TÁDŽIKISTÁN - DOBRODRUŽSTVÍ VE FÁNSKÝCH HORÁCH 

Trasa treku: https://mapy.cz/s/rederolopo 

Zdaleka největší událostí roku 2023 pro mě byl výlet do Tádžikistánu a trek po Fánských horách. 
 
Základem bylo sehnat pohodovou partu. Nelehký úkol.  
Někteří dělali ofuky a nevěděli jsme, jestli vůbec pojedou. S jinými by zas nejspíš byla rychlejší komunikace přes poštovní holuby. Nakonec se nám ale podařilo dát do kupy fajn partu 6 statečných (Terezka, Kamča, Pepa, Honza, Petr a má maličkost). 

 
Pokud chcete do Fánských hor, máte vlastně dvě nejrozumnější varianty výchozích bodů. První je samozřejmě hlavní město Tadžikistánu - Duschanbe. Druhou je letět do sousedního Uzbekistánu do města Samarkand, odkud je to přes hranice do Fánek kousek. 
My jsme nakonec zvolili kombinaci (Samarkand - Fánské hory – Duschanbe). 
Výhodu to pro nás mělo jednu zásadní, mohli jsme si prohlédnout dvě středoasijská města namísto jednoho. Za to jsem zpětně moc rád, protože Duschanbe není příliš doporučeníhodné, zatímco Samarkand je opravdu pěkné město s úctyhodnými památkami. 
U této varianty bylo riziko v Uzbecko-Tádžickém hraničním přechodu, o němž se dočtete v různých cestopisech spoustu varovných a nejistých informací. My jsme si ale zjistili, že v současnosti je mezi těmito národy situace klidnější a hranice se dají v pohodě překročit.  
 
Let včetně přestupu v Istambulu proběhl bez problémů a v brzkých ranních hodinách jsme se vykutáleli z letadla, pěkně za východu slunce. 
Hned v letištní hale se na nás sesypalo pár taxikářů, na což jsme byli předem připraveni, že se bude dít. Rozumnou cenu nabízel hned první z nich, takže jsme se za pár Sumů nechali odvézt na domluvené ubytování. (113 kč za všech šest) 
Ubytování jsme měli zařízené přes jednoho známého, který absolvoval téměř stejnou cestu pár týdnů před námi, tudíž byl pro nás zdrojem opravdu čerstvých informací. 
Hotýlek se nacházel v zapadlejší části města, útulný a relativně čistý. 
Booking nabízel načančané turistické hotely v místním orientálně-asijském stylu a proto jsme byli moc rádi za naše autentické bydlení. 
Chvilku jsme se prospali, nicméně těch pár hodin spánku většinu z nás naopak naprosto zničilo, takže během cesty za prohlídkou města jsme vypadali jako po poctivém flámu. Na nohy nás postavil až panák zdejší vodky.  
 
Naším prvním cílem bylo místní tržiště, kde jsme propojili hned několik potřebných záležitostí k vyřízení. 
U hlavní brány jsme směnili dolary na sumy s místními podivnými překupníky, avšak za docela rozumný kurz. 
Poté jsme prošli trh. Dalo se zde nakoupit čerstvé pečivo, ovoce, zelenina, zavařeniny, oříšky. Všude pestrost, množství barev a orientální vůně. 

Byla nám doporučena jídelna nachazejici se v centru tržiště.
Jako všude i tady měli menu s obrázky pokrmů. Každý jsme vybrali jeden až dva a za chvíli se s chutí pustili do jídla. Čerstvé, pestré, voňavé. Kdo má rád gastronomii, určitě doporučuji při návštěvě Samarkandu navštívit. 
- Langman - vydatná polévka s hovězím masem, nudlemi a zeleninou, 
- Plov - místní klasika - rýže restovaná pokaždé s  jinou zeleninou, typicky mrkev, dýně a k tomu rozpadající se kousky masa (většinou hovězí nebo skopové) 
- šašlik - maso grilované na rožni (hovězí nebo skopové, případně šišky z mletého) 
- Manty - taštičky povětšinou plněné mletým kořeněným masem 
- vše doplněné o saláty a místní chlebové placky 
Lidé, kteří neholdují koriandru, nechť se připraví na hladovění, jelikož se vyskytuje na každém pokrmu. 
Všechna jídla se v průběhu celého výletu opakovala, víceméně jen s menšími obměnami. Nicméně nade všemi vítězil PLOV, který dělali opravdu všude a to včetně té nejzapadlejší chatrče v horách. Čím výš, tím byl autentičtější, domáčtější a velmi často také připravený ze skopového z vlastního stáda. 
Po jídle se vyrazilo za památkami a jistě by mi dali ostatní za pravdu, že historické části města stojí za návštěvu. Spoustu pěkně vypadajících památek o které se místní evidentně starají a udržují je. 
Doporučil bych hlavně Shah-i-Zinda (uličku s mausoleji u hřbitova) a Registán (tři obří mešity s náměstím). 

Následovalo občerstvení v místní kavárně, kde podávali vynikající kávu. Já ji naštěstí nepiju a tak jsem jen pobaveně pozoroval ostatní, jak se nad tím hořkým nápojem šklebí a po každém doušku se jim kroutí obličej jak při obrně. Očekávali arabskou kávu, očividně se alejednalo o něco jiného, nejspíš to prý bylo prostě rozpustný kafe. 
Chuť jsme si pak všichni spravili půllitrem piva, které pocházelo z místního pivovaru a kupodivu nebylo vůbec špatné. Prý má pivovar dokonce českého majitele a dá se zde domluvit prohlídka. My bohužel nestíhali, takže třeba příště.  Po cestě do hotýlku jsme ještě povečeřeli v podniku s nezapomenutelným čajovým tanečníkem. Představte si, že se poklidně krmíte lokální baštou a najednou spustí místní orientální disko, hlasitější než Curt Cobain v nejlepších létech. K tomu vyběhne na plac legýnový tanečník a vyšvihne orientální balet s čajovou soupravou, kterou při tanci roznáší a rozlévá. Opravdu bizarní, nicméně zábavná podívaná. 
Ráno, po zaslouženém spánku, nás čekala parádní snídaně od Azíze z hotýlku plná ovoce a místního sladkého pečiva. Pak už jen rozloučení s hostitelem a šupky do taxiků. Ty nám opět domluvil Azíz, dle jeho názoru za rozumnou cenu. 
Taxíky nás měli hodit na hranice a po jejich přechodu na nás čekat další dva řidiči, s nimiž jsme se měli nechat odvézt až do hor. 
 
Odkaz na mapu s důležitými místy v SAMARKANDU - https://mapy.cz/s/lovekatozu 
 
Na hranicích vše šlapalo jak hodinky. Dokonce mají v celní zóně směnárnu, kde se daly koupit Tádžické Somony. Ještě na Uzbecké straně hranic jsme potkali dva Čechy, kteří měli již něco nacestováno a ti nám sdělili, že domluvená cena za taxi z hranic do hor není příliš výhodná. Vybaveni těmito informacemi vcházíme na území Tadžikistánu, kde se na nás vrhají taxikáři. Dochází zde doslova k obalení místními řidiči a chvíli trvá, než si dokážeme vybojovat trochu osobního prostoru. 
Nakonec si po vyjednávání (a menší rozepři uvnitř naší skupiny) bereme objednané řidiče od Azíze a plánujeme se nechat zavézt pouze do Punjakentu namísto původně plánovaného horského průsmyku. 
Obě dosavadní cesty byly opravdovým zážitkem, alespoň tedy pro ostatní a hlavně pak pro naše děvčata. Já si vlastně říkal, že jsem čekal ještě něco výrazně horšího 😀 
Cena taxi: Samarkand - hranice - Punjakent – Alplager Artuch  – 2700 kč (dvě auta) 

V Punjakentu vysedáme a jelikož je nám řidičů líto, domlouváme se s nimi nakonec, ať nás za dvě hodinky vyzvednou a že budeme pokračovat až do hor, do kempu Artuch. 
Doplňujeme zásoby včetně vodky a na náměstí si dáváme jídlo. Klasické šašliky, saláty a plov. Ten nás bude provázet celý výlet a hlavně pak Petra, který má s ostatními jídly problémy a tudíž výběr vždy značně omezený 😀 
Cesta z Punjakentu je opravdu punková a my už chápeme, proč si za posledních 60 km do hor řekli páni řidiči takovou sumu. Jakmile se sjede z místní “dálnice” potkáváme asfalt už jen sporadicky a čím výš jsme, tím víc mizí. Poté, co projedeme poslední větší obec Artuch, zmizel úplně. Jednou dokonce musíme vylézt a zatlačit. Dvakrát projet tuto cestu zvažuji servis a výměnu tlumičů  
V Artuchu, kde řidic zastavuje, abychom si prohlédli krásný malý kostelík, nám mávají místní školáci v uniformách, všude pochodují stáda koz a ovcí a kolem silnice se pasou vyhublé kravky. Celkově je vidět, že čím více jsme v horách, civilizace ustupuje, elektrifikace se stává vzácnější, stejně tak mobilní signál ubývá a domy začínají být splácané jen z hlíny, kamení a dřeva. Zkrátka se propadáme do minulosti. 
Auta nás nakonec v pořádku přiváží až k horskému kempu Alplager Artuch. Zde je víceméně poslední možnost ubytování v civilizovanějším duchu. My poprvé nazouváme pohorky, na záda nahazujeme nechutně těžké krosny a hurááá, vyrážíme do kopců.  
Alplager míjíme a pokračujeme pár set výškových metrů k našemu prvnímu spaní u jezera Chukurak. A protože se slunce pomalu blíží ke spánku, jsme rádi, že asi tak za hodinku nacházíme jezero a u něj krásný rovný plac na stany. Kulisa je nádherná, po postavení nejnutnějšího rozděláváme ohýnek a někteří se vydávají ošplouchnout. Jezero není na koupaní, na konci léta bych jej přirovnal spíš k velké béžové louži s bahenními plážemi. Nicméně na lehké opláchnutí poslouží dobře 

Druhý den se budíme do krásného slunečného rána. Snídaně a balení nám trvaly krapet delší dobu, než jsem očekával, ale tím jsem se zatím nenechal rozházet 😀 Vyrážíme. 
Cestu nacházíme okamžitě a za chvíli za sebou máme první výškové metry. Celkem nás ten den čekalo 750 metrů stoupání do sedla Chukurak a 350 m klesání k jezeru Kulikalon, u něhož bylo v plánu další nocování. Zhruba ve dvou třetinách výstupu se nám začíná cesta ztrácet. Každý volí svou metodu, jak zdolat posledních pár set výškových metrů v travnatém prudkém svahu. Až ze sedla zjišťujeme, že jsme neměli přecházet říčku doprava, nýbrž jít stále nalevo od ní, kde se vinula schovaná cesta. Ušetřili bychom si mnoho nadávek a kodrcání v daleko náročnějším terénu. 
Co je ale hlavní, máme za sebou první aklimatizační bod a před námi je už jen sestup. Při pauze v sedle svačíme a vychutnáváme si překrásný výhled na horskou scenérii a pánev s azurovým jezerem Kulikalon. 

Dolů už jde vše hladce a asi za hodinu vymýšlíme, kde rozbalit další tábor. Míst na stany je nepočítaně, takže nakonec ještě popocházíme o kousek dál v našem směru a vybíráme krásné místo poblíž jezera. Čas máme parádní, jelikož dnešní etapa nebyla z nejdelších a každý využívá volné chvíle dle svého. Co ale nevynechá nikdo je koupel v překrásné vodě. Mužské pohlaví posuzuje teplotu vody zhruba na 1 centimetr. Takže je koupačka opravdu velmi rychlá. 
 
Ráno nás opět budí paprsky slunce, ostatně počasí nám vydrží skvělé po celou dobu treku.  
Pokouším se zvyknout si na delší dobu snídaně, balení a bůhví čeho ještě. Ostatní zřejmě netuší, co je dnes čeká. Přechod přes sedlo Auladin 3780 mnm a opět sestup k jezerům Auladin 2780 mnm. 
Vyrážíme. Možností kudy projít plato s jezery je spoustu, cesty se křižují a vrací, my snad nacházíme jednu rozumnou a za chvíli se ocitáme u chajdy, kde nás vítá chlapec jménem Orion. Moc příjemný kluk, který je zde na prázdninách u babičky. Radí nám kudy dál. Dokonce ovládá i trochu angličtinu, takže prohodíme pár vět a seznamujeme se. Lze od něj zakoupit i vychlazené plechovky piva. Na mapy.czje tato “kavárna” dokonce zakreslená a určitě by zde bylo možné i přespat. Ostatně, než začneme stoupat, takových míst nacházíme spoustu. Skoro všude další jezírka na koupaní a výhledy také nádherné. Já bych tedy pro příště býval ještě popošel a tábor rozbalil o kus dál a nespal přímo u Kulikalonu. 
Po občerstveni obcházíme poslední jezero v této horské pánvi a začínáme prudce stoupat vstříc sedlu Auladin. Čeká nás bezmála 1000 výškových metrů.

Orientačně je výšlap relativně nenáročný, ale s přibývající výškou celá skupina zpomaluje a tak se dostáváme do sedla relativně pozdě. Potkáváme zde velkou skupinu Rusů, kteří jdou na lehko. Ostatně tak 90% turistů, s nimiž se v horách potkáváme jsou z tohoto mnou neoblíbeného národa. 
Výhled, který zde nacházíme je neskutečný. Já lapám po dechu nejen kvůli nedostatku kyslíku, ale i z té nádhery, která se nám ukázala. Několik pětitisícových velikánů s ledovci a pod nimi nádherná jezera Auladin, která dodávají vláhu místním jalovcovým lesům. Z jezer odtéká divoká nespoutaná řeka dál do horského údolí. Nepopsatelné. 
Krátce se zastavujeme, vstřebáváme pozdní oběd i tu nádheru kolem nás. Honza už plně začíná pociťovat výšku a tak se po chvíli balíme a sestupujeme. 

Z počátku to vypadá, že za chvíli seběhneme dolů, ale sestup se ukazuje náročnější, než se zdálo. 
Po cestě opět potkáváme pár místních nosičů s oslíky a také jednoho protestujícího psa :) 
Mě s Terkou ještě rozptyluje nově objevená aktivita - napíchnete donkey lejno na hůlku a katapultujete na nejbližší pohyblivý cíl. Opravdová zábava.  
Ještě za světla se doslova dokodrcáme k jezerům. Místní výběrčí nám ukazuje místa pro stany a my konečně shazujeme batohy z ramen. Po utáboření vyrážíme k chatrči, kde nám připravují plov a občerstvují nás pivem, čajem a vodkou. Dodají ještě rajčatové saláty a talíř s cukrovím. 
V tomto “kempu” nejsme sami a dokonce zaslechneme i slovenštinu. Holky se druží a po chvíli se k nám vrací a sděluji, že kolegové se také pokoušeli o Energii, ale neúspěšně. Po večeři se jdeme s Petrem vyptat na bližší info a dozvídáme se, že to nebude taková prdel, jak jsme si mysleli. Prý padesátistupňový vyfoukaný svah. Bez dvou cepínů na jednoho ať o tom a ani nepřemýšlíme. Odcházíme plni negativních myšlenek a jdeme vše důkladně zapít vodkou. Ostatně jednu láhev tu mají za stejnou cenu jako jednu plechovku piva. Je tedy s podivem, že to pouze u jedné lahvinky neskončilo. 

Po probuzení všichni kvitujeme rozhodnutí, že dnešek bude restday. První bolístky z treku se projevují a tak odpočinek všem přijde vhod. Hlavně pak nám s bolavou hlavou po včerejším večeru. 
Každý si opět volí relax dle svého uvážení. Terka zůstává u tábora a my ostatní vyrážíme obhlédnout druhé jezero, kde se plánujeme vykoupat. Přestože jsme téměř ve třech tisících a je září, slunce pálí a je nepříjemné vedro.  
Obě auladinská jezera jsou neskutečně průzračná. Mohu říci, že jsem zatím podobnou vodu nikde neviděl a tato jezera hodnotím jako nejhezčí místo Fánských hor. Koupaní v nich už taková sláva není. I přes neskutečné vedro ve vodě trávím opravdu jen nezbytný čas pro očistu a okamžitě lezu ven. Honza se překonává a vyráží na plavecký pětimetrový okruh. Všichni mu obdivně tleskáme. 
Zažil jsem už všelijaké alpské ledovcové řeky a jezera, ale toto je opravdu jiná liga. 

Ještě zmíním, že jezera napájí pramen vytékající z ničeho nic ze suťového pole uprostřed svahu. Pramen například o velikosti Kamenice v Tanvaldu. Pro mě fascinující přírodní úkaz. 
Po odvážné koupeli se vracíme, probíráme plány na další dny a relaxujeme. 

Navečer ještě scházíme o kus níž do Vertikal kempu Auladin, kde očekáváme další možnost pohoštění. Bohužel jsme už mimo sezónu a tak je zavřeno. Typicky je právě toto místo hlavním bodem pro horolezce. Dokonce se zde nachází několik zděných domů a celá lokalita by se již bez nadsázky dala nazvat kempem. 
Hladoví se otáčíme a vracíme za večeří na stejné místo jako včera. Tentokrát končíme pouze u jedné lahve vodky, aby si naše tělo taky trochu odpočinulo. 
 
Budíme se jak jinak než do krásného rána.  Dnes nás čeká pouze kopec nahoru. Cíl je jezero Mutney, to znaméná asi 750 metrů převýšení. Docela pohoda. Teda do té doby, než zbytku sdělím svůj plán a to že chci, abychom si po postavení stanů ještě nalehko vyběhli do čtyř tisíc v rámci aklimatizace. Kupodivu ostatní bez problémů souhlasí. 
Celkově tento den trasa obsáhla tři prudké schody (cca 100 metrů vysoké) a jinak konstantní, nepříliš prudké stoupání. V průběhu cesty nalézám i jeden téměř vyschlý vodopád na pravé straně údolí, kde doplňuji vodu (opět k nalezení na mapách cz.  
Potkáváme spoustu Rusů, průvodce s dvěma klienty, klasické nosiče s oslíky, sestupující kamarády slovenských kolegů, které jsme potkali u jezer a hlavně pak psa. Psa, kterému zřejmě stačilo jedno Honzovo podrbání a laskavý pohled, aby se k nám připoutal na následujících několik dní.  
Při setkání s průvodcem se vyptáváme na doporučení, kde rozbalit tábor. Radí nám, abychom kempovali až dál za jezerem u přítoků z údolí, které vede podél naší cesty. Je tam voda, závětří a budeme blíž cíli. Přidává radu ke kempu na další noc pod sedlem Chimtarga. Také se ptáme, co dělat se psem, který se nás drží. On na to, že to je pes Fánských hor a že vydrží... 
Děkujeme a vyrážíme dál. Přicházíme k prvním místům na spaní, po chvíli přehodnocujeme a jdeme dál za jezero na průvodcem doporučené tábořiště.    Otevírají se opět nádherné výhledy na okolní velikány a plazící se jazyky ledovců kolem nich. Paleta barev hornin je neuvěřitelná, od červené až po zelenou. Žádná šeď na kterou jsme zvyklí. 
Při vyšším stavu hladiny se jezero obchází zprava, nyní je ale možné ho v místě zúžení přeskákat přes pár kamenů a po vyschlém dně přejít až k přítokům. Při překonávání úžiny doufáme, že se pes - Fán zasekne a nepůjde dál. Napomáháme tomu kameny, které házíme kolem něj. Už už to vypadá, že se otáčí. Za minutu jej ale máme opět v patách a zdá se, že noc přece jen přečká u nás. Rozhodli jsme se ho nekrmit, abychom si ho nepřipoutali na další dny. Nelehký úkol. Ty psí oči. 

Divoký přítok z ledovců na východních stranách Mirali a Chimtargy někdo brodí, někdo obchází a po chvíli se všichni setkáváme u nocoviště. Postavit stany a šup za aklimatizací. Zde se poprvé ztrácí cesta. Jsme rádi, že si terén procházíme bez báglů. Druhý den se to bude hodit. Fán nám občas ukazuje správný směr, sem tam pomůže kamenný mužík. Těch je tu ale spoustu i na místech, kudy správná cesta evidentně nevede. 
Vracíme se ke stanům. Probíhá krátká instruktáž jak s cepínem, jak chodit v mačkách a co je půlloďák. Pozítří by se to mělo hodit.  
Terka nachází opodál modlitební dečku. Na další dvě noci nakonec ideální psí karimatka pro Fána. 
Ten si kupodivu oblíbil Petra, který psy v lásce rozhodně nemá. Fán nechápe a tak se neustále stěhuje k němu do stanu. Pro nás ostatní velká zábava. 

Ráno šestého dne treku nás opět budí sluníčko. První, co zjišťujeme je, že voda v potůčku opodál, která tam ještě večer byla, přestala téct. Zajímavé. Vysvětlujeme si to tím, že v noci ustalo tání ledovce. Po nějaké chvíli se už objevuje první pramínek a my jej využíváme k ranní hygieně. Také jsme se večer domluvili, že než vyrazíme, zkusíme odvést Fána zpět někomu za jezerem, necháme mu tam trošku jídla a potichounku zmizíme. Jdu já s Honzou. Na druhé straně jezera zůstal už pouze jediný stan. Anglicky mluvící mladý rus, který kvůli válce opustil svou zemi. Bez řečí přijímá úkol, aby psa předal někomu, kdo půjde dolů. Fánovi dává najíst a vše nasvědčuje tomu, že se plán vydaří a on u něj zůstane. 
My se vracíme. Těsně před naším táborem se poněkolikáté otáčíme a vidíme, jak se za námi vrací i náš čtyřnohý dobrodruh. Vzdáváme to a od teď ho přijímáme do smečky. Dáváme mu najíst z našich skrovných zásob a vyrážíme. 
Dnes opět pouze nahoru. Asi 1100 metrů převýšení. Správnou cestu už tušíme z předešlého dne, ale s batohy je to jiná. Náročný horský terén a přibývající výška nám bere síly. Ve 4100 mnm je další tábořistě, kde svačíme a zkoumáme asi nejtěžší úsek dnešního výstupu. Pepa v závěsu s Terkou překonávají 400 metrový svah jako první. Čekají na nás a obhlíží první tábořiště. Petr s Kamčou se ne a ne ukázat. Když už se chystáme se po nich podívat, vykukují na horizontu. Přešli správnou cestu a pokračovali na skalní práh, tam se otočili a pak už naštěstí natrefili správný směr. 
Opět vše sedí dle map cz - dvě možná místa na spaní ve výškách 4440 a 4500 jsou opravdu na zakreslených místech. My pokračujeme ještě výš, dle včerejšího doporučení místního průvodce. Další tábořiště (cca 4600 mnm) chvíli hledáme. Po pár minutách jej nalézáme schované v malém údolíčku. 
Krásné místo s výhledem na Zámok, který má být prý nejdostupnější z místních pětitisícovek. Opodál dokonce nalézáme vodu vytékající ze schovaného ledovce. Je třeba si rychle doplnit všechny flašky a nádoby, protože asi v šest večer přítok zamrzá. 
Fánovi stavíme kolem jeho pelechu hradbičku z kamenů a Terka dokonce opodál nalézá velký látkový pytel, který psovi poslouží jako další izolace. V noci má být výrazně pod nulou. 
U večeře spřádáme plány na zítra a kocháme se západem slunce, který ještě víc zvýrazňuje pestrobarevné hory kolem nás. 

Sedmý den treku, se budíme už asi v 6:00 do mrazivého rána.  
V noci přituhlo, ale tomu se v této výšce nedá divit. Zvláštní, že jsme se všichni vyspali relativně dobře, na to že jsme nocovali na 4500 mnm. Nikomu se nechce z vyhřátých spaáků, ale nedá se nic dělat, dobrodružství nepočká. Vylézáme a za chvíli nás prohřívají první ranní paprsky. Je nádherně a bezvětří. Fán ještě dospává a čeká až mu nasypeme něco z našich zásob.  
Dělíme se na dvě skupiny, jak bylo domluveno. První vyráží dřív - já, Terka, Pepa.  
Dnes se Terezce nedaří a zaostává. Mává na nás, že máme jít napřed a nečekat. Raději poslouchám, protože s rozlícenou ženou si není radno zahrávat. Po asi hodince jsme v sedle. Dáváme vysílačkou vědět druhé skupince, že můžou vyrážet. V sedle necháváme veškerou nepotřebnou zátěž a naopak si z bagáže vyzobáváme vše potřebné pro výstup a po chvíli vyrážíme. Už to vypadalo, že jen ve dvou, ale nakonec se i Terka hecne a jde s námi.  
Nejprve náš čeká jednodušší část, po hřebínku až k začátku ledovce / sněžného pole. Zde se svah nepříjemně zvedá cca k 45 stupňům. Z levé strany kousek suti svažující se do strže na východní straně z pravé strany vyfoukané ledové pole. Pepa bezmyšlenkovitě stoupá po suti, která bohužel nedrží, není zamrzlá. Já s Terkou to zkoušíme po "sněhu". Ten ale opravdu postupně přechází opravdu jen v led. V tu chvíli uhýbáme také na suť a Terka mě předbíhá. Já udělám pár hodně nepříjemných kroků a jako sečtělý horal zkouším i nějaké zpět a tam narazím. Není to vůbec příjemné. V tu chvíli si pro sebe říkám - A dost!! Zastavuji Terku asi 5 metrů přede mnou v suťovém poli. Kameny jí z pod rukou i nohou neustále padají do prázdna po námi. Na Pepu křičím, zda je v pořádku. A teď zpět dolů. Soustředím se na Terku a navigují jí každý pohyb. Chybný krok znamená, ani o tom raději nechci přemýšlet. 5 metrů ke mně překonává asi za 15 minut.  
V tu chvíli se dívám vzhůru a vidím, že Pepu nevidím. Panáček si to odcupital výš a lano nechal na původním místě. Povedený to plán. Chvilku ho pozoruji a zjišťuji, že se zasekl na místě a nemůže se hnout, žádným směrem. Křičím, podporuji ho, ale nehne se. Terka pomalu slézá už po sněhu a já volám vysílačkou kluky, ať jdou nahoru kam to jde bez maček. Pepu nechávám být a slézám za Petrem a Honzou. Plánujeme, jak dostat Pepu dolů.

Nakonec se mi Terezka rozpláče a já jsem promrzlý, takže za Pepou jdou kluci. Scházíme do sedla k věcem a pozorujeme, jak se klukům daří. Kamče není dobře z výšky a tak posílám holky, aby začaly sestupovat níž a my je pak dohoníme.  
Petr a Honza se naštěstí i s vyzvednutým lanem dostávají k Pepovi a nalézají erárky vhodné k slanění. Spouštějí Pepu a sami slaňují. Asi za hodinku jsou u mě a my vyrážíme za našimi děvčaty.  
Sestup je prudký, odhadem 900 výškovým metrů v prudkém suťovém poli. Hlavně jedna část, jde opravdu sjíždět, skoro jako na krátkých lyžích. Paráda, jsme nadšení, jak to jde rychle a ještě nás to baví.   
Nicméně jít tento trek opačně, tak v tomhle kopci bych asi umřel. Určitě doporučuji jít ve stejném směru, jako mi.   
Když se cesta začíná rovnat doháníme holky. Těm sestup v tekoucím kamení nepřišel vůbec dobrý, ba naopak - nálada pod psa.   
Před námi se ale otevřelo opravdu nádherné údolí. Dřívější ledovec zde odvedl parádní práci a my se můžeme kochat kaňonem s bezmála tisícimetrovými stěnami. V nejnižším bodě údolí se sem tam objevuje potůček, který rozvrtává skálu a horniny a vytváří nádherné koryto. Do potoku se po cestě vlévají další říčky s různobarevnou vodu. V okolí cítí vodu první rostliny a začínají zde růst ty nejodvážnější květiny. Kaňon je navíc situován směrem na západ a tak se ta celá krása zalévá slunečním svitem zapadajícího slunce. Neskutečné!

K jezeru Alo je před námi ještě slušná porce sestupu, asi 800 výškových metrů. Po cestě je ale možnost ještě jednoho tábořiště. Po rychlé domluvě se rozhodujeme jít dál. Chceme spát u jezera Na mapě to vypadá, velmi přívětivě. Bohužel je ale realita jiná a ve skutečnosti nás čeká ještě pořádný kus cesty obtížným terénem. Několik prudkých sestupů následuje vždy nekonečná rovina.  
A poslední část cesty, kdy už sotva jdeme se dostáváme do kamenného labyrintu z napadaných obřích kamenů.   
Za soumraku se dostáváme k jezeru. J8 totálně vyždímaný řvu na celé tábořiště a kozí bobky pod naším stanem. Pomáhá to, hned jsem klidnější.  
Dnešek byl asi nejnáročnějším z celého výletu. Nejen po fyzické stránce, ale také po té psychické. Naštěstí se ale nikomu nic nestalo a jak se říká - Co tě nezabije, to tě posílí - takt o dnes platí ze sta procent. Ráno posledního dne treku nás při vykouknutí ze stanu čekala opravdová nádhera. To, že svítí slunko, jsme už brali za standardní, ale když k tomu přidáte nádherný výhled na azurové jezero a za ním obří velehorské údolí, tak to už bylo opravdu navíc.

Takže jsme si opravdu užili snídani a tentokrát si troufám tvrdit, že jsme trhli i snídaňový rekord. Půjdu rovnou na věc - snídaně, balení, apod.. Nám tentokrát trvala téměř celé dopoledne. A protože nás čekal ještě vcelku dlouhý sestup a poctivá porce kilometrů, tak jsem to tentokrát nezvládl a na celou skupinu se opravdu naštval. To mě pustilo až po několika hodinách cesty.   
Kamenný labyrint ze závěru předchozího dne pokračoval kolem celého jezero, takže každých pár metrů bylo dobrodrůžo. Po asi hodině jsme se dostali na lepší terén a sestup krásně odsýpal. Postupně se nám otevírala krajina v údolí, přibývaly potoky. Opět mě fascinovala kouzla vody. Například jak dokáže vcelku velký potok zmizet a záhy se objeví o několik set metrů dál. Případně jak opravdu velká říčka najednou z ničeho nic pramení kousek od cesty v suťovém poli. My si z toho pramene nabíráme a putujeme dál, níž a níž. Po nějaké době se zastavujeme a rozhodujeme se zda na tomto příhodném místě dnes nepřespíme https://mapy.cz/s/jekogecoja.   
Kemp je ještě pár hodin cesty a my máme pořád dost dní do odletu z Dušanbé, tak proč se honit. Navíc je zde opravdu krásný výhled do údolí, hned vedle průzračná bystřina, opodál prastará vrba a ohniště.. Krásné místo.   
Hlasujeme a kupodivu vyhrává ještě pár hodin cesty do původního cíle kempu u vesničky Voru. Alespoň se občerstvíme a vyrážíme. Rozhodujeme se kterou stranou rozšiřujícího se údolí máme scházet. Volíme pravou stranu a po chvíli zjišťujeme, že to byla dobrá volba. Podél cesty se postupně mění horská říčka v malou řeku, která s obrovskou dravou silou klesá do údolí. Vodopády, popadané kmeny stromů, voda se vylévá a vrací do koryta. Řeka je opravdu nespoutaná, takto si představuji přírodu v její ryzí podobě.   
Cesta se rovná a my vidíme první opravdu zelené oázy, obydlené lidmi. Později zjišťujeme, že je to běžná praxe a to nejen zde v horách, ale ve větším i v údolí. Lidé si z řeky stahují malými kanály vodu a tu rozvádějí po svém pozemku, aby mohli pěstovat plodiny.   
Hned u té první nás volají do svého skromného příbytku. Toto místo opět najdete i na mapy.cz, jako restauraci - https://mapy.cz/s/hujoluveve Ač by to bylo opravdu autentické, tak nemůžeme pozvání hulákající rodinky přijmout, jelikož nestíháme. Asi o kilometr dál se opět setkáváme s další oázou a podivně splácanou chatrčí, či stanem, kde nás vítají pravděpodobně máma s dcerou a vybíhají nám naproti s pohoštěním. Ač bych je moc rád podpořil odkoupením jistě pro střeva prospěšného jídla, museli jsme říct ne a jít dál. Nebyl čas.   
Čím níž jsme tím víc připomínek lidské civilizace. První zděné baráčky, stáda koz a ovcí, a také místní dopravní tepna -  prašná hliněná pětimetrová cesta. Poslední pozdvižení nám dělá Terezka, která se snaží odvézt svému pánovi tvrdohlavého oslíka.

Už jen chvíle a nás vítá majitel kempu, milý postarší chlapík. https://mapy.cz/…ata  
Po rozestavění stanů, dostáváme od majitelovy dcery výborný plov a vychlazené pivo. Také potkáváme Fána, který sem přišel s velkou skupinou ruských turistů. Ti jsou společně s námi jedinými nocujícími v tomto kempu, který je více další zelenou oázou s ovocnými stromy, než klasický nám známý kemp. S plným břichem hodnotíme zvládnutý trek a plánujeme, jak využijeme zbylý čas.  
Rozhodujeme se, že zítřek strávíme ještě zde, abychom si vylízali rány a užili si poslední chvíle v  horách.  

Určitě nikoho nepřekvapím, že jsme se opět probudili do nádherného rána. Užili jsme si pomalého vstávání a pomalu se sešli na snídani na vyvýšené terásce stlučené ze dřeva a potažené koberci. Tam nás majitel hostil s každým jídlem. Dostali jsme vynikající smažená domácí vajíčka se zeleninou a tradičními chlebovými plackami a k tomu domácí meruňkovou marmeládu. Ostatně ta, společně s chlebem, nechyběla nikdy u žádného jídla.  
Majitel.. Jméno Bobí??? Se nás po jídle zeptal, zda budeme chtít večeři. My na to že ano a on pokýval a řekl Tak ja zabit barana  přejel si prstem přes krk a tak jsme měli na hodnou část dne o program postaráno. Holky zůstaly u stanů a my (kluci) jsme se šli podívat n zabití, stahování,.. Berana.  
A pro nás zhýčkané evropany to byl zážitek a další vhled do místního života a tradic.

My si zajdeme do marketu, tady si zajdou na pastvu pro zvíře.  
Asi hodinu jsme vydrželi a pak se postupně všichni přesunuli ke stanů. Každý využil čas nějak, ale hlavně pohoda, odpočinek, přebalování a velké praní v místním potůčku.  
A tak proběhl celý den, až jsme se sešli u večeře. Po ní si za námi přišel přisednout na chvíli i pan majitel. Komunikace byla trošku komplikovanější, ale za pomoci rukou nohou jsem si i jakš takš rozumněli. Na závěr jsme si u pana majitele domluvili i odvoz na druhý den, a pomalu šli na kutě.  

Tento kemp určitě můžu doporučit. Hlavně přístup pana majitele byl vřelý pohostinný sympaťák. To se nám potvrdilo i druhý den, kdy jsme platili a byla to nejnižší cena, za jídlo a pití, co jsme platili v průběhu treku.  

Poslední den v horách jsme si nechali opět udělat vynikající snídaní a po ní už jen balení stanů. Chvíli poté přijelo smluvené auto. Dodávka pro 8 lidí a my jeli, jak jinak než v devíti. Přidali se k nám ještě mladý pár z rusky, který emigroval a který jsme už několikrát v průběhu treku potkali.   
Když jsme se loučili s majitelem kempu, skoro slza ukápla. Udělali jsme si s ním společné foto a vyrazili. Určitě musím zmínit doporučení na toto místo pro unavené horaly. Cenově asi nejpříznivějších ze všech míst v horách a k tomu přidejme sympatického vřelého a pohostinného majitele.  
Jako další cíl jsme zvolili jezero Iskanderkul. Tam nás měl zavézt řidič dodávky. Toto místo je zmiňované skoro v každém cestopisu, v každém dokumentu, v každém průvodci. U Iskanderkulu má dokonce rezidenci i místní nedemokraticky volený pan prezident.   
Podél pobřeží vidíme nejednu vilu. Zkrátka místo pro zdejší smetánku. Už to nám ukazovalo, že to pro nás není to pravé. Kemp na poměry Tadžikystánu také velmi načančaný a udržovaný. Tomu odpovídala i cena v místní restauraci. Poprvé večeře stála podobně, jako u nás.  
Bylo již po sezóně, takže jsme zde byli vlastně sami a alespoň to nám přišlo pozitivní a tak jsme se rozhodli se vykoupat a přenocovat. Nemuseli jsme si kupovat chatku a místo toho jsme přespali pod venkovními přístřešky.  
U paní z restaurace jsme si opět domluvili na druhý den odvoz, tentokrát již do Duschanbé, kde jsme plánovali strávit poslední dva dny pobytu. S cestou od Iskanderkulu vlastně den a půl. 

Ráno klasicky krásné. Každý posnídal dle svého. Někdo vyzkoušel místní snídaňové menu, někdo dojídal zbytky z báglu. Zabalit a za chvíli tu máme domluvené auto.  
Místím koloritem je zřejmě ke každé skupině turistů, kteří se chatjí někam jet přidat ještě další turisty, nebo někoho místního. Ideálně, aby Vás jelo víc, než je míst v autě.  
Takže opět vyrážíme s jedním místním chlapíkem, který prý nemá žádné peníze a nemá se jak dostat do Duschanbé. Nikdo vedle něj nechce jet a tak ho nakonec pouštíme na neprostornější místo, dopředu na spolujezdce. My ostatní jedeme v šesti na pěti zadních sedačkách. Hlavně ta zadní místa v kufru jsou opravdu “prostorná”, natož ve třech lidech.  
Bágly na střechu a už si to frčíme. Tentokrát nás po cestě čeká místní vyhlášená a také obávaná dopravní stavba. Nejdelší tunel v širém okolí. Pro rychlé seznámení musím napsat, že ještě donedávna se hory překonávaly serpentýnami, nějakou dobu zpět se zde postavil tunel, ale místní zapomněli postavit asfalt. TO se změnilo před pár lety. Takže nyní už schází stavbě poslední drobnost a tím je odvětrávání.   
Takže jsme paradoxně, i přes eskapádu na Pik Energia, možná stále neměli nejnebezpečnější část dovolené za sebou. Minimálně to zde nebylo v našich rukách.   
Blížili jsme se neuvěřitelně exponovanou silnicí k onomu místu a rozhlíželi se po svazích kolem, jestli nespatříme ještě nějaký vrak auta pod námi. Prý se tu dřív neodklízeli a pod nejextrémnějšími místy silnice se to zničenými auty po vyjetí ze silnice a pádu jen hemžilo.   
Vidíme vjezd do tunelu. Napětí by se dalo krájet. Náš řidič se toho nebojí a i přes hustou prachovou clonu vjíždí solidní rychlostí do temné díry. Kdyby se cokoliv stalo, myslím, že udušení bude rychlé. Řidič se toho nebojí a přestože přes zapáchající mlhu nemůže nic vidět, tak si troufá i předjíždět. Když vidíme před námi, že tunel končí, zjišťujeme na vlastní kůži, co znamená slovní obrat - světlo na konci tunelu. Pomalu sjíždíme do údolí a blížíme se k hlavnímu městu. Už několik desítek km od města se začínají kolem největší silnice v zemi objevovat vily nejrůznějších velikostí. Obří haciendu schovanou za asi pět metrů vysokou zdí tu má i prezidentův syn. Blíž městu se začínají objevovat i hotelové a apartmánové resorty. Všem se nám honí hlavou, tohle má být ideální místo k dovolené a odpočinku? Začínám tušit, že hlavní město Tadžikistánu, bude velmi bizarní záležitost.  
Vjíždíme do města a přestože chceme dovézt až do centra, tak nás pan řidič vyhazuje pár km před ním. Rozhodujeme se dojít do vybraného hostelu pěšky. Alespoň po cestě hledáme hospodu, abychom se mohli najíst. Nedaleko univerzity nacházíme perfektní místní jídelnu / restauraci, kam chodí ve velkém i místní. Ukazuje se, že je to dobrá volba. Jídlo skvělé, autentické a za rozumnou cenu. S plným břichem míříme do hostelu. Ten mohu také doporučit. Umí zde anglicky a jsou velmi vstřícní. Ubytování na místní poměry vcelku čisté. Zahazujeme bágly do kouta, rychlá sprcha a jde se na průzkum města.  
Duschanbé je klasické středoasijské město. V centru načančané pozlátko plné novostaveb, které ani nemají své obyvatele a tak jsou prázdné. Krásný příklad Potěmkinovi vesnice.  
Město také charakterizuje neustálý dusivý smog a velkolepé nelíbivé stavby, budované prezidentem Rahmónem. Sympatické jsou pak alespoň místní parky a vstřícní lidé.  

Večer a následující den plánujeme strávit už jen poznáváním Dušanbe. V noci na pozítří pak odlet domů, opět přes Istambul.   
Poslední den v Tadžikistánu se všichni shodujeme na tom, že víc než 48 hodin na toto město je až až. Pokud bych se příště rozhodoval, tak zbylý čas určitě raději strávím ještě někde v horách, nebo v jiném městě.  

Loučíme se s městem a přesouváme se na letiště. Nová letištní hala je velmi malá a tak přemýšlíme, kde strávíme několik hodiny zbývajících do odletu ve 3:00. Nakonec zalézáme do staré letištní haly.  
Ta opět poukazuje na místní podivné myšlení. Hala působí jako z postapo hororu. Počítače běží, elektrováhy váží, sem tam problikne rozbitá zářivka. Děsivá a opět velmi bizarní podívaná. 

Touto v pravdě děsivou podívanou dáváme sbohem tádžickému dobrodružství, které jsme tu prožili a už se i tak trochu těšíme zpátky domů.