Pohádka na dobrou noc: Princezna lezkyně

Žila, byla jednou jedna princezna Josefína, která byla jedinou dcerou krále Josefa I. A jak si myslíte, že to má taková princezna v dětství s kamarády? Na zámku jenom samé dvorní dámy, které by ji akorát učily kreslit, hrát na loutnu a tančit, ale žádní kamarádi Josefínčina věku, kteří by s ní dováděli, smáli se a někdy se třeba i trochu handrkovali. Josefínka proto už od malička utíkala v nestřežených chvílích ze zámku, kde se rychle seznámila s partou dětí z podzámčí. Společně pobíhali po louce, koupali se v řece, lezli po stromech a podobně. Když se o tom král poprvé dozvěděl, velice zuřil. Princezna má být přeci ozdoba dvora, má přijímat návštěvy, chovat se klidně a vznešeně, a ne běhat po lesích jako nějaký uličník! Když mu ale Josefínka přes slzy v očích vysvětlila, že nikomu neřekla, že je princezna, a že si na sebe vzala ty nejobyčejnější šaty a představila se jako Pepička, trochu se uklidnil. Rozhodl se, že, ač nerad, tak princezně dovolí kamarádit se s dětmi z okolí, ale že za žádných okolností nesmí prozradit, kdo skutečně je. A že se také doma musí i nadále chovat jako pravá dáma svého lidu.

Tak šly dny po dnech, až z malé princezničky Josefínky a vesele dovádějící holčičky Pepičky vyrostla krásná zdravá slečna. Na zámku měla čím dál více povinností, neboť se od ní očekávalo, že si v brzké budoucnosti najde vhodného manžela, se kterým usedne na trůn. Na svoji partu ale nezanevřela a nebylo dne, kdy by je alespoň na chvilku neviděla.

Jednou, když se celá skupina, tvořená teď už převážně statnými jinochy a několika veselými slečnami, zase sešla, navrhl všem Tonda Provazníků něco velmi vzrušujícího: „Mládeži! Mám kolosální nápad, který musíme provést! Byl u nás včera v krámě takový svalnatý chlápek, a že prý potřebuje hodně speciální provaz – aby byl pružný a přitom hodně pevný. No, a že prý s ním poleze na skály! To valíte oči, co? Domluvil se s tátou, co a jak, ale než odešel, tak jsem ho vyzpovídal, jak teda na ty skály leze. A je to vlastně docela jednoduché! To prostě musíme zkusit!“ „Úžasné! Báječné! Skvělé! To bude něco!“ ozývalo se mu v odpověď. „No, a co je teda k tomu potřeba? Jenom to lano?“ ptala se opatrná Janka. A Tonda hned začal vysvětlovat, že to vlastně až tak jednoduché není, že se musí ještě leccos vyrobit a že se s tím pak všichni musí naučit zacházet, ale že to určitě půjde. Domluvili se tedy, kdo co zařídí a že příští týden vyrazí na skály.

Princezna Josefína se nemohla dalšího týdne dočkat. Na své úkoly doma se moc nesoustředila a pořád jenom myslela na to, jak úžasné to asi na skalách bude! Král si toho všimnul a otázal se princezny, co se s ní děje. Ona se mu svěřila, ale pochopení u svého otce nenalezla. Král Josef I. Hned spustil: „Lezení po skalách? No ty ses snad zbláznila! Stačí, že ses jako malá vracela s modřinami, když jsi lezla po obyčejných stromech. Jak to asi dopadne teď? A co když se zabiješ? To si jako dědička trůnu nesmíš dovolit!“ Josefínka se snažila krále přesvědčit, že bude všechno v pořádku, ale bylo to marné. Naoko tedy slíbila, že na tento nápad zapomene a zůstane jen u bezpečnějších aktivit.

Přesto se ale princezna na skály společně s Tondou a dalšími vydala a nelitovala ani omylem! Hned první lezení bylo naprosto skvělé a později celá skupina zdolávala těžší a těžší skalní stěny. A ty výhledy! To bylo teprve něco! Dokonce díky lezení našli nové kamárády Jáchyma a Vítka, se kterými si vyměňovali lezecké poznatky a zkušenosti. Kromě toho byl Jáchym Josefínce velmi sympatický a rázem se do něj zamilovala. Také ona jemu nebyla lhostejná a netrvalo to dlouho, než se na jednom skalním vrcholku poprvé políbili.

Dny a týdny plynuly, na skalách bylo krásně a láska Jáchyma a Josefínky kvetla. Jak to ale bývá, nic nemůže trvat věčně. Jednoho dne král princezně oznámil, že se bude vdávat. Na zámek že pozve tři prince a princezna si mezi nimi vybere svého nastávajícího. Josefínka vůbec nevěděla, co má dělat. Co řekne, pro boha, Jáchymovi? Svému otci samozřejmě odporovat nemohla, to bylo jasné. Když se tedy znova sešla s Jáchymem a dalšími kamarády na skalách, byla úplně jiná než jindy – zamlklá, vážná a jakoby bez života. Když se jí ptali, co se děje, stručně odvětila: „Problémy doma.“ „Aha, tak pojď lézt, to tě přivede na veselejší myšlenky!“ pobízeli ji všichni. Josefínka se tedy uvázala na lano, připravila si další vybavení (znáte to: karabiny, vklíněnce, smyčky) a začala šplhat na skalní stěnu. Úplně klidná ale nebyla, a když byla asi v polovině stěny, špatně se postavila, sklouzla jí noha a letěla dolů! Jištění samozřejmě založené měla, ale ouha! Vklíněnec, který ji bránil pádu na tvrdou zem, náraz nevydržel a ze skály se vytrhl. Jáchym, který Josefínu jistil, ovšem pohotově přiskočil a zmírnil nemilé účinky pádu tím, že ji kvapem chytil do náručí. Tak prudkou rychlost pádu ale nemohl ustát a klesl k zemi. Něco zapraskalo, což byla bohužel kost na Josefínčině noze.

„Pepičko, Jáchyme, co se stalo? Jste v pořádku?“ volali všichni a utíkali za nimi. Po obhlédnutí Josefínčina zranění vytvořili provizorní dlahu z větví a navrhli: „Pojď, vezmeme tě domů. Sama bys ses tam nedobelhala.“ Jen malá poznámka: Josefínčini kamarádi věděli, že je jejich kamarádka Pepička ze zámku, ale nevěděli, že je přímo princezna. Josefínka přemýšlela, jestli bude možné tuto informaci i nadále utajit, když by ji přivedli k zámeckým branám a sloužící by na ni hned spustili nějaké to: „Vaše Jasnosti, co se Vám stalo?“ Svolila tedy, ale poprosila, aby s ní nechodili všichni. Takové procesí by prý vzbudilo moc povyku. Jáchym tedy řekl, že ji odvede, za což byla ráda, protože s ním stejně potřebovala mluvit.

Všichni tedy ze skal odešli, a když se Josefínka s Jáchymem od ostatních oddělili, Josefínka se Jáchymovi svěřila, jak to je s jejím původem. On se ale jen usmál a řekl: „Já to ale vím.“ „Cože? Vždyť jsem přeci nic neřekla,“ ohradila se Josefínka. Jáchym tedy pokračoval: „To ne, ale i já jsem z královského rodu a zrovna před týdnem mi tvůj otec poslal pozvánku k vám na zámek s tím, že bych se měl ucházet o tvoji ruku. A v pozvánce byla i tvoje podobizna. Myslel jsem si, že tě tím překvapím přímo až v den námluv, ale jak vidíš, nakonec se to seběhlo jinak.“ Josefínka byla velmi udivená, ale zajímala i jiná věc: „A vědí tvoji rodiče, že lezeš po skalách?“ „Ale ano,“ odvětil Jáchym. „Hlavně moje královská matka je velmi sportovní a má ráda dobrodružství, tak mě v tom ještě podporuje. Jen nechtěli, abych všem, které potkám, vykládal, že jsem princ.“ „Jáchyme, to je skvělé!“ radovala se princezna Josefína. „Třeba bys přesvědčil i mého otce, že lezení mohou provozovat i lidé z královského rodu!“

A skutečně, nakonec vše dobře dopadlo. Král Josef se nejdříve zlobil, že princezna i přes jeho výslovný zákaz lezla po skalách a že se na nich také zranila. Když ale zjistil, že její zachránce je prince Jáchym, který navíc také leze, úplně změnil názor. Více se spřátelil s Jáchymovými rodiči, založil Asociaci královských alpinistů a princ Jáchym s princeznou Josefínou vedli další mladé šlechtice k tomuto sportu. Josefínčina stará parta ale také nezůstala stranou. Všichni byli čestnými členy asociace a působili v ní jako kvalitní instruktoři. Král Josef se navíc rozhodl investovat do výzkumu lezeckého vybavení a pod jeho záštitou vznikla pomůcka tehdy zvaná Camelot podle bájného hradu z legend o nezlomném králi Artušovi. Jistě vytušíte, jaký název se pro moderní podobu této pomůcky užívá dnes.

To je tedy konec pohádky, ale rozhodně ne konec lezeckého sportu.

autor: Ještěrka