Horoškola v Tatrách 2012

Po absolvování horoškoly s AKAou a vylezení pár cest na skalkách kolem Prahy a na písku, se mi letos na jaře jako další krok v horolezeckém životě jednoznačně začalo jevit lezení v horách. Nejbližšímy vysokými horami jsou Vysoké Tatry, dostupné z Prahy nočním vlakem nebo 6h jízdy autem. Nesporné výhody jazykové nebariéry, mentální souhry, společné historie a v neposlední řadě cenové dostupnosti je činní nejoblíbenějším vysokohorským terénem mezi Čechy. A samozřejmě o kvalitách lezení v Tatrách není pochyb.

Oskar mi dal tip na horoškolu Encián, vedenou Marošem Šajnohou, na základě čehož jsem s Marošem domluvila termín na přelomu července a srpna, speciálně otevřený pro naše členy. Později se ukázalo, že termín byl výborný kvůli počasí - z pěti a půl dne kurzu jsme čtyři lezli :-).  Vyrazili jsme v sestavě já (Lenka Vyšínová), Robert (Mannelqvist), Radek (Podškubka), Pavel (Špeta), Milan (Klášterka) a Tomáš (Cajchman). Kurz začínal v neděli ve dvě odpoledne, takže jsme se přesunuli nočním vlakem z Prahy do Štrby a zubačkou na Štrbské Pleso. Na Popradské pleso, kde jsme měli být ubytovaní v chatě Kapitána Morávku, jsme dorazili už kolem 8 hodiny, takže jsme volný čas vyplnili výletem na Hincove plesá, kde jsme se osvěžili v ledové vodě... ochránci TANAPu prominou :-). Kurz začal slibně - poctivým slovenským přivítáním, neboli pravou Spišskou slivovičkou :-) Seznámili jsme se s našimi instruktory – Marošem (Šajnouhou), Mirem (Ištokovičem) a  Janem (Matlákem), Peťo (Kostelanský) dorazil až další den.  Všichni instruktoři jsou horolezci-profesionálové (informace o expedicích a zkušenostech lze naléze na webových stránkách Enciánu), takže jsme byli celý týden v nejlepších rukách :-).

Částí horoškoly byly přednášky – o lezeckých technikách, materiálu, uzlech, zakládání jištění a vytváření štandu, záchraně v horách, meteorologii, aklimatizaci ve vysokých horách, oblečení a ostatním vybavení potřebném v horách, chování při zhoršení počasí a bouřce, topografii a orientaci v terénu a lokace vybrané cesty, čtení a porozumění průvodců, specifika lezení v Tatrách a popis hřebenů, údolí a cest, historie horolezectví na Slovensku a v Tatrách. Zřejmě tento výčet nezahrnuje všechno, jen to na co si momentálně vzpomínám :-). Teoretické přednášky byly proloženy vyprávěním o expedicích do Himalájí, na Aljašku a vlastními zkušenostmi  s organizací expedicí v době komunismu i teď. A chlapi tedy měli o čem povídat...

V pondělí celý den pršelo, takže jsme cvičili Straussovu metodu na půdě chaty. Touto metodou lze vytáhnout kamaráda  ke štandu v případě zranění a v případě nouze, kdy nám nezbývá skoro žádný materiál. Nicméně to není příliš efektivní metoda (je založena jen na jedné kladce), takže jsme si také ukázali jak vytvořit kladkostroj, který usnadňuje práci záchraňujícího. V úterý jsme se konečně vybrali ven na Galerii Ostervy, kde jsme tyto metody cvičili „v reálném prostředí“.  Robertovi se mě podařilo vytáhnout Straussovou metodou asi 5 m až na polici ke štandu – a pěkně se u toho nadřel - proto na mě asi zaútočilo kladivo na skoby, které měl uvázané u pasu a udřelo mě plnou silou do obličeje... naštěstí to bylo jediné „zranění“ za celý týden :-). Peťo mi pak poradil jak sestrojit kladkostroj za pomocí dvou kladek a dvou T-bloků, čímž se vytahování o hodně zjednodušilo. Poučením je, že při lezení v horách je dobré mít u tyto pomůcky a vědět jak je používat. Dále jsme cvičili zatloukání skob, což se projevilo snadnější na zemi, než to pak bylo při lezení - Radkovi i přes poctivý trénink letěla skoba z Žabáka do TANAPu :-) - vytváření štandů a zakládání jištění. I jsme si něco na Galerii vylezli :-). Skobování je specifikum Tater a hlavně zimního lezení, jak sami instruktoři přiznali, v létě si lze ve většině případů vystačit s friendy a smyčkami, přesto jsme sebou poctivě tahali 1kg skob a obrovské kladivo do každé cesty :-).

Ve středu jsme vyrazili lízt na Voliu Vežu (já a Robert s Peťom a Milan, Tom a Jano; Radek, Pavel a Miro šli na Žabáka). Za úkol jsme dostali nastudovat průvodce, včetně nástupu a sestupu. Po pravdě – pro nezkušeného úkol téměř nemožný, pokud máte jen průvodce od Bloudila :-). Při nástupu jsme si ukazovali jak v průvodci číst, jak studovat stěnu a jak najít cestu, kterou chceme lézt. Toť teorie – v praxi se ukázalo, že i přes zkušenosti našeho instruktora (nebo právě kvůli nim:-)) jsme nalezli do Štáflovky variantou, která je vlevo od původní cesty a trošku jsme si to ztížili, ale zato to bylo opravdu pěkné lezení. Na vrchol je to 5 délek plus pochod po hřebeni na závěr. Druhé družstvo vylezlo nahoru Jižním rebrem.  Vyzkoušeli jsme si také lezení s batohem – během přednášky jsme byli poučeni, že v Tatrách se leze se vším matrošem, takže mě na nástupu překvapilo, že si Peťo nechává batoh dole. A když mě ve třetí délce předlízal jeden týpek jen v sedáku a pěti friendech za pasem a ptal se mě, jestli nacvičujeme expediční lezení, tak mi nezbývalo než jen přikývnout J Ale svačina na vrcholu a přezutí do normálních bot jsem ocenila :-). Další poučení – i lezení v Tatrách může být téměř sportovního charakteru, nicméně při rozhodování co vše si sebou vzít do cesty se vždy musí přihlédnout k počasí, délce cesty, možnosti úniku a jiným okolnostem. Při sestupu jsme si vyzkoušeli slanění  ve dvouch na jednom laně, což může podstatně urychlit sestup v případě zhoršení počasí.

Ve čtvrtek jsme si vyměnili tůry – dvě družstva šla na Žabáka a jedno na Voliu Vežu. Na Žabáka se nejprve přistupuje stěnou Rysů (dvojkové lezení), pak se slaní do sedla a pak se leze krásný exponovaný hřeben až na vrchol. Předchozí den tam na této cestě šel Miro do kolen – při výstupu se Pavel rozhlédl do kraje a prohlásil: „To je krása, vpravo Polsko, vlevo Česko...“ a za deset minut nezávisle Radek: „To je krása, vpravo Polsko, vlevo Česko...“... pro slovenského patriota téměř důvod ty Pražáky nevzít znovu na lano :-). Hřeben Žabáka má 3 délky a pak se nadvakrát slaňuje západní stěnou. Sestup do údolí je možný buď přímo dolů chodníkem, který je ale hodně nebezpečný, takže jsme přetraverzovali sedlem pod Žabiou Vežou k Voliej Veži. V tomto traverzu bylo také pár nepříjemných kroků, za mokra téměř nemožných (bez jištění). Pod Voliou Vežou jsme se sešli s naším třetím družstvem, které lezlo Jižní žebro a sešli společně na chatu.

V pátek jsme vyrazili na poslední výlet – Ošarpance, které jsou „předvrcholem“  výrazné Vysoké v závěru Zlomiskové doliny. Potěšilo mě, že jsme měli možnost se podívali do zakázané doliny,  která byla krásně zelená a bez turistů. Během nástupu jsme podle meteorologických jevů hodnotili, jaké asi bude ten den počasí, abychom si pocvičily znalosti získané z přednášky z předchozího večera – a zdálo se, že je to tak půl napůl. Na Ošarpancích jsme vylezli Komín Komarnického, ale od dalšího postupu na vrchol nás odradilo blížící se hřmění v okolních dolinách. Slanění, zbalení věcí a ústup do doliny byli tím rychlejší, čím se začínalo více stmívat. Nakonec na nás spadlo pár kapek v závěru doliny... Zato v okolních dolinách bylo pěkné pozdvižení.

Poslední večer byl slavnostně zakončen předáním diplomů o absolvování kurzu a zábavou, která se nakonec protáhla až do pozdních večerních hodin ;-) V sobotu jsme si ještě vyběhli na Ostervu a pak už jen na vlak.

Jediným nedostatkem celého kurzu, který jsme všichni pocítili už třetí den, bylo stravování na Popradskom plese. Zaplatili jsme si dopředu polopenzi, což znamenalo, že k snídani jsme měli nárok jen na jeden hrneček čaje, žádné ovoce, ovesné vločky došly už druhý den... a k večeři jsme měli na výběr jenom hotovky, které uvařili turistům během dne. Což by až tak nevadilo, kdyby neměli v nabídce jen tři druhy hotovek. A na výběr byly celý týden jen dvě polévky. Ale po tom, co jsme se vzbouřili, tak nám uvařili i řízek a halušky :-). Takže doporučuji budoucím účastníkům kurzu neobjednávat polopenzi dopředu, ale vše si kupovat zvlášť, protože pak je možnost zajít na večeři do Majlátovy chaty, nebo si vybrat z minutek. A finančně to vyjde lépe. Rozhodně to ale nebyla vina Enciánu, protože horoškola se konala na Popradském plese poprvé (dříve byla na Zelenom plese), tak ani naši instrkutoři netušili, že stravování bude takto probíhat. Nadruhou stranu jsme ocenili ochotu personálu s námi zústávat na baru do pozdních večerních hodin ;-)

Všichni účastníci jsme byli z kurzu nadšeni a odcházeli s pocitem, že se do Tater určitě vrátíme. Jako tatranský začátečník bych zhodnotila lezení v Tatrách jako fyzicky celkem náročné, hlavně co se týče dlouhých nástupů na lezení a sestupů, ale cesty lze vybírat i snadné, dobře zajistitelné a některé s připravenými štandy, tak jak nám doporučili naši instruktoři. Rozhodně nemusíte lézt na skalkách 7. Ani 6 :-) My jsme měli štěstí na počasí, takže o to to bylo lepší. A Tatranská žula je krásná :-)

Na závěr bych chtěla bych poděkovat instruktorům i ostatním účastníkům za super zážitky, fajn večery, spoustu vtipných historek a omlouvám se, pokud jsem někomu zkomolila jméno nebo jméno nějaké cesty či štítu :-)

Hore zdar!

Lenka

A tady jsou fotky