V termínu 5. – 14.4.2024 jsme byli lyžovat v gruzínském Ushguli s následným výstupem na vrchol Laila. Níže bych rád shrnul, co jsme zjistili.

Kdo jsme?

Členové horolezeckého oddílu AKA Praha: Honza Plocek, Luboš Chvátal, Jan Smejkal aka Cipísek. Dále se na výstup na Lailu přidali Verča Nývltová a Jan Kulveit.

Ushguli

Proč jsme se rozhodli jet právě sem?

Letecká společnost Wizzair nabízí přímé lety z několika evropských měst do gruzínského Kutaisi. M.j. i z Prahy. Kutaisi je dobrý uzel pro cestování po kavkazských republikách a severovýchodním Turecku. Ocenili jsme možnost oddálit rozhodnutí, kam vlastně vyrazit, až na poslední chvíli. Zvažovali jsme turecké pohoří Kačkar, oblast Svanetie, oblast okolo hory Kazbek a oblast údolí Rača. Ne zcela jistá předpověď (nevhodná pro Kazbek) v kombinaci s vysokými teplotami (nevhodnými pro Kačkar a nízko položené údolí Rača) nás přivedly do Ushguli – vesnice ve výšce 2100 mnm.

 

Jak se tam dostat?

V jarních měsících rozhodně nikoliv přes průsmyk Zagaro, který se obvykle otevírá až v červnu. Silnice přes Mestii se v posledních letech hodně zlepšila, s výjimkou cca 5 - 10 km občas kamenité šotoliny se jede po asfaltu (nebo je to beton?), který je v lepším stavu, než silnice ze Zugdidi do Mestie. Z Mestie se dá do Ushguli dojet za hodinu. Pokud na silnici neleží sníh (nebylo po něm ani památky), není ani potřeba teréňák, jen tu kamenitou šotolinu je s nízkým autem potřeba jet s vysokou opatrností. Teréňák se hodí až na průjezd ulicemi v Ushguli. Pokud neprojedete, můžete to mít do penzoše tak do 200 m pochodu. O průjezdnosti silnice v zimních měsících nemám podrobné informace. Silnice je obecně sjízdná celoročně, až na termíny, kdy ji silničáři nestačili projet po intenzivním sněžení + po pádu lavin. O sjízdnosti silnice 2WD v zimních měsících bez řetězů nemám informace. 

Jinak maršrutky, taxíky, auta z půjčovny - nic nestandardního, jako kdekoliv jinde.

 

Co Ushguli je a co není?

Co Ushguli není - Divočina jak z cestopisných průvodců od Lumíra Pecolda zkraje devadesátek. V Ushguli je silně rozvinutý turistický ruch se všemi klady a zápory, které z toho plynou. Silná letní sezóna (trekaři, motorkáři, cyklisti, day trippeři z Mestie) a slabší, ale rok od roku silnější zimní sezóna (skialpinisti, day trippeři z Mestie).

Dobré lyžařské východiště na dominantní opce v oblasti. Dominantní je také hradba pětitisícovek v čele s nejvyšší horou Gruzie – Šcharou. Na tuto hradbu odevšad koukáte (a je to působivý pohled), ale málokdo se na ni dostane na lyžích – to jsou podniky z říše lyžařského extrému. 

Co Ushguli je - Stále ještě mimořádně malebná a fotogenická vesnice. Opravdu to tam vypadá jak z těch klasických fotek: kamenné věže na pozadí mohutné hradby hor. To je scenérie, kterou v Evropě neuvidíte.

Vesnice, kde není problém sehnat ubytování. Spousty penzionů si stále zachovávají rodinný charakter, kdy můžete být v úzkém kontaktu s domácími. Nepotřebujete nic. Teplá voda, postele s peřinami, polopenze. Jen prachy a lyže.

Vesnice, ze které je možné vyrážet na poměrně krátké túry východoalpského rázu, jen nestartujete všichni z jedné chaty jako v Rakousku, ale každý ze svého penzoše.

 

 

Praktické poznámky – všehochuť

Ubytování je levné a polopenze celkem drahá. Nějak se tiše počítá, že na penzoši budete i jíst. Jsou to opulentní hostiny vybraných laskomin, pod kterými se prohýbá hodovní stůl.

Permit je prý teoreticky potřeba jen pro pochod po rovině na ledovec pod hradbu hor podle řeky Enguri. Nikdo jej ale na nejbližších 3 – 4 km od Ushguli nekontroloval.

Vzniká jazyková bariéra, protože postupně mizí generace lidí, která umí rusky. Rozhodně rychleji, než jak ji nahrazuje generace mlaďochů mluvících anglicky. Možná není špatné s mladšími lidmi zkusit nejdříve zapříst hovor v AJ (aby vás nepovažovali za Rusa) a teprve když se nechytají, tak zkusit ruštinu.

Pokrytí internetem je slušné.

Nejstarší a nejzachovalejší část Ušguli je ta nejnižší – na soutoku řek.

Tu a tam v Ušguli vyroste nějaká novostavba – téměř bez výjimky hnusná. Pozor při surfování na bookingu.com, ať v něčem podobném neskončíte.

Btw. booking.com funguje dobře, podle západních standardů, žádná překvápka se u nás nekonala.

Určitě stojí za to nechat si několik hodin času a projít celou vesnici v režimu klasického turisty. V zimních měsících je to možné i s lyžemi na noze.

Mobilní data - nejlepší je asi koupit datovou simku operátora Magticom. Buď zalevno přímo na letišti, nebo téměř zadarmo na ostatních pobočkách Magticomu mimo letiště. Kdo je tech-geek a má na to HW, může si koupit a vyřídit e-sim.

Let Praha – Kutaisi – Praha s lavinovým batohem:

V Praze jsme nashlásili kartuše na check-inu, tam je to nezajímalo. Kartuše jsme řešili na nadrozměrných zavazadlech. Šlo v podstatě jen o to, aby personál vyplnil příslušný formulář. Taky by bylo možné vzít si kartuši s sebou jako kabinové zavazadlo (takto jsme to dělali v minulých letech). Zde by se onen formulář vyplňoval u rentgenů. 

 

Pozor: nenechávejte auta přes noc mimo osídlené oblasti. Pokud musíte parkovat mimo penzoš, strčte někomu pár lari a nechte auto u něj na dvorku. My jsme to neudělali a auta nám vykradli.

 

Obecná náročnost z cestovatelského hlediska:

Nízká, vše funguje normálně.

 

Co sledovat: 

FB overland Georgia – zde info o sjízdnosti silnic

FB Georgia avalanche and snow conditions – zde info ohledně skialpů a lavin. Nejlépe funguje pro okolí Gudauri.

 

Dokdy je možné lyžovat?

Byli jsme tam na počátku dubna a bylo to tak tak. A to myslím, že je letos hodně sněhu. Myslím, že hlavní lyžařské sezóna končí s koncem března.

 

K túrám obecně:

Řekl bych, že kolem Ušguli je cca pět smysluplných jednodenních lyžařských cílů, z nichž ne všechny jsou sjízdné při lavinově zhoršené situaci. Vizte mapku: https://mapy.cz/s/pakerocode

 

Popisky k mapce: 

1 – Gvibari. Na kopec šly jedna či dvě velké komerční výpravy. Asi je to oblíbený kopec díky krátkému nástupu. Přímo z vesnice Murkmerli se začíná nekompromisně stoupat. Strmější úbočí. Tento kopec ohraničuje ze západu hlavní freeridovou zónu nad Ushguli.

2 – Kóta 3014. Nejvyšší kóta této části hřebene. Lavinově defenzivní postup po S hřebínku. Tento kopec ohraničuje z východu zmíněnou hlavní freeridovou zónu. Mezi body 1 a 2 je nesčetně strmějších i mírnějších sjezdů. Potkali jsme zde kvalitní prašan, ačkoliv jsme v to vzhledem k tomu, jak bylo dole v Ušguli teplo, ani nedoufali. Nástup z vesnice Murkmeli. Stopy sem vedly, ale kopec se mi zdál trochu méně vytížený než Gvibari.

3 – Dadaishi. Na tento kopec jsme jen koukali. Vypadal, že by pustil, ale vyžadoval by lepší lavinovou situaci – závěrečný S hřebínek  vypadal strmý, sněhový a exponovaný. Nelze si dělat iluzi, že si člověk ušetří nástup autem po silnici. Silnice byla protažena právě jen na konec Ušguli.

4 – kóta 2980, po JZ hřebeni. Lavinově celkem defenzivní hřebenovka, vhodná pro seznámení s terénem a situací. Z kóty lze v případě chuti pokračovat dál po rovném hřebeni kilometry daleko. Sjezd po  hřebeni zpátky s výhledem na vesnici je malebný. Hojně chozená túra. Přestože je to vlastně kvak, výhledy na vesnici a na Šcharu jsou tak hezké, že člověku ani nepřijde, že končí túru v podstatě na nevýznamné kótě nevýznamné rozsochy hlavního hřebene.

5 – kóta 3242. Nahoru jsme šli V hřebínkem (č. 7), kterým se dá jet i dolů. Pokud dovolí lavinová situace, lepší sjezd je SV hangem (č. 8). 700 výškových metrů pěkného kvalitního sjezdu. Je výhodné zpočátku od vesnice postupovat až cca do 2550 m po letní cestě. Krásný výhled na Šcharu.

6 – Karetta. Nešli jsme, ale je to také hojně chozená túra. Měl jsem z ní pocit, že už je příliš blízko stěně Šchary, která by tím již ztratila něco ze své vizuální působivosti. Zároveň celkem působí jako nevýznamné zvlnění hřebene v hlubokém stínu svého výrazně vyššího souseda.

Závěr:

Ushguli je vhodné na týdenní podnik v případě nestabilního počasí – lze dělat půldenní túry. Na týdenní podnik v případě stabilního počasí mi přijde, že je cílů poněkud málo. Zároveň se mi jeví jako vhodné pro mírnou aklimatizaci před vyššími cíli – např. před Lailou.

 

Po uskutečnění výše uvedených túr jsme se přesunuli zpět k Mestii, kde náš tým rozšířila Verča s Honzou a pustili jsme se do příprav na výstup na vrchol Laila.

 

 

Výprava na Lailu

V termínu 8. – 10.4.2024 jsme byli lyžovat na kopci jménem Laila.

Předtím jsme pár dní lyžovali kolem Ushguli. V Ushguli už byl ale každej, je to pravděpodobně třetí nejprofláklejší (pozor – skialpinistický, nikoliv sjezdovkový) rezort zimních dovolených v Gruzii – hned po Gudauri a Mestii se svými dvěma lyžařskými středisky v okolí. Těžko tedy o Ušguli napsat něco objevného. Zato o lyžovačce na Laile je na internetu informací jak máku. 

Co je to Laila?

Laila je se svými těsně přes 4000 metry nejvyšší hora Svanetského hřebene Kavkazu. Je to nepříliš špičatá, ale prominentní hora. Všechny čtyř- a pětitisícovky v Gruzii se nějak motají kolem hlavního hřebene Kavkazu. Laila je jediná čtyřtisícovka, která leží o hřeben jižněji. Proto je z ní na ten hlavní hřeben nádherný výhled.

Laila se někdy také píše Lahla, Lahili, Mta Laili. Je třívrcholová. Na středním vrcholu nám GPS ukazovala něco kolem 4030 mnm. Na mapách se většinou uvádí 4008 nebo 4009 m.

Horolezeckou terminologií je Laila choďák. Myslím, že to je nejsnazší nebo jedna z nejsnazších čtyřtisícovek na Kavkazu. Proto je taky vhodná pro lyžovačku.

 

Přesto však na lyžích na Lailu nikdo nechodí. Je tomu tak pravděpodobně protože se Laila nedá urvat jednodenní túrou z pohodlí chaty, parkoviště nebo penzoše. Opravdu atletičtí borci by asi byli schopni dát Lailu za dva dny, běžní smrtelníci budou potřebovat tři až čtyři dny.

Logistika túry

Spali jsme v penzionu Carpe Diem ve vesnici Becho a můžeme tento podnik doporučit. Dalších několik málo penzionů, které ale nejsou na mapách ani na bookingu, jsou ve vesnici Tviberi a Lezgara. Lezgara je poslední vesnice dosažitelná autem. Zde nechte auto u někoho na dvorku. My jsme jeli ještě asi o 300 m dál a parkovali jsme u pramene minerálky (železitá, trochu s bublinkama, docela dobrá). Toto nedoporučujeme, protože nám zde auta vykradli.

Na lyžích je radno pokračovat po lesní svážnici (nikoliv po turistické cestě, označené jako Laila glacier) až k turistické útulně ve výšce 1730 mnm. Útulna je odemčená, jsou zde kamna a dřevěná pryčna pro cca 6 – 8 lidí. Bohužel je poloha této útulny nevhodná. Je příliš nízko. Zde se napojujeme na turistickou cestu. Další útulnu (cca 1950 mnm.) míjíme, je stále nízko, navíc je dosti neútulná a zatéká do ní. Po další hodině pochodu přicházíme na otevřenou salaš 2220 mnm., zde jsou kamna a tři drátěné rošty postelí bez matrací. V pěti lidech bylo již celkem těsno. Dřevo se ještě dalo sehnat. Bylo znát, že kolem této salaše občas někdo projde, vedle boudy někdo postavil jakési závětří ze sněhu. Celou dobu nikde nikdo, ale staré lyžařské stopy byly viditelné. Jedná se opravdu o salaš, nikoliv o turistické zařízení. Nocujte zde tedy tak, ať je salaš v lepším stavu, než jakou jste ji večer nalezli (což není zase tak těžké, protože zde na podzim bačové nechali neumyté nádobí a pytle s odpadky). Jsou zde myši.

Ráno vyrazte brzy. Čeká vás výstup do sedla Laila pass (na mapách nepojmenováno nebo pojmenováno místním jménem Chizhdi, 3100 mnm.) Cca 300 výškových metrů ve sklonu kolem 35°. Za sedlem je dolík, za kterým odbočíme z letní cesty a nastoupáme ještě cca 50 výškových metrů doleva. Následným traverzem se vyhneme exponovanému sjezdu západním hangem, přejedeme plytký JZ hřebínek a sjíždíme méně exponovanou JJZ strání či kuloárem (40°, 300 výškových metrů) opět na letní cestu. Brzký start je potřebný především kvůli tomuto sjezdu, což je asi klíčový úsek celé túry (aby sem ještě nepražilo slunce).

Následně pokračujeme po letní cestě, která po táhlém stoupání klesne na ledovec Laichala. My jsme kempovali ve výšce cca 3300 mnm., asi by se dalo spát i v sedle Jvari (3427 mnm.).

Výstup na vrchol probíhá západním hangem po ledovci, nejmírnějším terénem cca do sedla mezi severním a centrálním vrcholem Laily. Dále na lyžích kam až pustí a zbytek na mačkách až na vrchol.

Z vrcholu je nádherný výhled na nejvyšší a nejdivočejší část hlavního hřebene Velkého Kavkazu. Elbrus, Donguz Orun, Ušba, Tichtingen, Tetnuld, Džangi Tau, Šchara. Zajímavé je, že zde nejsou tak daleké výhledy jako v Alpách. Délka zmíněného úseku hlavního hřebene je necelých 100 km. My jsme měli bohužel zhoršenou viditelnost, občas se trhly mraky a otevřelo se malé okno.

 

 

Následně jsme sjížděli bez navázání.

Před návratem JZ svahem zpět do Laila pass je potřeba učinit rozhodnutí. Pokud za sebou budete mít výstup na vrchol Laila, pravděpodobně zde budete v době, kdy bude do hangu tak akorát pražit slunce. Pokud to je lavinově bezpečné, pokračujte (my jsme pokračovali, protože bylo zataženo, a stejně jsem z toho měl dost špatný pocit – měli jsme dost teplo). Pokud to smrdí, utábořte se a pokračujte ráno. Následně budete mít i severní sjezd v lepším stavu.

Varianta pro sportovce

Na túru vyražte nalehko. Jídlo na dva dny, spacák, károška a vaření. Ze salaše 2220 m vyražte ještě za tmy. Dejte vrchol a pod hang na Laila pass doražte večer, kdy už sníh začne opět přituhovat. Na sever z Laila pass vás možná čeká sjezd s čelovkou po stopách, které jste si brzy ráno šlápli vzhůru. Buď to dovalte až do Lezgary, nebo přenocujte na salaši a užijte si ranní sjezd lesem, který je malebný a vyplatí se jet ho ve dne. Je to 2500 výškových metrů a 20 km (ze salaše na vrchol a zpět na salaš).

 

Různé

Povolení - nic není potřeba

Plyn - koupíte na letišti v Kutaisi nebo v krámcích se suvenýry v Mestii.

Mapka výstupu - není, vyprnul jsem se na ni

Vybavení - ledovcové, na spaní venku (sportovci salaš – salaš nepotřebují stan)

Typ obtíží - taktické obtíže související s vyhodnocením lavinové situace pro přechod Laila pass

 

 

Alternativní možnosti výstupu

Přestože to na mapě vypadá lákavě, nakonec jsme letní normálku vyhodnotili jako nejschůdnější cestu. Ve skutečnosti je letní normálka s velkou převahou nejschůdnější cesta, až skoro v zimě jediná.

 

Množství lidí

Z Lezgary do Laila pass můžete někoho potkat. Z Laila pass na vrchol nejspíše nepotkáte nikoho. Nebyl jsem si jistý, ale zdálo se mi, že jsme lyžařské stopy v úseku z Laila pass na vrchol nepotkali žádné.