Aiguilles Rouges de Triolet

Tohle léto se mi naskytla možnost pracovat celý červenec v CERNu. Samozřejmě jsem neváhal a práci přijal. Nejen že jde o výbornou studijně-pracovní zkušenost, ale taky jsem se díky tomu dostal na celý měsíc do Ženevy, tedy do podhůří Savojských Alp.

Zpočátku jsem vůbec netušil, jak že to v CERNu vlastně chodí. Po prvním týdnu se ukázalo, že víkendy budu mít volné, s čímž jsem do té doby moc nepočítal. Plán byl proto jasný. Potřeboval jsem najít nějaké parťaky na víkendové lezení. V CERNu je sice početná skupina Čechů i Slováků, ale nikdo z nich se horolezectví ani sportovnímu lezení bohužel nikdy moc nevěnoval. CERN je ale obrovská instituce planá lidí s různými zájmy, takže netrvalo dlouho a narazil jsem na skupinu horolezců, se kterými jsem začal lézt. Po několika lezeckých akcích spíše sportovního charakteru, kde jsme si na sebe zvykli, přišel nápad uspořádat něco většího.
Preference byly jsasné. Chceme delší výstup, spíše alpinistického charakteru s obtížností klíčových délek do 6a. Ve středu a ve čtvrtek večer jsme si poslali pár emailů a vše bylo domluveno. Cílem je vrchol 'Aiguilles Rouges de Triolet - 2eme Pointe Centrale' cestou 'Kermesse Folk'.

Kermesse Folk: 19 délek: 5a, 5b+, 5c, 5a+, 5a, 5b, 4c, 5b+, 5a, 4a, 2a, 4c, 5b+, 5c, 5b, 4c, 4c, 4c, 4b

Pátek 19.7.

Po práci jsme se sešli v jídelně s cílem vše pečlivě naplánovat. Předpověď počasí pro údolí Val Ferret na sobotu a neděli je slibná a v pátek večer už by měla být i docela spolehlivá. Sobota i neděle mají být slunečné s nebezpečím večerních bouřek. Podle průvodce Schweizer Plaisir Sud je 'Kermesse Folk' nádherné 19ti délkové lezení ve velmi kvalitní žule s klíčovými délkami 5c a 5b+. Všechny štandy jsou vynýtované, stejně tak jsou vynýtována klíčová místa v jednotlivých liniích. Sestup je možný jen slaněním. Možnost slanit je sice výhodná, pokud by došlo k nějakým nečekaným problémům, ale na druhou stranu slaňovat 19 délek až z vrcholu bude asi otrava.

Výchozím bodem pro nástup je chata Rifugio Dalmazi. Navíc se dozvídáme, že nástup pod stěnu trvá přibližně 30 minut, což je velmi příjemné překvapení. Není co řešit, telefonicky rezervujeme 4 postele s polopenzí na noc ze soboty na neděli. Už po telefonu je znát, že chatař bude dobrý chlapík a navíc mluví i slušně anglicky. Potvrzuje nám předpověď počasí, která je stejná už celý týden a docela vychází.

Sobota 20.7.

V 9:00 vyjíždíme autem z Ženevy směr Chamonix. Cesta jde bez problému až k tunelu Mt. Blanc. Před tunelem je sice fronta na hodinu, ale kupodivu nám popojíždění ubíhá rychle. Těsně za tunelem odbočujeme doleva a po úzké asfaltovce stoupáme k parkovišti nad vesničkou Lavachey. Výhledy na vrcholy a vůbec celé údolí mi přijde mnohem zajímavější, než francouzská strana.

Přesně ve 12:00 jsme na místě. Ještě kontrolujeme lezecký materiál a vyzážíme.

Nástup na chatu má trvat asi 2 a půl hodiny. Cesta vede po ledovcové moréně, poté se traverzuje sněhové pole k fixním lanům a strmou klikatou cestou nahoru na chatu.

Ubytování na chatě proběhlo hladce. Jsme velmi rádi, že jsme si místa rezervovali, protože je prý už plno. Po krátkém odpočinku se rozlézáme na stěnce 'Klettergarten' hned vedle chaty. Přelézáme několik dvoudélkových cest 5c a jednodélku 6a. Už tady je cítit, že místní žula je oprvdu velmi kvalitní materiál na lezení. Hned jsem si při tom vzpomněl na lezení v Alkazaru :)

Posledním příjemným překvapením dne byla tříchodová večeře s dezertem. Během večeře jsme se ještě dali do řeči s chatařem. Podle něj se tento rok zatím nikomu z ubytovaných na chatě nepodařilo dolézt 'Kermesse Folk' až na vrchol. Lezení není zdaleka nejnáročnější, klíčová je ovšem rychlost. 20 minut na jednu délku prý ještě ujde. My ale předpokládáme, že budeme o trošku rychlejší. Když začneme lézt v 8:00, budeme ve 14:00 nahoře a slaníme za další 3 hodiny. Takový je plán. Pokud přijde bouřka, tak prý až v 6 odpoledne, takže rezervu máme. Kdyby něco, vždycky můžeme slanit.

Neděle 21.7.

Vítá nás krásné ráno. Po dobré snídani vyrážíme pod stěnu. Nástup je skutečně snadný, stejně tak i orientace. Netrvá to ani 40 minut a jsme přímo pod stěnou. Dokonce vidíme i první nýt, takže máme jistotu, že jsme tu správně.

Časového plánu se držíme, přesně v 8:00 nalézá do stěny můj rakouský spolulezec Arno. Dolézám za ním, první délka za 5a se zdá být opravdu snadná. Navíc je jištění nýty mnohem hustší než bych čekal. Arno ani nezaložil. Druhá dvojka už nás pronásleduje. Lezeme střídavě, takže druhou délku za 5b+ táhnu já. Zpočátku mám trochu strach, že to pujde těžce. Přede mnou je sice ukloněný kout, ale podle dvou nýtů, které vidím nahoře vede cesta přes převis. Zakládám tedy raději frienda a pouštím se do toho. Nakonec se ukazuje, že převis je fakt lahůdka a všude jsou výborná madla. Zbytek druhé délky už je snadný. V duchu přemýšlím, jak to asi bude, pokud cestou na vrchol budeme podobných míst překonávat hodně. Snad budou síly stačit.
Třetí klíčová 5c délka je úplně jiného charakteru. 5c místo je hned na začátku této délky. Je to strmá (možná mírně položená) plotna s malými chyty. Tohle je přesně to co se mi na lezení líbí nejvíc, přijde mi to lehčí než převis ve druhé délce, ale to je určitě psychycká záležitost, kdybych to tahal, říkám něco jiného.

Další lezení se odehrává v podobném stylu. Silových úseků nakonec není moc. Jednotlivé délky jsou vyrovnané a velmi hezké.   Friendy téměř vůbec nezakládáme, nýtů je dost. V těžších místech jsou odlezy 2 m - 3 m, v lehkých místech asi 5 m - 6 m. Žula je opravdu velmi kvalitní, což dodává hodně na morálu. Přijde mi, že lezeme docela rychle, o čemž svědčí i to, že se pomalu vzdalujeme od druhé dvojky, která nastupovala hned za náma.

Po desáté délce už je nevidíme ani neslyšíme. Před námi je jediné nepěkné místo - 2a délka (pokud se to vůbec dá tak nazvat). V podstatě je to jen procházka po suťovišti. Pokud jsme byli do teď moc pomalí, tak tohle je ideální místo to otočit. Kontrolujeme čas, je pár minut po jedenácté, což znamená, že nám jedna délka trvá asi 18 minut. To je docela dobré, takže bez váhání pokračujeme. Balíme lano a přebíháme suťoviště. Snažit se to tu nějakým způsobem zajistit, by byla jen zbytečná ztráta času.

Nad suťovištěm přelézáme další klíčová místa cesty. Délky 5b+, 5c, a 5b. Opravdu stojí zato být rychlý a dostat se až sem. U téhle cesty všeobecně platí, že těžší délky jsou ty nejhezčí. A tyhle tři jsou excelentní. Radost nám trochu kazí počasí. Přibývají mraky a mám obavy, že bouřka přijde dřív, než v šest večer. Teď už to ale neotočíme, od vrcholu nás dělí už jen poslední čtyři jednoduché délky. Přibývá sice volných kamenů, ale lezení je stále docela zábavné.

Zhruba ve dvě odpoledne jsme dolezli na vrchol. Sluníčko sice stále občas vylézá, ale teď už je jasné, že se počasí bude jen zhoršovat a bouře tu bude dřív. Dáváme proto jen sušenku, fotku a trochu vody. Mrkneme na vrchol Grandes Jorasses, vzpomeneme na Ueliho Stecka a začínáme slaňovat. 

Slanění jde dobře až k suťovišti. To opět přebíháme. Druhá dvojka to zřejmě právě tady otočila. Teď už je ovšem počasí dost zlé. Začíná se hodně ochlazovat a padjí první kapky, takže se oblékáme a slaňujeme dál. Netrvá to ani 5 minut a bouřka je tu. Prší fakt hodně a na druhé straně údolí mlátí blesky. Orientace ve stěně je dost náročná. Konce lana se dostaly do nějakého kuloáru pod náma a sekly se tam. Velmi nepříjemná situace, zvášť v tomhle počasí. Zachováváme ale chladnou hlavu. Slaňuju do kuloáru. Skála je tu hodně rozlámaná, ale místo na postavení kvalitního štandu tu je. Sedím ve štandu a vyprošťuju lano. Šlo to docela snadno. Arno slaňuje ke mně a po cestě si všímá nýtovaného štandu vlevo. Tam se musíme nějak dostat. Takže 3 m kuloárem nahoru a pak 6 m traverz v mokré stěně. To nevypadá moc dobře, ale nedá se nic dělat. Stahujeme lano, ale to se kouslo pro změnu někde nahoře. Tak teď už je to fakt špatné. Bouřka navíc stále zesiluje. Chválím si hadry od Direct Alpine. Jsem zatím stále v suchu a teple.

Tentokrát jde zachraňovat lano Arno. Prusíkuje nahoru a zakládá si pro jistotu nějaké mezijištění. Nakonec se mu daří lano vyprostit, sestup na mokré skále je ale dost nepříjemný. Jde to sice pomalu, ale aspoň že to jde.

Když už to vypadá, že je všechno zachráněno, tak se pod parťákem rozsypal skalní blok. Naštěstí šutrům uhýbám a štand drží perfektně. Arno tam měl založeného ještě jednoho frienda, takže je taky dobrý. Teď už zbývá jen popolézt kuloárem a traverz. V kuloáru ještě ztrácíme frienda a na štandu necháváme smyci, ale to je jen malá oběť za to všechno. Traverz byl překvapivě snadný, tak aspoň něco pozitivního.

Jsme opět na správném místě a zbývá už jen pět délek ke slanění. Tři délky jdou snadno, ale mokré lano se zase kouslo. Už nás to ani nepřekvapuje. Vylezeme to? Absolutně bez šance. Nad náma je strmá 5c délka s malými chyty a v tomhle počasí to nepujde. Nějakou dobu taháme všelijak za lano, ale to samozřejmě nepomáhá. Mezitím se počasí uklidňuje a začíná se vyjasňovat. Stěna je ale pořád mokrá a nahoru se nedostaneme. Řežeme půlku lana a poslední dvě délky slaňujeme na jedné polovině. Naštěstí to stačilo. Jsme konečně dole.

Na chatě zůstáváme o jednu noc dýl a s ostatními lezci hodnotíme den jako velmi úspěšný :)