Švábská Alba (Schwäbische Alb)
Materiálem vápno, všech druhů oklouzanosti (od „vůbec“ až po „Alkazar“). Jištění je všude fixní, vlastní jsme vůbec nepoužili. Kempit se dá v super kempu v Bad Urachu, jídlo se dá pořídít taky tamtéž, lezeckej šop je v Metzingenu. Průvodce je idální Best of Schwäbische Alb od Panico.de, pro místňáky pak maj i detailní průvodce jednotlivých oblastí: Lenniger Alb, Uracher Alb... Možnosti dalšího vyžití od procházek po cyklistiku jsou obrovské.
První oblast, kterou jsme navštívili byl Reussenstein. Pěkné lezení v dobrym vápenci, stěny do 30 metrů. Romantika s hradem nahoře, velkym parkáčem a krátkým přístupem. Jištění dobrý, ostatně všechno tu je dobrý, na druhou stranu ale nic, kvůli čemu by se sem člověk táhnu přes celý Německo...
Kesselwand*, který jsme navštívili jako druhou oblast byl absolutně nejlepší lezení ve Švábský Albě. Lezli jsme v sektoru Sylphenwand. S vedlejším sektorem Arena, mají společný přístup po žebřících, což může někoho zaskočit... Do hlavní stěny Kesselwandu, kam se musí slaňovat jsme se nepodívali. Sylphenwand nabízí parádní třicetimetrovou stěnu v úžasným šedym vápenci, cesty jsou většinou v šestém a sedmém grádu, rajbákojidní kolmice, vápno absolutně nevolezený a cvičky na něm perfektně držej. S chytama to je slabší a třeba cvakání slaňáku z jednoprdy v Neue Sylphenwand 7- je ozajustné podujatie. Jištění super, není to sice umělka, ale taky nic na co by nebyl našinec zvyklej třeba z Křoviště. Né všechno tu je jištěno borháky, na můj vkus se až příliš často objevujou skoby (pravda dobře vypadající a zamáznutý lepidlem). Zpestřením jsou pak fixní vklíněnce (taky zamáznutý lepidlem). Výška stěny je kolem 30 metrů takže to chce delší špagát. Vedlější sektor Arena nabízí velkej převis s cestama kolem osmého grádu. Jednoznačně tip pro návštěvu.
Kompostwand, název skutečně není pokusem o recesi. Kentus, nástupy téměř ze smeťáku, zasunutý v zabordelenym lese... Nenechte se nalákat na pohádky o nejlepším vápně široko daleko ani početem hvězdiček - tohle opravdu nestojí za to.
Na Hockenlochfels je k nalezení pár pětkových cest dobrých pokud chcete začít s taháním. Pro borce lze snad jedině (ne)doporučit šestmínuskovou hranu úplně vlevo, kde kombinace hvězdiček a počtu borháků udělala z původně asi pěkné cesty voklouzanou hrůzu, kde zabojuje i sedmičkář.
Wiesfels jsou ideální horoškoláckou oblastí. Taky tu spíše potkáte davy ohelmičkovaných helmutů co si to přišli zkusit, nežli lezce srdcaře. Cesty jsou výborně zajištěný a taky výborně vohlemzaný - hlavně ty lehčí od sedmiček nahotu to už bývá ok.
Dalším tipem jsou: Wittlinger Felsen a Sirchinger Nadeln, kam jsme se bohužel nestihli podívat, ale vypadaj dobře.
Největší perlou Schwäbské Alby je bezpochyby Donautal*. Sněhobílé věže se prsí nad romantickým údolím Dunaje, lezení tu je mraky. Průvodce buď skromnější Best of Schwäbische Alb nebo možné lépe přímo Donautal také od Panico.de. Vykempit se dá v nic moc kempiku v Haussenu, ale nečekejte zázraky. Těžiště všeho lezení se nachází přímo nad obcí Hausen. A lezení? Těžký Mařenko, těžký. Nejlíp to tu vystihuje název jedný cesty: Welcome to Verdon 8+ (kdo ví ten ví). Stěny jsou věšinou kolmý a holý, 30 až 60 metrů co do výšky. Logický směry typu spára nabízí dlouhý odlezy mezi jíštěm, většinou kolem šestýho grádu, holasy mezi spárama pak rajbáky cca za 8, leč docela zajištěný. Po pár zapytlenejch 6+ jsme se přesunuli jinam. Lezení ale jinak bomba, jenom to na to chce mít.
Donautal - dodatek (Radek): Jak už napsal Béda, klasa je tu často tvrdá, ale extrémní to není. Je potřeba trochu hledat a člověk pak najde. Kromě kempu je ve vesnici parádní chata DAV s plně vybavenou kuchyní, sprchou a společenskou místností za 9 EUR na noc pro členy alpského klubu. Je to teda přes celou vesnici od skal, ale ta vesnice je tak malá, že to vůbec nehraje roli. Krom toho přímo na dvoře chaty je jeden méně významný sektor s lehkými vícedélkami, ale tam jsem nelezl. Ze všech možných sektorů doporučím dva (jediné dva, kde jsme lezli něco, co stojí za řeč). Z hlavního pásu věží sektor Fuchsfels. Tady je hlavním lákadlem cesta Kleine Kante 6+, nenechte se zmást názvem, má skoro 30m a je to krásná exponovaná hrana. Nahoře se rozděluje na dvě varianty, z nichž doporučím tu levou. Pravá varianta je lehce ojetá a jsou tam dost nepříjemné kroky. Hned vedle vlevo je cesta Vallhalla 7-. Je to teda docela těžká 7-, ale velmi hezká a opět skoro 30 m dlouhá. Klíč je v kolmém okolo 4. háku za bočáky ( klíč na OS dost palba na 7-, ale až si tam najde člověk program, tak to na RP jde), pak až nahoru podél parádního odštěpu. Nahoře pod slaňákem je ještě jeden technický krok a je to. Další sektor k doporučení je Traumfels a opravdu název sedí. Traumfels není součást toho hlavního řetězce skal nad Hausenem a není ani ve výběrovém průvodci (nechápu proč). Je potřeba přiblížit se autem (jak a kam naleznete v průvodci Donautal). Příjezd je dobrou lesní asfaltovkou a parkuje se u Naturfreunde chaty v lese nad skalkami. Pak asi 15 minut pěšky ke stěně. Cesty jsou tu, jak už to v Donautalu bývá, dlouhé neojeté a obtížnostně okolo 7 a víc. Nicméně klasa tu není tak tvrdá, řekl bych normální (asi jako na Bláži v Srbsku). Z cest doporučím Sachen In Leichtigkeit 7+. V průvodci se píše, že je to jedna z nejhezčích cest v sektoru a to rozhodně platí. Najdete v ní všechno, na začátku pár silových zdvihů přes břicho, pak exponované lezení kolmou hranou po dobrých bočácích a nahoře technické kroky ve stěně, rukama po ostrých pozitivních lištách a dírkách a nohy na tření v mělkých vhloubeních. Když už je člověk pod Traumfelsem, stojí zato popojít kousek dál podél stěn a dojít až pod sektor Hoele, což je jeskyň s parádní střechou a fixními presy (jako na umělce). Nejlehčí cesta která vede přes střechu je za 8+, ale stojí zato si ji zkusit.