Haute Route
Jeden tip na výlet aneb nejen lezením je AKÁč živ.
Jelikož je u nás v oddílu skialpinistů jako máku, určitě pro mnohé nebude trasa Haute Route novinkou. Nádherný přechod švýcarských Alp je prakticky skialpinistickou legendou, asi jako Bernd Arnold pro pískaře. No jo, jenže co když nespolehlivé kolenní vazy nedovolují člověku žádný prašánek, žádný freeride? Kašleme na sníh, vyrazíme v létě! A pro podobné nešťastníky nebo chodce nadšence tady mám tip na parádní procházku.
Výlet začíná ve francouzském Chamonix u paty Mt. Blancu a končí ve švýcarském Zermattu výhledem na charismatický Matterhorn. Putování překonávající vzdálenost 180 kilometrů a převýšení přes 13 kilometrů trvá zhruba deset dnů a je možné ho prodloužit ještě o dvoudenní stezku Europaweg z Grächenu přímo do Zermattu. Paráda, ideální na vyčištění hlavy, zapomenutí všech hesel do mailů, telefonních čísel a jiných životních zbytečností.
Vyrazili jsme z lyžařského střediska Le Tour, kde není problém nechat dva týdny auto na parkovišti u lanovky a začít rovnou stoupat do prvního sedla, travnatého Col de Balme (2191 m). Stoupání vede částečně pod lanovkou, po rozkvetlých loukách s výhledem na Mt. Blanc (4810 m), který brzy necháváme za zády. Tato část treku je shodná s populární Tour du Mt. Blanc, což je poznat na množství lidí, které potkáváme. Naštěstí hned za sedlem se od TMB odpojujeme a vydáváme se po zeleném úbočí hřebene přes Les Grands do údolí k Chalet du Glacier, lidi zmizí a zůstávají jen hory, chodníčky na skalní římse a první výhledy na ledovec.
Úsek do Champexu přes sedlo Fenetre d´Arpette (2665 m) je považován za nejnáročnější. Je poměrně dlouhý a člověk ještě není úplně rozchozený. Zároveň ho někteří považují za nejkrásnější, cestu zdobí stříbřitě modrý masiv blízkého ledovce – Glacier de Trient je první ledovec, který Haute Route předvádí poměrně zblízka. Právě proto se výstup k Fenetre d´Arpette za mokra nedoporučuje, i za hezkého počasí byl občas nepříjemně kluzký a batohy jsou zatím plné jídla a těžké (no jo, ultralight mi ještě moc nejde, chci svůj teplej spacák a dost jídla). Pozitivní je vědomí, že po každé večeři to bude lepší.
Další etapu vedoucí údolím přes Sembrancher do Le Chable je možné projet autobusem a vlakem, ale i ona má své kouzlo. Před Le Chable je pískovna na koupání, v lese záplava jahod a navíc – co by to bylo za pěší přechod, kdyby člověk jezdil vlakem.
Za Le Chable pak začíná stoupání ke Cabane de Mont Fort s výhledem na majestátní masiv Grand Combin. Pro nás a naše kolena odpočinkový den – stoupáme, ale ani jeden metr nemusíme jít dolů. Haute Route tady vede podél silnice přes lyžařské středisko Verbier, ale nám se víc líbí cesta lesem přes Les Charriéres, navíc se tu i lépe hledá místo na stan. Stoupání je prudké - místa, kam se vejde stan, jsou poměrně vzácná, nakonec spíme kapku z kopce. Nejvíc to asi vadí psovi, který se v noci stěhuje z nakloněné předsíňky stanu kamsi do ďolíku pod stromem.
Jsme na cestě pátý den, pes přestává mít zájem o sviště a začíná šetřit síly, a nás čeká jeden z nejkrásnějších úseků, kdy od Cabane de Mont Fort zůstáváme v horních partiích hor a postupně překonáváme tři sedla – Col Termin (2648 m), Col de Louvie (2921 m) a Col de Prafleuri (2965 m). Hned ranní stoupání do Col Termin je ve znamení sněhu, protože letos ho zde leží ještě dost a nejjednodušší cesta nahoru je právě po něm. A protože Cabane de Prafleuri si nás svým zákazem stanování ani švýcarskými cenami příliš nezískala, stoupáme ještě do sedla Col des Roux (2804 m). V místní přírodní rezervaci potkáváme kozorožce a kamzíky, ale spát se smí pouze na vyhrazených místech. Jedno z nich je naštěstí u chaty La Barma nad nádherně modrým jezerem Lac de Dix.
Legendou jsme se stali nakonec i my. Musíme přes Pas de Chèvres (2855 m) s žebříkem a pár řetězy, nic těžkého, ovšem psa musíme hodit na záda jako Bivoj kance. Ještě, že to umí. Honza stoupá po žebřících se psem za krkem a tahle scéna nás předbíhá o několik hodin. Ještě večer se nás kolemjdoucí ptá, jestli to je TEN pes, co byl v de Chèvres? Jak na to ten pán přišel, to je mi záhadou.
Prší, v noci odchází podlážka našeho stanu do podlážkového nebe a ti, kdo mají nafukovačku, mají rázem nafukovací lehátko na rybníčku. Ti, kdo na tvrďáka chodí s alumatkou, pláčí. Prší i celý další den, kdy, přes skanzen připomínající vesnici Les Haudères, stoupáme do La Sage a dál směrem na Col de Torrent (2918 m). Hledáme úkryt v salaši, v noci mají být bouřky a koupali jsme se už včera (a s mytím se to nesmí přehánět, že jo). Nakonec nacházíme prázdnou kamennou salaš, v noci je tu zima, ale jsme v suchu a trochu se daří vysušit i spacáky. Úplně je dosoušíme až další den, kdy nad azurově modrou přehradou de Moiry vykoukne sluníčko.
Augstbordpas (2893 m) je poslední sedlo na tradiční Haute Route a především cesta z něj je třešničkou na dortu. Odměnou za stoupání i za celé putování jsou velkolepé výhledy na čtyřtisícové vrcholky mohutného bílého masivu Domu, které se před námi postupně otevírají. Cestou jsou shora vidět i možnosti pokračování do Zermattu – buď údolím po tradiční Haute Route, nebo po protějším hřebeni přes Europa-Hütte a známý visutý most Europabrücke. Druhá varianta nabízí výhledy na elegantní Matterhorn, ze kterého je během předchozích etap Haute Route vidět jen bílá špička.
Z Zermattu se pak zpátky do Chamonix dá bez problému dostat vlakem. My jedeme jako vždycky stopem. Švýcaři berou stopaře – a to i ty špinavé, po deseti dnech mytí se v potocích a řekách, co s sebou navíc mají psa. Po dvou rychlých stopech jsme v průsmyku La Forclaz, odkud už můžeme pěšky přes louky dojít do Col de Balme. To aby ten návrat domů a dolů nebyl tak rychlý, protože komu by se chtělo?
Komentáře
Mapka
Nehodila bys sem nějaký odkaz na mapku? Ideálně i s označením míst, kde jste spali?