a” (přesný pokyn Toma byl: “někde tady je další 6a”). Silva naskakuje… a vyskakuje. Vylíhlo se z toho 6c+, dobrá rozlezovka. Údolím se začíná táhnout temno, v dáli jdou vidět provazy deště. Třeba to přejde. Blesk nad hlavou s dunivým hromem, který skoro 20 vteřin rezonuje a bubnuje okolím nás narychlo vyhání zpět k autu. S kapkami deště v zátylku zalézáme do auta, jedeme na výlet do Siurany de Prades. Procházka, bušiči zůstávají u skal pod převisem.
Přestalo pršet, vyrážíme zpět do skal. Tom, Lenka, Silva, Dan jdou dozadu k sektoru, kde jsme byli už ve středu, tam valí jednu cestu za druhou do strhání těl. Zip ukecává Pavla na “utajený” sektor, ke kterému vede tajná cestička, kterou skoro nikdo nemůže najít – Can Gans Dionýs a Can Weekend. Je to tam super. Dlouhé cca 20+m cesty v obtížnosti 5-6, nikde nikdo, neolezené velmi ostré vápno. Navíc sektor na slunci, kde pofukuje vítr, takže při příchodu je již komplet sucho. Padá to až k večeru, kdy bušiči jedou na nákup a vařit, Pavel jede s ním.
Na parkovišti Zip s Léňou a Tomem potkávají náčelníka, který si dělá výlety autem – Siurana, moře, řemeslná tržnice v Cordella de Montsant. Pepa se chlubí, popisuje zážitky z kavárny (Lenka závidí, nikdo s ní prý na kafe nechce) a vytahuje ukázky místní produkce – medík, papriková marmeláda, lanýž, medové bombóny. V dáli v majestátní oranžové stěně sledujeme Edu, Kláru a Cipíska. Přichází Dan se Silvou, skáčeme do aut, jedeme dom, Pepa vyzvedává zbytek sekce Margalef a jedou do kempu balit, zítra mají odjezd.
Na Haciendě se dává večeře a Pavel se Zipem se snaží vymyslet, jak se dostat do Barcelony. Všechny plány selhávají, buď je ve vlacích plno, nebo jsou drahé, nebo jedou pozdě. Pavel jde spát hodně smutný, ale c`est la vie.
So (skoro končíme):
Opět vstáváme, dojídáme ke snídani zbytky, blíží se konec a je třeba začít likvidovat. Začínají se objevovat první následky lezeckého týdne – záděry, puchýře, drobné bolístky. Zataženo a u vybraných jedinců klesá morálka. Pavel nakonec jede zkusit stopem výlet do Barcelony. Posádky vyráží tradičně na Siuranu. Začíná poslední lehce rozpačité lezení, první krůčky. Trochu to drhne, ale s postupujícím dnem se to vylepší – sektor Espera Primavera a blízké okolí. Zip chvilku pokukuje a pak jde na výlet, 10km trek kolem masivu, místy lezecká 1-2 bez lidí. Pavel dorazil a podle průvodce prochází Barcelonu, jiní podle průvodce hledají co dál v Siuraně. V údolí blokují příjezdovou silnici stáda ovcí, místní dopravní značky s vyobrazenými zvířaty konečna začínají dávat smysl. Přijel Pepa ze sekce Margalef, na otočko pro věci, co se letecké sekci nevejdou do letadla. Kafe a pokec v příjemné hospůdce v kempu v Siuraně. Svačinka a za hry kapek deště část výpravy v brzké odpoledne balí na Haciendu. Drtiči drtí dál.
Na haciendě po příjezdu přichází pád po čumáku do postele, Tom marně shání parťáka na „koupání v ledovém moři“, všichni spí nebo to hrají moc dobře. Z letargie spánku vytrhává zvonek, za dveřmi naštvaný katalánsky halekající pán z pronajímací kanceláře se ženou – špatně spočítány noci, je 18 večer a v 10 ráno jsme již měli být pryč. Když se zklidnil, ukecáváme další noc za standardní taxu. Problem solved.
Večer poslední mejdan, dopíjení a dojídání zbytků, přesolené špagety (i mistr „vařečka“ se občas utne), všeho máme dost, spíše to nechce ubývat.
Ne (tádydádydá):
Ráno snídaně, balení, loučení. Skáčeme do aut a nabíráme směr letiště, sekce „Francie“ hlásí skoro návrat domů, sekce „kemp“ hlásí Německo, sekce „letci“ dává v klidu před odletem kafe na pumpě a blokuje čerpačku – už začínáme mít místní manýry, všechno máme na pohodu.
Na letišti dlouhé odbavení, Ryanair perlí, jsme utahanější než z toho lezení. Letadlo nestihlo odletové okno, čekáme v letadle, nabíráme skoro hodinové zpoždění. Letíme a šťastlivci u oken sledují moře, hory, pole, Alpy, Šumava, Temelín, Orlík, Slapy, Praha.
Loučení na letišti, snaha ukecat celou eskadru na kachnu u Bansethů vypadá, že by mohla být úspěšná. Zip si jde vyzvednout uložený nůž. A tímto se kronika uzavírá.
Tak zase příště.
Fotky v galérce