Jak jsme nešli na Jungfrau

Ležim a už po několikáté ve tmě nahmatám mobil. Juknu na čas, mmmm, to už nemá cenu, za 10 minut to zvoní. Chvíli se rozkoukávám, houknu na Davida a pak se vykradu z postele a následně v tichosti i z pokoje. Na chodbě chaty Monsjochhutte se automaticky rozsvítí žárovka, dokonalá facka pro oči. Snídaně se nekoná. Ve 3.58 s námahou dveřmi přemáhám vítr, který se do nich zvenčí opírá, čelovkou pročísnu tmu a už šupajdíme prohrnutou cestou po ledovci dolů na Jungfraujoch. Zde trochu problém najít další cestu, ale nakonec to kulíme přímo dolu směrem na Konkordiaplatz. Po chvíli to střihneme vpravo mezi čitelnejma trahlinama k patě hřebenu, kudy vede normálka na Jungfrau, už se rozednívá. Mažeme po skalkách vzhůru, později strmě po sněhu k traverzu Rottalhornu, kde mi není vůbec dobře ze sněhových převějí 150m nad námi. Vydrželi, takže přetraverzováno bez úhony a následně překonáváme odtrhovku do sedla Rottalstattel. Odtud strmě sněhem a skalkama až na samotný vrchol Jungfrau (4158m). Je nádherné ráno, blankytné nebe, vidíme od Blancu, přes kompletní Wallis až po Berninu, nemluvě o celé skupině okolních Bernských Alp. Hodinu sedíme a užíváme si vrchol, který sme původně neplánovali. Na sestupu to riskneme a napálíme to rovnou ze zmiňovaného traverzu Rottalhornu po stopách přímo strmě dolů. Kdyby se něco nahoře urvalo, sme dole na ledovci rozplácnutý jak dvě mouchy pod plácačkou. Nestalo se, takže po poledni doťapeme do komplexu Jungfraujoch, kde je mi ze záplavy „zubačkových turistů“ skoro nevolno. Kupujeme řádně mastný lupen a jedem zubovláčkem uvnitř Mnicha, Eigeru, a přes známý Kleine Scheidegg až dolů do Grindlu. Cestou obdivuju krásu celého tohodle místa - hradbu Jungfrau, Mnicha, severku Eigeru, padáčkáře  ve stoupácích podél ní, hřeben Mittelegi, kvetoucí louky, ale i úsilí a um vložené do téhle zubačky, kde se jezdí od neuvěřitelného roku 1898. U auta si s chutí sundám boty, kaťata a sáhnu za přední kolo pro dvě odložené Plzně, které mají fantastickou teplotu. V klidu sedíme, klábosíme, vstřebáváme atmosféru (=dáme ještě jedno), pojíme, pak skočíme do potoka a nakonec se vydáme na cestu domů. Skvělý to bylo … a co že bylo před tím?  

Letní večer, svátek 5.7. 2022. Teplo, od západu jdou bouřky, známá krajina kolem dépětky se míhá za okny auta, nafta je za děsivých 49.90Kč. Tak „zase na štrece“, jak s oblibou říkáme, když ukrajujeme kilometry na cestě za hranice všedních dnů. Cesta dlouhá, druhý den nás v 11h do očí klasicky praští ta neskutečná hradba hor, která vykoukne při příjezdu do švýcarského Grindewaldu. Tam chvíli somrujem v infocentru a ve 14h vyrážíme příjemnou cestou, nejprve lesem, pak stráněma až pod skály, kde nás feráta přes markantní žlab dovede na skalní ostroh. Tam se na krásném travnatém plácku ukrývá chata Osteghutte (2320m) s dechberoucím výhledem. Je tu pět mladších horalů, povečeříme, moc fajn večer v horách. Ráno je krásný, mraky v pološeru zakrývají údolí pod námi, a my o půl šesté vyrážíme. Asi po hodině chůze vytahujeme lano a lehkým terénem popolézáme vzhůru, dokud se nedostaneme na hlavní hřeben. Kochačka výhledy, kde se na jedné straně dole teprve probouzí Grindelwald, na druhé straně se ve slunci vyhřívaj čtyřkový obři Schreck a Finster. Pokračujeme hlavním hřebenem, kde v jedné ze štěrbin jsou zásadní tři lezecké délky. Po jejich vylezení se objeví výhled na celý hřeben Eigeru i s chatou Mittelegi, kam dorazíme okolo 14h. Už se kolem zdvihají mraky, tak se rádi necháme pohltit jejím útulným interiérem, kde hřeje oheň v kamnech a voní právě upečený koláč, mmm. Prozevlujeme tu odpoledne, do pelechu zapadnem po 21h, zázrak, nikdo tu nechrápe. Ve 4:45 do sebe ztěžka tlačím snídani, vyrážíme mezi posledními. Rozednívá se, ale fouká nepříjemný vítr, který nás trápí většinu dne. Kousek ťapeme, záhy vytahujeme lano a přichází první, lehké skalní úseky, kde se vše zadrhne. Ačkoli je tu konopné lano, které stačí bafnout a běžet na průběžku, spousta lidí tu „klasicky“ leze, tedy štanduje a dobírá se. Metodickým pohledem na výbornou, horským pohledem na ho…. V podstatě celý hřeben se opakuje tento scénář, kdy sedíme a za někým čekáme, děs. Jinak je hřeben opravdu parádní, výhledy, slunce v zádech, expozice, nádhera. Materiál je rozsypanej, připomíná mi zvětšený, slepovaný sušenky, ale pokud člověk neuhne z trasy, je to už vyčištěné od stovek lidí, co tu každý rok projdou. Nahoře se hřeben pokládá, začíná sníh, nazouváme mačky. Expozice je dechberoucí. Na vrcholu jsme sice sami, ale díky 3h, které jsme cestou pročekali, máme fakt mizernej čas. Kocháme se, fotím, něco slupnem a „obdivujeme“, že tu není ani kříž, ani soška, prostě nic, jen 4 čouhající šrouby v zemi. Fakt jakože vrchol slavného Eigeru? Sestup volíme JZ hřebenem, který nejprve přes 8 slanění zklesá, aby se následně zase nastrmil do úbočí Mnicha, který stojí naproti. V nejnižším místě hřebene je pak docela nepříjemné přelézací firnové místo, no tak si ze zoufalství při hodinovém čekání aspoň zdřímneme. Na konec hřebene je to ještě celkem štreka, poté už jen po ledovci do sedla k chatě Monschjochhutte, kde jsme až po půl osmé. Úplně se stydíme tam jít zeptat, zda můžeme přespat, ale sem vážně rád, že mají volno. V tichosti zapadnem do kouta ohromné jídelny, jídlo už nám nedaj, ale aspoň čaj potěší. Je tu cvrkot a fajn atmosféra. Sice jsme to takhle úplně neplánovali, no ale když už jsme tu, narodí se nám v hlavě takový zajímavý plán na další den….. Co třeba zajít na Juingfrau…?:-)