Z DENÍČKU ZAČÍNAJÍCÍHO SKIALPINISTY - Lechtálky, Edelweisshaus

            Již po tři zejmy jsem majitelem zánovních chlupatých prkének, leč zatím jsem neuskutečnil větší túru, než podvakráte výstup jižní stěnou Schwarzerbergu v Riesengebirge. Rozuměj v Krkonoších po sjezdovce na Černou horu. Již podvakráte mi podlý virus zhatil plány. Ale teď! S Oskarem jsme to upekli, mistr Plocek zorganizoval a nic nás už nezastaví. Vzhůru směr Alpy Lechtálské!

            Poprvé na skialpy. Už dlouho jsem neodjížděl něco dělat poprvé. Zvláštní pocit při balení. Z půlky cesty na sraz v Chuchli se vracím pro sluneční brýle. Ale kdyby ne, aspoň by je Standa v Mnichově na pumpě nekupoval sám.

            Odjezd! Naskáčeme do Plockova zapůjčeného náhradního vozidla značky Peugeot. „Ho, ho! Musel jsem podepsat, že to nebude řídit nikdo jinej, než já. A taky, že s tim nepojedu do zahraničí. Jedem!“ Kdyby pan Kopecký věděl, komu to půjčuje.

            Jedem nocí tajemnou… Volá DJ. Už jsou tam. Ale sníh tam není. Kdyby nekecal. Tady dole v Ga-Pa je ho celkem dost. Ve 23.00 dorazíme i my. Kecal. Ale ne moc. Zaplníme matrazenlager (z komorní akce pro tři se nám počet zečtyřnásobil), v šeru palandy porovnáme mapky skitúr. Ambicioznější jedinci se zdají lehce nespokojeni, ale vypadá to, že vyhrála Feuerspitze. Sehr beliebte (aber schwer) skitour. Ale stejně… Je to kvak! O celých padesát metrů nižší než sousední Holzgauer Wetterspitze!

            Budíček! Vlezlá melodie chytrého přístroje. Snídaně do břicha, marchtee do termosky a marš na lyže! Chlupy nasadit a vpřed táhlým údolím. To by mi šlo. Vpravo v bok, svah se zvedá, křížem krážem nahoru. To by taky šlo. Pauza v malém sedle. Sluníčko svítí, teplota stoupá se strmostí svahu, čaj v termosce někde pod půlkou a vrchol v nedohlednu. Hmmm. Prej přes tenhle hřbet pěšky dolů, potom lehce sjet a pořádně nahoru. Dolů?? To nějak v mapě nebylo. Ale mistři určitě vědí. Tak chlupy dolů, lyže do ruky. Lyže nasadit a popojet. Ne moc! Lyže sundat, chlupy nasadit, lyže nasadit, vzhůru vyrazit. Ale teď už je to fakt do kopce. To by pořád šlo. Jen ty otočky. Ty mi nejdou ani na rovině na běžkách. Nějak nemám rozsah jako mikymaus. No a pak už jen lyže na záda a dorazit to po svých nepříjemnou směsí suti a sněhu. Do sedla. Cože?? Až támhle je kříž? Aha. Ženy, děti a fotografové jdou poslední. Mezitím se na špici usnesli, že ta Feuerspitze je fakt kvak…

            Malé občerstvení. Poslední hlt čaje nechávám na vrchol. Pil bych. Ale s tímhle jsme na tom všichni stejně. Nedostatek čaje a přebytek metrů začíná být znát. A kříž vypadá ještě zatraceně daleko. Lyže zůstávají na šutrech v sedle. O kus dál i bágl a hůlky. Do kapsy tatranku, do ruky cepín. Trochu choďákem, trochu lezením, přes jeden natažený drát, jsem konečně nahoře. Uf. Holzgauer Wetterspitze, 2 895 m, 10 kiláků, 1500 m převýšení. Teď už jen to samý zpátky.

           V sedle čekají lyže a … „Tak si daj posledný hlt čaju, a zkús nemysleť na postel.“ Moje oblíbená horolezecká. Chlupy sundat, ski nasadit a frrr. No, frrr… Kdo nepadá, jezdí pod své možnosti. Na prašanu je nejhorší se z něj vyhrabat.

A už je tu sedlo. Lyže na bágl, lyže z báglu. Do pusy tyčku, hroznový cukr a hrst sněhu. Na helmu čelovku. Pásy z lyží, lyže na nohy. Svah je menší, válení míň, až na… Fuj, tyhle strmý zmrzlý hroudy… ani čersvej a za světla. Takže radši pěšky, krok za krokem se propracuju na chvost mančaftu, dokud svah zase nezíská přívětivější podobu. A už to jede v bledém ledky svitu až na cestu. A na konec, s vysušenou tlamou tak tři kiláky bruslit nebo soupaž. Vyberte si. Ale večeři jsme stihli.

            No, mám dost. Copak nahoru, ale ty sjezdy. Asi to prodám.

Večeře

Je večeře.

Vařený květák smutně osychá na talíři.

I mrkev.

Vegetarián pláče.

V šeru jídelny tajně šátrá po míse s vepřovým.

            Druhý pokus. Griesstaler Spitze. Auch beliebte. Jihovýchodní svahy vystavené slunci moc sněhu nenabízí. Ale dvě lyže se vedle sebe na pěšině ještě vejdou a přes potoky to přenesem. Kupodivu se mi po včerejším masakru šlape líp než včera. Sníh je po ránu pěkně umrzlý, někdo vytahuje i haršajzny. Nutkání vyzkoušet i tuhle část výzbroje je velké, ale lenost vítězí. Piluju chůzi na pásech. První vrchol na cestě je tu ani nemrknem. Zato ten druhý na nás kouká zatraceně z dálky. Mám chuť nechat vrchol vrcholem, otočit to někde po cestě, než sjezd bude příliš prudký pro freeridové nýmandy a radši trénovat někde na mírnější části kopce. Ale po sjezdu do ďolíku je najednou Spitze mnohem blíž, svah je pořád přívětivý a tak šup, jsem v sedle a zas se s motykou v ruce hrabu hřebenem ke kříži.

            Dneska tu fouká, žádný velký zdržování. A navíc, musím si udělat fóra do sjezdu. Tentokrát se vyválim jen jednou. Být tu ještě pár dní… Takhle jsem si představoval ten skialpinismus.

Až teda na ten závěr. Jízda strmým hustníkem, nic pro mě. Kdo to umí, prokličkuje. Já dám lyže na záda a kličkuju pěšky. Procházka lesem, lyžaře v klidu stíhám. Dokud se pod lesem nerozhodnu si prkna zase nasadit. To zamrzlý vázání na jedný lyži mě tak naštve… Holt to dojdu pěšky. Stejně jsem o moc nepřišel.

No a pak už jen přebalit krámy a naskákat do auta, co nesmí do ciziny. Poslední vrchol – Wurstelstand v Reutte.

Dobře, prodávat to nebudu.