Tatry pro alpinisty loučící se se svobodou
Do Tater se zkrátka jezdí v deset. Vlastně ono se jezdí i o půlnoci, ale to je pozdě. Pozdě na nástup do stěny. Můžeš si pak sice namlouvat, že jedeš Půlnočním duchem, ale to je pro malé děti, tedy nic pro nás. My dva s Matějem jsme drsní horolezci a jako takoví potřebujeme být ráno již tam nahoře – pod skalou. Pod nástupem.
V lehátkovém voze je jakýsi oddíl, asi Humanita. Halekají, že musí pivo vypít cestou, aby k Mirovi zbytečně netahli sklo. Je dobré mít ve vlaku pivo. Ale my se musíme vyspat, jedeme přeci vylézt Hokejku. Alespoň si to s tím spaním namlouváme cestou do lůžkového vozu, ale oba cítíme, že to je jak v té bajce o lišákovi a hroznech. Zkrátka lehátka už jsou vyprodána.
Jednu jízdenku máme do fiktivní stanice Čadca státní hranice – skupina dvou osob to pořídí za nějakých 780 Kč. K Čadci státní hranici se zprava limitně blíží fiktivní stanice Čadca štátná hranica – odtud máme druhou vnitrostátní jízdenku do Popradu za 530. Co jsme touto cestou ušetřili však vyplázneme navíc za lůžka – po třech stokorunách.
Naskočíš v Praze a když máš štěstí, probudí tě průvodčí až tam ve Štrbě, ale to už jsi vlastně v Tatrách, alespoň to tak vypadá podle hradby hor, která se za chvíli zjeví na severním horizontu – Kriváň, Vysoká, Gerlach, Slavkovák, Lomničák – ano, je strmý a vysoký. Naším cílem není nic menšího.
V couráku do Lomnice vyřešili bratia tepelnou pohodu cestujících s jim vlastní typickou východoslovanskou obojakostí – ze stropu fouká chladný vzduch, zatímco od nohou fouká teplý – patrně výměník oné klimatizace. Východoslovanský je i chaos před lanovkou na Skalnaté pleso. Není prý jisté, zda kvůli větru pojedou. A opravdu – vítr žene cáry mraků jak ve zrychleném filmu. Dav šumí neklidem – i my šumíme – ale nakonec nakupujeme po deseti eurech jízdenky na Skalnaté a jedeme. V půli cesty lanovka zastavuje. Naše spolucestující – korpulentní německé turistky – nám naznačují, že je nám hej, protože můžeme slanit. Naznačujeme jim, že záchrana dam v nesnázích v horském terénu pomocí lanové techniky je naším denním chlebem. Naštěstí se po chvíli kabiny opět dávají do pohybu.
Východoslovanská je i pohostinnost Laca Kulangy na Skalnaté chatě: Miesta nie sú. Šéf sa zle prebudil, vysvětluje brigádnice.
Lehčí o dalších osm eur za povinně zpáteční jízdenku za Skalnatého na Lomnické sedlo a o věci na spaní, které necháváme na horní stanici lanovky, sestupujeme po řetězu do Téryho kuloáru. Je to praktická cesta, ale není zcela snadné počátek řetězu najít. V místě, ze kterého je nutné natraverzovat doleva, je mužík – snad trochu větší než ty spousty ostatních mužíků kolem.
Během sestupu se jasně jeví, že hokej je týmová hra. V Hokejce visí úhrnem tak asi celé mužstvo včetně brankáře, náhradníků, trenéra a roztleskávaček. Ukázněně se řadíme do fronty pod nástupem. Chłopacy z Krakowa to naštěstí vzdávají a mizí kdesi v Dieškových komínech.
Nastupujeme v poledne jako dnes poslední dvojka a nespěcháme – není kam. Vítr se na téhle straně hory uklidnil – Sv. Petr nám přeje. Nebo je to Sv. Bernard – patron horolezců? Myšlenka na bernarda mě při pohledu do strmé a vysoké stěny příliš neuklidní – bude to žíznivý výstup. A to ještě netušíme, že žíznivý bude i sestup. Tak žíznivý, že i vodu budeme pít.
Celou cestou se táhne vláček horolezců, kteří se vzájemně potkávají na štandech. Stěnou se tak šíří novina, že roli lokomotivy zastává dvojka sestávající z ambiciózního mládence a jeho znuděného děvčete. Ačkoliv tahač dvojky, která zastává roli uhláku, má pěkný výhled na pozadí napasované v úzkých komínech, na rychlosti postupu celého vláčku to prý moc nepřidává. A tak se sluníme na policích, kecáme s Poláky co jdou před námi, užíváme si dechberoucí expozice – stěna je opravdu strmá – a poklimbáváme, našinec by řekl popolejzáme.
Hokejka je pozoruhodná v jedné věci – všechny délky jsou pěkné. Vede pevnou skalou blízko spádnice vrcholu. Na jejím směru je patrné, jakou si prvovýstupci dali námahu s jejím objevením. Není intuitivní a nebýt zástupu lidí a fixního jištění, nebyla by ani orientačně jednoduchá. Je to typ cesty, která pečlivě vybírá nejslabší místa stěny. Tedy logický průstup, kdy horolezec se stěnou měří síly a do poslední chvíle se strachuje, jestli pustí, místo aby se strachoval, zda úkrokem metr vpravo či vlevo do chodeckého terénu cestu nešidí. Výstup by se dal v kostce popsat asi takto: Koutem až do místa, kde pokračuje hladká a lehká ukloněná rampa. Nikoliv po ní, ale vpravo do těžšího komínku, který ústí u charakteristického kříže. Zde opět vpravo do traversu bez chytů, dále snáze po lávce. Na jejím konci prudce vlevo – diagonálně přes plotnu. Zde v zalomení hokejky nikoliv dále po plotně, ale vpravo převisem (smyce pro ty, co chtějí hákovat) na plotnu bez chytů, odkud výlez vlevo koutem. Následuje další kout (nikoliv plotna vlevo) a úzký komín, který ústí pod nepříliš převislým, ale hladkým a mohutným břichem. Porucha veprostřed tohoto břicha je klíčové místo. Silový výklopný sokolík bez nohou, ale tak dobře vyskobovaný, že lze pohodlně háknout, což jsme také po neúspěšném pokusu o RP přelez udělali. Cesta končí úzkým výklopným dvojkomínem, lezeno obvykle vlevo, a dále snadno lievikem (II) na vrchol.
Na vrcholu jsme za soumraku. Číšník nás s typickou východoslovanskou pohostinností vyhání s tím, že má zavřeno a na chodbě nás přespat nenechá. Sestupujeme tedy po řetězech zpět na Lomnické sedlo a žebráme u lanovkáře o vodu. Ten na nás chvíli kouká jako puk (a to o hokejce nepadlo ani slovo), ale nakonec uvolí naplnit nám dvě lahve s tím, že víc nemá, neboť si tam vodu nosí na hřbetě. S myšlenkou na kovářovu kobylu, která chodí bosa, poděkujeme a jdeme si lehnout na lavice do základů budovy. Asi za hodinku tam ještě doráží Chłopacy z Krakowa, prý Dieškovy komíny byly bardzo fajne, pivo na Skalnatém plese tože bardzo fajne, ale tyhle ławice bardzo úzkie i krátkie, kurda swolocz pszia krew cholera – łozko Prokrustowo. S Matějem jejich rozčarování nesdílíme, neboť já chrápu na jediné široké lavici (když jsem prý ten za týden ženáč) a Matěj na zemi.
Ráno je mlha. Sestupujeme do Skalnaté doliny a obhlížíme jižní stěnu Kežmaráku. Začíná pršet. Jdeme se schovat do jeskyně. Začíná bouřka. Chvíli se snažíme rozvzpomenout si na metodické poučky o hloubce jeskyní za bouřky, ale nakonec po expertíze Matěje coby elektrikáře z jeskyně zase vylejzáme na déšť. Puškášovým pravým vhloubením se valí vodopád, který náše šlépěje definitivně otáčí do putyky na Skalnatém. Tam už na nás čekaj Chłopacy z Krakowa s plnými pulitry – prý odpískali západní Lomnici a teď čekají na lanovku, která nejezdí – asi se jí v tom dešti nechce. Nakonec se však nechá přemluvit a za dalších deset eur nás sváží do Lomnice. Tam ještě kupujeme v @kavárně jízdenku SONE+ za 530 Kč, v Poradu pak dvě vnitrostátní jízdenky do Čadce štátné hranice po cca 9 eurech (celkově tedy takhle vyjde jedna cesta cca na pětikilo na člověka).
Následuje nudná sedmihodinová cesta do Prahy, během které se nám nedaří odradit cestující od vstupu do našeho kupé ani fuseklemi a botami ostentativně vyvěšenými z okénka.
--
Hokejka je díky nástupu lanovkou vhodná pro líné horolezce s nedostatkem času, kteří by měli být ochotni vylézt alespoň 5+ na vlastním v rozumném tempu, aby nebrzdili ostatní, ale potom by neměli mít skrupule háknout klíč přes dvě fichtle, a kteří by zároveň měli být ochotni věnovat dostatek pozornosti častým změnám směru cesty.