Tradiční Bédovo hákování 2008
K pochmurně šedivým mrakům vypíná se temná hradba skal pochmurná neméně. Leč naše myšlemnky jsou veselé neb přicházíme dnes zdolati tuto stěnu silami našimi přemocnými a pomůckami technickými. Jen jediná věc kalí nám mysl – nemáme s Bédou ničeho k jídlu. Oba jsme zapomněli do našich tlumoků přibaliti byť i jediný sladký biscuits. Nezbývá, než připomenouti si pořekadlo o hladovém vlku a vydati se na průzkum stěny. Za chvíli již víme, že dnes bude k obědu Tuňák bez vajec.
Počneme konati veliké přípravy na naši dnešní túru, zejména teplé svršky oblečeme sobě, neboť zima se již přiblížila na jediný den a počasí dnešní slunečních paprsků nepopřává ba dokonce nás občas i mírný deštík ovlaží. Dále pak bereme s sebou množství pomůcek jistících, jakož i stupačky a Béda též háčky Fifiho a háčky zvané nebeské. Neboť tato cesto je karakterisována pátým stupněm obtížnosti ba více i druhým stupněm stupnice artificielní. V sedmém stupni pak lozí ten, kdo pomůcky umělé zanechá dole.
Kdo však jako první porovná své síly s touto pustou stěnou? Kdo omete pavučiny ze skob zanechaných prvními výstupci? O to metáme los. Kdo vylosuje kamínek bude šplhati až výše z jeskyňky, druhý pak načne cestu do jeskyňky. Tato druhá úloha připadá mně. Shledáme, zdali jest to výhrou.
Již první metry jsou přetěžké a tělo ztuhlé chladem odmítá se pohybovati v sedmém stupni. Proto, dobyvše první skoby, bez váhání se jí chápu a posléze i do ní usedám. Dosažení další skoby nebude tak snadné neb terén je mírně převislý. Zavěšuji stupačky, ale stále mi kýžený kus schází. Umisťuji tedy dobrého hexcentrika do velké díry, zavěšuji i druhé stupačky a skoby konečně dosahuji. Poté po velkém natahování i třetí. Další již mi kyne ze začátku převislého koutku. Dělí mě však od ní několik metrů strmé plotny. Záchyty se zdají veliké, avšak ouha! Všechny jsou nevýhodně skloněny! Než i tento úsek zdolávám a to volně, za což mne Béda nemálo proklíná. Nemaje krpců, způsobí mu tato plotna perné chvilky.
Předtím však já dosahuji vytoužené skoby. Vzápětí šťavnatá kletba se nese do údolí, jest tato skoba dosti ohnutá, avšak ne dosti zaražená. Další zas je nadmíru rezivá. Ovazuji skobu smyčkou a pozvolna svěřuji jí svou tělesnou schránku. Jestliže nevydrží, může mi způsobiti nehezký výlet. Zdá se však, že vydrží. Dosahuji s její pomocí i další. Zde již není mnoho času na pozvolné zkoušení, i tato skoba však překonává svůj vzhled. Napravo konečně vidím skobu kvalitní, zvanou dužnik a rychle jí dosahuji. Z ní za pomoci stupaček i další, s oválkem, jež snad dříve býval kroužkem. Spásná jeskyňka již je na dosah. Již jen málo metrů plotny. Ty po kratším úsilí zdolávám a stojím v jeskyňce.
Čeho jsem se obával bylo, zda zde naleznu kvalitní stanoviště. Obavy moje mne zčásti neklamou. Je zde letitá smyčka dírou protažená, vedle níž svoji smyčku umisťuji. Dále skoba s kroužkem, notně zahnutá a notně vyčuhující. Dále krásná lesklá skoba po oko zaražená v koutové spáře. Máme však (zejména Béda) své zkušenosti s tímto druhem skob ze své avantury na Kolovém štítě a nemáme o nich valné mínění. Nebývá než toto vše spolu svázat. Ještě přidám k této soustavě dobrý vklíněnec a mohu zvolati své: „Jistím!“
A již je tu Béda, zhluboka oddychujíce a klna mi velice, že jsem podvakráte umělé pomůcky neužil a odkázal ho tak na promrzlé prsty a chabé tření vysokých bot. Však bude míti dosti příležitostí vše si vynahraditi. Převis jeskyně slibuje pernou práci. Dobrá spára však skýtá mnoho možností pro užití rozličných jistících pomůcek a Béda jich také k postupu hojně využívá. Snad až příliš.
Podivnou zábavou jest tento způsob lození. Již dobrou půhodinu se Béda pomocí roztodivných namáhavých pohybů probíjí z jeskyně vzhůru. Přesto ho ze svého stanoviště stále mohu pohodlně zatahati za nohu. Připočítám-li k tomu chlad, mrholení a níže popsané ohrožení na životě, vskutku nevím, který ďábel mi nakukal tráviti takto sobotu před svátky Vánočními. Nyní by se jistě slušelo položiti si otázku po smyslu alpistického sportu. Pravdou však je, že jediné o čem přemítám je, jak dostati Bédu co nejrychleji k vrcholu, neboť počínám valem chladnouti.
Béda již mi zmizel z dohledu. Hlásí dosažení dobrého jistícího bodu v podobě akátu v trhlině rostoucím a překonání největších obtíží. Dále slibuje snadný terén a v krátku i dosažení vrcholu. Proto jsem nemile překvapen a posléze znechucen, že lano se tak málo odvíjí, dlouhou dobu dokonce vůbec ne. Chodidla již mám zcela ztuhlá a na dobré náladě mi to nepřidává. Naštěstí jeskyně poskytuje dosti místa pro rozličné poskakování a podobné marné pokusy o jejich zahřátí. Bohužel však neposkytuje dosti místa k výhledu na Bédu. Co k čertu provádí, že se téměř nepohybuje? Vždyť ten krátký a prý snadný úsek zdolává déle než obtížný převis. Lano se však odvíjí jen po malých kouscích a odvine li se více, zase je hned spuštěno zpět. A opět nic. Ať už se probůh pohne! Vždyť tu snad zůstaneme do setmění. Chci slyšet ono slastné: „Zruš!“
Jak by mi Béda četl myšlenky, lano se náhle o větší kus skokem posune a za chvíli skutečně slyším, nač toužebně čekám: „Zruš!“ Za moment mohu lézti. Ve snaze zahřát své ztuhlé údy nechává převis rychle pod sebou. A tu jsou ty obtíže! Jeskyňka poskytovala dobrý úkryt pře deštíkem, skála nad ní je však zmáčená a stala se nepříjemně klouzavou. K tomu ještě člověk musí zdolati pichlavé akáty. Věřím, že tu Béda strávil ve svých botách perné chvilky. Ani já v krpcích a shora zajištěný necítím se zde příjemně.
Než konečně jsem u Bédy. Ještě překonám pár kluzkých metrů na samý vrchol, zřídím stanoviště u dubiska a zanedlouho již si s Bédou tiskneme prokřehlé pravice. Hore zdar!
Tak takový tedy byl náš oběd – Tuňák bez vajec. Takové bylo Bédovo tradiční hákování v čase předvánočním.