Tatry 2007, Renča

9.2.2007 Pátek ODJEZD

Ačkoliv si každou zimu v Tatrách několikrát opakuju, že příští zimní dovolenou rozhodně strávím ve Francii na urolbované sjezdovce a v hotelu se saunou, zase už v únoru stojím na Hlaváku, s nesmyslně těžkým batohem, v pohorkách s výstuží, co dělá puchýře, s lyžema, co jim ani pořádně nedrží patka vázání, a těším se. Jedeme do Tater. Letos se AKA pochlapila, jede nás 13: Já s Oskym, Aleš s kamerou, Jéňa s novou bundou, další otec od rodiny Pepa s novým batohem, lavinový expert Kulička, zkušený Tatranec Plechy a jeho zkušená šikovná spolulezkyně Klára, z novějších členů potom Tomáš bez kytary a Cimi bez lopaty. Samozřejmě nechybí drsná dvojka Béda s Ondrou a i když na poslední chvíli, vyjímečně v ten správný den přichází Michal (normálně si totiž vzpomene v sobotu, že měl v pátek odjet do Tater). Cipísek nejede, protože si před odjezdem uhnal zánět šlach – tentokrát hrál badminton. Je nás skoro víc než vágusů na Hlaváku - v tomhle počtu to nebude žádná velká romantika, říkám si, ale na druhou stranu kdo ví, co nás na Brnčálce čeká, a každá lopata může být dobrá. Ve 22:O7 je rychlík Šírava na svém místě, my ne, hledáme si kupéčko, nakonec kamsi na povel kohosi z našeho davu naskakujeme a zděšený průvodčí neboli steward se ujišťuje: „Vy nejdete k nám, ŽE NE?“, ale zklamali jsme ho, a už se pereme o to, kdo bude v kterém kupé, nikomu se totiž nechce do kupéčka k trojici nefalšovaných popradských cigánů. Pracně se skládáme, báglama a ostatní výzbrojí si naprosto znemožňujeme odskočit si během jízdy na WC, a mastíme to směr Poprad. Před spaním si místo pohádky přerozdělujeme porůznu popůjčovaný materiál typu pípák-sonda-lopata. Byl to věru logistický oříšek zorganizovat půjčení patřičného množství výše zmíněných propriet po různých pražských půjčovnách a kamarádech tak, aby každý měl právě jeden kousek od každého. A taky se to neobešlo bez drobných chybiček. Například Oskar se nepoučil z loňské Akce cepín, a tajně mi z tabulky odhlásil lopatu. Inu nemyslel to zle, jen si špatně vyložil vtip mého tatínka, který mi před odjezdem daroval autolopatu Benzina, abych se prý měla čím vyhrabávat z lavin. Takže se dostáváme na skóre minus dvě (viz též Cimi bez lopaty), ale co, Plechy stejně vlastně žádnou nechce.

10.2.2007 Sobota VÝŠLAP

Celník nás ani všechny nebudí, poté co se ujistil, že „patříme k sobě“. Zato steward nás budí se slušným předstihem s tím, že „za chvíli bude budíček“. V Popradu se rozespale pasírujeme ven z vlaku, a už nás vítá mírný mráz, nové schody na nádraží, Billa a krásný pohled na linii Vysokých Tater osvícených vycházejícím slunce. Na nádražních lavičkách snídáme, převlíkáme se do funkčního, a co nevidět jedeme první električkou směr Tatranská Lomnice. Tradiční atmosféru poněkud narušuje skutečnost, že v každé stanici již nehlásí v několika světových jazycích, ať si koukáme označit ty jízdenky. I tak jsem si je označili. Vystupujeme v Lomnici, a než jsem stačila najít WC, už my všichni frnkli, tedy samozřejmě krom Oskara, který nemůže. Autobus jede až bůhvíkdy, a tak šlapeme směr Belá Voda pěšky. WC jsem nenašla, a tak čůrám a měním civilní prádlo za funkční na lavičce na konci Lomnice (v Popradu jsem to nestihla, protože mě Osky vyslal do Billy obstarat snídani). Oskar začíná být z mého zdržování trochu nevrlý. To bohužel vyústí akorát v to, že zdržuju ještě víc. Nakonec jsme se svezli jednu zastávku tím autobusem, co jel původně až bůhvíkdy. V Belé Vodě jsme málem zapomněli vystoupit, protože čekáme zastávku v hlubokém lese, jenže teď je to zastávka na louce. Je mi jasný, že se z toho nevyvlíknu, a tak přestávám dělat fóry a obouvám lyže. Ještě jedno čůrání a svlékání, a pak už bez odmlouvání šlapu vzhůru jak švýcarský hodinky (tj. bez předbíhání). Počasí je příjemné, tulení pásy drží a bágl se pěkně zarývá bederákem do zadních výstupků kostí kyčelních, takže cesta není tak nekonečná, jak jsem se obávala. Ve srovnání s Velkým Hangem vysloveně zívačka. Za 3 hodiny nás vítá hukot agregátu a nápis PRIVAT, jsme na místě určení, jsme na Brnčálce. Zelené Pleso není zelené, ale zamrzlé, nad chatou majestátně trčí Jastrabka a všechny další štíty, pohled jedna báseň. Na nohou mám pár puchýřů a pod bederákem párek modřin. Kamarádi jsou už dávno zabydlení na pokoji č. 3 a oznamují nám, že s Oskym budeme spát v oddělené komnatě zvané nevímproč Šmajchlkabinet, ovšem až od zítřka, dnes se musíme spokojit s jedním místem na palandě vedle Pepy. Ostatní ještě využili zbytku pěkného dne ke kratším průzkumným výjezdům do blízkého okolí, my s Oskym jsem to měli také v plánu, odpočinek se však jaksi protáhl. Došli jsme akorát na večeři. Na uvítanou nám připravili skvělou svíčkovou s domácími brusinkami a kopečkem rýže, a po večeři rozjíždíme první letošní BANG. Spí se krásně, i když si musím dávat pozor, abych se tulila na správnou stranu.

11.2.2007 Neděle ČIERNY ŠTÍT

Navzdory nepříliš optimistickým hrozbám meteorologů se budíme do modrého nebe, dvojka lavinovka je také motivující, a tak dlouho neváháme a rozhodujeme se pro výstup na Čierny Štít. Jsme sice slušně nadržení, ale i tak vyrážíme až kolem 8 hod – pakování nám totiž komplikuje řada drobných nepříjemností – fakt nejvíc mě nas…., když jsem si před chatou akorát zapnula bundu, nasadila bágl, upnula mačky, cepín…a zjistila, že rukavice mám na pokoji. Holt jsem asi trochu vyšla ze cviku. Jde s námi Michal a Kulička. Funíme si to směr Velká zmrzlá dolina. Stopy nejsou, zato dav za námi je značný, ale co naděláme, nějakej blbec to prošlápnout musí. Naštěstí se neboříme víc než ke kolenům, což se dá, v šlapání se střídáme, i já – slabého pohlaví – chvíli šlapu, jen Osky se bůhvíproč drží furt vzadu. Ve Velké zmrzlé odbočujeme pod Čierny Štít a dav je značně zklamán. Kulička a Michal sice plánovali výstup Papyrusovou štěrbinou neboli Papyruskou, ale poté, co si tento žlab hezky prohlédli, připojují se k nám s cílem dobýt vrchol Hřebenem Čiernych veží. To vám je takovej povedenej II-IIIkovej hřebínek od západu ze sedla pěkně až na vrchol. Na Stolarczykovo sedlo (2370 m) vede sestava lávek, co v zimě vypadá jako příjemně vysněženej traverzek. Lezecké partie začínají přeskokem díry při úpatí („To je pěkná díra“, komentuje ji věčně optimisticky naladěný Míša) a pak už vzlínáme vzhůru po lávkách. Nejistíme se, zatím je to spíš prodírání se hodně hlubokým sněhem, i když v slušně strmém terénu. Slunce praží o sto šest, docela se potíme. V jednou extra kolmém úseku, zrovna jdu první, mě nenapadlo nic lepšího než fotit kluky za mnou – no a ejhle, pouzdro i s novou krytkou hup a už jede po tobogánu až do Velký Zmrzlý – no neva, hlavně že tam nejedu já.

V sedle jsme kolem poledne, v dobré náladě obědváme a navzájem se u toho fotíme. Čeká nás hřebenová partie. Pouštíme se do ní odvážně, navazujeme se po dvojicích na dvojitá lana, jistíme jen průběžně. Cesta vede vesměs severní stranou hřebínku, takže přituhuje, a na všech skalách a šutrech rostou návějky a námrazky – to jsou takové velké bílé šupiny, co se jich nedá ani chytit, natož na ně postavit, a navíc obalí všechny potencionální chyty a stupy tak důkladně, že si to celý můžete tak akorát vyfotit. Linie cesty je nejistá, zrovna tak naše poposouvání tempem hybernujícího hlemýždě. Nakonec se asi po 2 hodinách dostáváme k místu, kde to po hřebeni skutečně dál nejde – proměnil se totiž v hromada převislých kamenných bloků úplně obalených námrazkama & návějkama. A Stolarczykovo sedlo je od nás, co by cepínem dohodil. Co dál? Vrátit se, nebo jít dál?? S časem to není nejlepší, ale počasí je hezké, a tak nezdrháme. Raději sestupujeme trochu dolů pod hřeben, pak traverz, a nakonec jednoduše vzlínáme jakýmsi decentně vysněženým žlabem do místa, kde z druhé strany končí Papyruska. „Odtud 15 minut velmi snadno na vrchol“ pána Puškáče se nakonec ukázalo nejzajímavějším lezeckým terénem dne. Osky leze první, mačky škrábou v plotnách, až to smrdí – jo a když už jsem u těch zápachů, krátce po odlezení ze standu taky něco cítím…nevyvozuji z toho žádné závěry. Jenže pak mám chvíli volna, než mě Osky dobere, kochám se pohledem na okolní panoramata – a jen tak periferním koutkem oka zahlédnu úplně jiné panorama – Michalův bílej zadek. Ale kdo musí, tak pustí, nic nenamítám, v horách jsem si přeci jen všichni tak nějak bližší.

 

 

 

 

Na vrcholu Čierneho štítu je krásně, výhledy rozkošné, po perníčku mastíme dolů. Jenže kudy? Letní sestupovka se schovala, nejspíš pod sníh, a tak slejzáme metodou kudy pustí, hledáme sem tam mužika, není to žádnej choďák, několikrát se jistíme. Mezitím se nám setmělo, ochladilo, a tak nasazujeme čelovky a doufáme, že nemineme tu stěžejní věžičku, která se musí obejít shora, jinak je průser. A ještě víc doufáme, že nám kamarádi nesežerou večeři. Věžičku jsem našli. Lopatu, co Michalovi ujela, když po ní sjížděl svah, jsme kupodivu taky našli. Pak už jen sjet poslední koryto a přeběhnout pleso a v osm jsme na Brnčále jako na koni. Řízek v kašičce s kašičkou nám kamarádi skutečně nesežrali, ač o to Plechy značně usiloval, a patří jim za to dík.

Co se týče ostatních, pohybovali se dnes vesměs v oblasti Kozí kopky – Žeruchy a jejich působení nemělo žádné trvalé následky. Plechy s Klárou se vydali dobývat Pyšný Štít – svůj ambiciózní plán realizovali asi z půlky z důvodů vesměs časových, aspoň to tak oba tvrdí. Myslím, že se nám tu všem dnes líbilo. S Oskym trávíme svou první noc ve šmajchlkabinetu, což je taková navlhlá kopka za pokojem č.3, a svou přezdívku nemá právem.

12.2.2007 Pondělí BARANIE ROHY

Hlásí stejně jako včera oblačno místy přeháňky místy sněhové. Stejně jako včera je naprosto azuro. Kolektivně snídáme párky, vegetarián-nevegetarián, a zdravíme se s Dušanem z Rockstaru a jeho ženou Baškou, které Oskar říká Dlažka. Jejich malá potomek Saša se během pobytu ukáže být nadějí československého lezení, když obratně balancuje po opěradle lavice šikovně se přidržujíc lišty dřevěného obložení. No jo, je to v genech. Vzhledem k mojí citové vazbě k pouzdru na foťák, co mi včera ujelo, nezbývá než vypravit se opět do Velké Zmrzlé, a tak za dnešní cíl volíme Baranie Rohy (2529 m). Pakování je dnes o něco rychlejší, nahoře jsem zapomněla pro změnu návleky. Chvíli šlapeme na lyžích, když ale sklon svahu převýší možnosti tuleních pásů, přiděláváme lyže na bágly a šlapeme po vlastních. Lyže mě převyšují aspoň o metr, kymácím se ve větru a připadám si jako Eiffelovka. Cesta je vyšlapaná od včerejška, takový schody, řádově asi 320 pater. Osky odbočuje pod včerejší lávky pro pouzdro. Já pokračuju dál, doháním skupinu mladistvých Němců, co jsou prvně na horách. Holky u toho stoupání vzdychaj jak protřelé pornoherečky, tak je radši předbíhám, ale nakonec jsou milé, dokonce mi nahoře nabídli čaj. V sedle si užívám sluníčka a větru, brzy přichází Oskar i s pouzdrem, a společně vybíháme až nahoru na Rohy. Výhledy odtud jsou fotogenické na všechny strany, fučí, kocháme se. Jeden z Němců si tu pouští draka, prý je to jejich nejzkušenější. Ostatní pobíhají bez maček, sem tam dřevěný cepín, a jsou happy. Nefalšovaná vysokohorská pohodička

Po svačince v sedle nás čeká sjezd. Při pohledu kolmo dolů svorně a bez dlouhých diskusí opět připínáme lyže na bágly a utíkáme dolů dřív, než do sedla z druhé strany dorazí ty opravdický skialpinisti, co si to sem valí z druhé strany. Pod korytem se vzmužíme a nasazujeme lyže. Sníh je hluboký, lyže těžko ovladatelné, a náš styl originální. Oskymu se podlamujou kolýnka, je na zadku každou chvíli, oči vyvalený, a ty opravdický skialpinisti, co nás právě předjeli sadou mrskaných elegantních obloučků, se museli potrhat smíchy. Nicméně se postupně zlepšujeme, ve finále jsme zvládli i dolní koryto, i když Osky se furt válí. „Ty vole moje prdel“, předjeli nás pěší turisté. Bohatě za světla jsme na chatě. Postupně se vracejí ostatní: Kvarteto Aleš, Jéňa, Pepa a Tomáš se pokusilo překonat Karbunkulový hrebeň, ovšem v tom mu zabránili všudypřítomné návějky & námrazky. Béda s Ondráčkem a Cimim podnikli odvážný kombinovaný výstup přes ledy, mixy a skály do Jastrabího sedla. Michal a Kulička si potrénovali zimní lezení na Kozí Kopce (vzpomínka na Mároškovu letní horoškolu). Plechy s Klárou neohroženě přelezli 2,5 délky Weberovky – slyšeli jsme je hulákat pěkně vysoko, když jsem se vraceli z Baraních rohů – ale večeři stihli. K večeři máme maso s kuličkama (Kulička jenom kuličky). Po večeři slavíme Míšovy krásné 31. narozeniny, a vzápětí Oskarovy, Jéňovy a Pepovy krásné narozeniny, následkem čehož je dobře, že zítra nebude hezky. Medvědy, díry a ryby počítám ještě ve šmajchlkabinetu.

13.2.2007 Úterý SONDA

Počasí se konečně podřídilo diktátu meteorologů, což nevybízí k žádným delším pochodům. Pár jedinců vybavených motykami se z neznámých důvodů vydává zatloukat vývrtky do zmrzlého potoka (Ondra, Jéňa). Jedinci s prkýnky (Béda, Aleš, Plechy, Klára) stoupají do Beraního sedla, přičemž Plechy s Bédou v touze pozdravit Mira zběhnou až na Terynku. Zde jsou tak zklamáni nepřítomností onoho krále Malé Studené doliny, že si musí dát pár panáku, aby mohli vůbec uvažovat o cestě zpátky. Michal s Kuličkou taky chtějí zatloukat vývrtky, ale protože žádné nemají, končí na Svišťovce. Já s Oskym zkoušíme na lyžích najít Kopské sedlo, na sněžnicích nás pronásledují Pepa s Tomášem. Jelikož je mlha, sedlo jsem nenašli, a tak jsme si alespoň pod sedlem vykopali lavinovou sondu. Byla hezká a držela. Jen škoda, že jsme ji zapomněli vzadu odříznout. No, už aspoň víme, proč sebou Kulička pořád tahá tu strašnou pilu. Trochu sjezdujeme a vracíme se k chatě. Před chatou nám zmateně pobíhají kamarádi a dělají PÍP PÍP PÍP - cvičení radistů na sněhu – ba ne, to jen Kulička vede trénink lavinové záchrany. Sice jsem ho našla i s analogem, ale myslím, že za tu dobu je dávno po něm. Ještě že to byl je pípák. Den nakonec docela utekl, k večeři je maso s kolínkama (Kulička kolínka) a večer jsem konečně přišla na díry, medvědy a rybičky. Pepa taky.

14.2.2007 Středa VALENTÝN

Že mi Oskar nedal k Valentýnu aspoň malou kytičku, to mu nezazlívám (když zapomněl v létě na Teryně na moje narozky, tak to bylo horší), horší ale je, že se počasí podobá včerejšímu. S Oskarem se vydáváme pod Svišťovku pokoušet ledopád. Ztrácím nové rukavice (již tradičně). Na led se tu stojí fronta horší než u Mammuta ve špičce. Dáváme 1. délku, Osky tahá, docela to jde. Jsem nadšená z nového Charletka, a tak nadávám aspoň na mačky. V mezipatře nás Litevci/Lotyši nepustili ani na štand, co je zprava, zleva lezou Češi, co si to hodili shora, a shora lítají kusy ledu rozmanitých tvarů a velikostí. Takže to balíme, na chatě si dáváme drobnější oběd. Dělá se hezky, a tak po o s Oskarem a Bédou vybíháme do Červeného sedla, že si to sjedeme. Dolů se Béda místo lyžování sesouvá neznámo proč po schodech, co se s nima chodí nahoru (ohání se nějakou krustou), my s Oskym si užíváme bezva sjezdovku skoro až k chatě (krusta byla jen v horní části). Ostatní dnes měli podobné ambice jako my tj. nevelké, jen náš reprezentační tým Plechy s Klárou absolvovali oblíbenou túru přes ledy a skály do Jastrabího sedla. K večeři je dnes maso s těstovinami, tentokrát maskovanými za rýži. Večer hrajeme bang o to, kdo půjde omlátit Horydoly Turkovi o hlavu, protože je to výsměch přinejmenším českým lesům.

15.2.2007 Čtvrtek JAHŇACÍ ŠTÍT

Vyčasilo se a tak si to hnedle po snídani dupeme do Červeného sedla a dál směrem na hlavní tatranský hřeben. Formujeme již ozkoušenou čtyřku s Míšou a Kuličkou. Osky není dnes sto se vykopat z chaty, opakovaně se vrací pod záminkou, že si něco zapomněl – a tak mu utíkáme. Sníh vesele skřípe pod mačkama, svítí sluníčko, a tak se nám v Tatrách líbí. Brousíme si zuby a cepíny na Kolový štít. První dvě hodinky pochodu nás ne a ne dohonit jak Oskar, tak ty dva týpci, co si ráno na verandě pozvolna vychutnávali kafíčko, aby pak mohli klidně stoupat vzhůru v čerstvých tj. našich stopách. Pod hřebenem nás Oskar konečně dohnal, neboť kopeme sondu lavinovku. Kulička nic neříká, což není dobré znamení. Jít či nejít po svahu? Týpci taky stojí, dělají, jako že pijou čaj, ovšem je zřejmé, že jim o čaj vůbec nejde, za to o naši stopu ano. Nakonec volíme cestu nejmenšího odporu – nejkratší cestou přímo na skálotrávy, a pak už mixíkem vzhůru. Nejistíme se, i když terén je místy skoro kolmý, dva cepíny by nebyly k zahození.

V 11h jsme na hřebeni, čímž pádem vidíme ty mraky, co se sem z druhé strany ženou. Taky vidíme, jak je to daleko na Kolový a přes jaký hřebeny a lavinový svahy bychom museli jít. Dále taky vidíme 3 tečky ve stěně naproti, to asi bude Plechy s Klárou a Cimim, který se dnes přidružil k neohroženým starým pardálům. Jenže zdaleka nejsou na Karbunkulovém hřebeni, jak měli v plánu, ale ve stěně hluboko pod ním, a nejistě se pohybují sem a tam a tam a sem.

 

 

Bez debat volíme alternativní cíl: Jahňací štít, pro Oskyho Jehněčí. Cesta je pěkná, jako vždy plná námrazek a návějek. Kluci ještě v mezičase odstřelili malou lavinku, aby zajistili nouzovou únikovou, a díky tomuto zdržení nás konečně dohnali ty dva týpci, co se tak báli šlapání – jsou to nakonec jenom takový malý vykulený zajíčci, a tak po nich nechceme ani to výpalné, jak jsme během prošlapávání zamýšleli. V protistěně stále visí naše tři tečky. Než jsme dorazili na Jehněčí vrchol, je mlha jak mlíko a začíná trochu sněžit. Po rychlé svačině honem domů - zkusíme to po hřebínku na druhou stranu do Kopského sedla. Jenže to byl zase nápad. V létě to je sice choďák, ale teď jsou všechny kameny a tudíž i díry mezi nimi zasypány sněhem, a co čouhá, tak je neprodyšně obaleno návějkami a námrazkama. Připadám si jako lední krtek. Občas je to docela akční, spouštět se na cepínu, který drží na čestné slovo zobanem na jakési sporné lištičce, a mačkama zoufale lovit něco, na čem se dá stát. Dokonce si chvílemi říkám, proč já proboha to těch Tater v zimě jezdím?? – když je mi akorát hrozná zima a bojím se. Ale i když mě v některých příliš exponovaných místech opouštěla odvaha, do Kopského jsme přeci jen došli. Pozorujeme stádo vypasených kamzíků, jsou od nás, co by kamenem dohodil. Rozhodně se nezdá, že by měli problém s reprodukcí či pasením, soudě podle toho, kolik jich je a jak jsou tlustý. Takovej jeden kousek se ani pořádně nevejde do zorného pole Kuličkova kukátka

Z Kopského sedla už je to zívačka, a tak už se loudám seč mi síly stačí, ale marně, večeři jsme stihli i se sprchou. Plechy s Klárou a Cimim už jsou kupodivu zpátky i bez výjezdu horské služby a Cimi nevypadá, že by chtěl seknout s lezením. Aleš, Jéňa, Pepa a Tomáš na rozdíl od nás dobyli vrchol Kolového štítu, ovšem to se jim to dobíjí, když si jdou choďákem z druhé strany přes Malou zmrzlou. Ondra a Béďa se předvedli ve Stanislawského komínu na Kozí štít, moc se jim to líbilo. Večer si užíváme společensky, zajíc Dušan nám pustil video o lavinách a o magorovi Osmanovi. Dneska spíme v Šukamrlíku, ovšem neděje se tam o nic víc než jindy.

16.2.2007 Pátek LEDY

Ráno je pošmourno. Nikomu se zcela evidentně nikam nechce, a tak všichni oddalují hrozící odchod tím, že dokolečka přehodnocují plány, přebalují batohy, překydávají matroš, přebrušují cepíny popř. různá další pře-, jen aby ještě nemuseli ven. Pouze Pepa nepře, ale stojí resp. leží frontu na záchod. Nakonec vzniká několik klik. Největší klika, a to klika kolem Plechyho, se vydává hledat bájné ledy. Ledy jsou bájné nejen proto, že dosahují nečekaných rozměrů, ale hlavně proto, že je ještě nikdo nikdy neviděl. Já ležím v Ondráčkově posteli (neboť do Šukamrlíku nám pěkně táhne), a koukám z okna, kdy se uvolní ledy pod Svišťovkou. Uvolnili se odpoledne, tak tam běžíme a ťuk, ťuk, bušíme do nich cepínama. Oskar tahá, první délka je snadná, navíc už ji máme nacvičenou. V druhé jde do tuhého, resp. do kolmého, a tak si tam pěkně zanadávám, když visím v převísku na cepínech a ne a ne tam zaseknout ty blbý dvaefka. Pak nás čeká slanění, je to půlkama akorát na zem, a na chatě jsme akorát před setměním. I ostatní měli hezký den, prý našli bájný led. To jim ale nevěříme, podle mě došli akorát do Belé Vody okouknout jízdní řády na zítra a zpátky.

17.2.2007 Sobota VÍTR

Protože je poslední den a musíme pryč, udělalo se parádní azúro bez jediného mráčku. Ale taky -13°C a vichr, že mrzne nejen huba. Protože je poslední den, dostali jsme k snídaní vytoužená míchaná vajíčka. Každý se snaží užít si poslední den, jak jen jde. Aleš a spol. se vydávají na Čierny štít. Ten, kdo tam ještě nebyl, šplhá na Kolový. Béďa a Ondráš machrujou na Kozích kopkách na louce, co se jí říká mixové lezení. My s Oskarem taky chceme machrovat, a k těmto účelům volíme Stanislawského komín na Kozí štít. Jenže než jsme došli pod nástup, jsme profouklí na kost, v komínu se žení všichni čerti, mě už nebaví hrát si na drsňáka a Oskymu se tam taky asi nechce. Tak to necháváme na příští sezónu. Šla bych nejradši na buchty na pare, jenže Osky že néé, ať si jdu sama, ale to se mi nechce, a tak se ho v poryvech větru snažím dohnat. Asi má zase svojí toulavou, táhne ho to neznámo kam a já se můžu jít klouzat i se svým hloupým předsudkem, že na horách není radno potulovat se sám. Poté, co na mě poslal pár lavinek, se už Osky cítí o něco lépe, takže jdeme dolů. Ale vpůli cesty zase to samý, ale už je mi to jedno, kloužu se zpátky na chatu a Oskara, který mizí kamsi dozadu, ať si ho třeba zasype lavina.

Na Brnčálce rychle rozmrzám nad čočkovkou. Válí se tu pěknejch pár borců, co ráno vyráželo s ambiciózními plány. Čtu si Montanu a koukám z okna verandy na , ani se mi nechce pryč. Postupně se vrací Oskar i ostatní účastníci zájezdu, balíme si švestky a frrr dolů. My lyžaři tam jsme cobydub, ale i Cimi ten autobus nakonec stihnul, i když musel třetinu cesty běžet. V Popradu nás čeká to, kvůli čemu všichni se do těch Tater vlastně jezdíme. Nejdřív se přejíme. Kulička nás vede do vyhlášené restaurace Utopie na sídlišti úplně na konci Popradu, za což mu všichni spíláme, nakonec to tam vypadá parádně až na to, že na všech stolech je cedulka reserve. Ale ani ta picoška na náměstí nebyla špatná. Zejména blonďatá servírka není špatná, a tak se stává terčem zájmu pro ty, co minulý týden na chatě plné ošklivých chlupatých horolezců strádali– Cimimu div že nevypadnou oči z důlku, a otáčí se ještě ve dveřích. Mě je servírka vcelku ukradená, ale palačinky byly výtečné. S plnými žaludky nás čeká zlatý hřeb pobytu – termální aquapark. Jde nás šest – já, Osky, Béda, Ondráš, Kulička a Cimi, a dohání nás ještě Míša. V pokladně platíme hříšné peníze, ale pak už si to dokonale užíváme. Škoda, že na chatě byla sprcha. V termálním bazénu je radost posedět. Když už je nám moc horko, vyháníme děti z pračky a testujeme oba mody – praní i ždímání. Je to síla, padají mi z toho plavky. Následuje tobogán ve 2 provedeních, nejdřív jezdíme slušně, ale pak i neslušně, no a tak furt dokolečka….až už je čas, a tak se pěkně vymáchaní vracíme na nádraží. Plechy ukecal několik chudáku, konkrétně nejspíš Pepu, Tomáše, Kláru a Jéňu, jak dobře je u cikána, a strávili večer tam. Ti ubožáci ani nevědí, o co se připravují, a navíc jedou domů špinaví. Zbytek už je ohraná pohádka. Skládáme se do vlaků, který je plný pochybných existencí v kosmických oděvech s obrázky mamutů. Konečně mi dochází, proč mi ten, co jich má na sobě nejvíc, byl celý týden na Brnčále povědomý. Je to vrchní od Mammuta. Zase se skládáme do kupéček, já s Oskym na jedno lehátko, aby Jéňa nemusel být u cizích, jsme tu jako sardinky a s těma propocenýma Moirama smrdíme asi taky tak. Kulička několikrát vybaluje batoh, nemůže najít občanku. Ale to nevadí, celníci už to na nás ani nezkoušej

18.2.2007 Neděle DOMA

V sedm jsme na Hlaváku. Prázdný vlak už skoro odjížděl, když se Ondráš s výkřikem „Jé já tam nechal počítač“ prodíral zpátky do kupé. Stihnul to na poslední chvíli. My, co máme půjčený matroš, se ho snažíme zbavit, a pak už se rozcházíme každý za svým všedním životem. Jíme s Oskarem celý den míchaný vajíčka, protože v ledničce vážně nic jiného není. A už se zase těšíme do Tater. A nebo aspoň na příští schůzi na promítání.