Vznik AKA
Akademický klub alpinistů vznikl při Klubu alpistů českých v roce 1924. Byla to skupinka akademiků, kteří se zajímali o horolezectví: vzorem jim přitom byl Jihoslovan Dr. Julius Kugi. Cílem akademiků byly celé Alpy, od Švýcarska až po ty Julské. V Julských Alpách měli tehdy pro horolezecký sport nejlepší podmínky. Vzpomeňme, že existovala dokonce česká chata - Česká Koča. Akademici chodili na túry výhradně s místními průvodci a horskými vůdci. Nejinak tomu bylo i při méně častých zájezdech do slovenských Vysokých Tater. V roce 1947 jsem o tom hovořil s horským vůdcem jménem Počúvaj. Akademiků prý přijíždělo zhruba dvanáct, někdy jich bylo dokonce i víc. Tato informace je jediným, byť zprostředkovaným dokladem o počtu členů AKA v meziválečné době. Ve válce byla činnost klubu samozřejmě přerušena a někteří členové odešli do Klubu českých turistů. V roce 1946 byl horolezecký klub AKA obnoven pod názvem VŠ Praha (u pana profesora Žáčka, vedoucího vysokoškolské katedry tělovýchovy). Činnost v klubu byla dokonce pokládána za plnohodnotnou náhradu povinné vysokoškolské tělovýchovy. Horolezecký klub vedla asistentka téže katedry Zdena Trikarová. Z předválečných členů jich zbylo jen pár (Dr. Rott, Ing. Grubner, Ing. Hýl). Jako instruktora získala Zdena legendu skal, Karla Gluckseliga zvaného Bundal a pomocnou ruku podal slovenský JAMES, kde byla členkou. Kondiční cvičení pak vedl profesor Arnošt Staněk. Klubu vydatně pomáhal JUDr. Otto Jelínek, kolega Bauše, Ing. Vrzák a další. AKA - VŠ se plně rozvíjel a JUC Daneš dokonce v roce 1947 navázal kontakty s mnichovským vysokoškolským klubem. Ten vyvíjel činnost i v rozbombardovaném Mnichově a na rok 1948 či nejpozději 1949 připravoval expedici na vrchol Nanga Parbat v Himaláji, kterému se také říkalo německá hora. Expedice se měli zúčastnit také někteří členové AKA. Došlo ovšem jen na první tréninky v Tatrách. Jezdilo se lézt po celý rok, ať v létě, tak v zimě a lezlo se po skalách označovaných jako cvičné. V roce 1947 se přihodil první klubový smrtelný úraz. Stal se na Sokolí cestě v Suchých skalách a jeho obětí byl JUC Mirek Lev.
Pak ovšem přišel rok jasných zítřků
V roce 1948 a 1949 jsme se sjednocovali, rozbíjeli Sokol, skauty, jiné kluby - mezníkem se stal právě rok 1949, kdy došlo k příme likvidaci takových spolků jako byl ten náš. Bylo to jako v dobrodružném filmu. JUDr. Černík se vydal pro kartotéku klubu po hromosvodu. V kartotéce bylo totiž o členech takové množství údajů, včetně kádrových materiálů, že by jim to způsobilo minimálně značné nesnáze. Šli jsme do ilegality. Nebýt dvou důstojníků, bývalých českých vojáků bojujících v západních armádách, dvě třetiny členů klubu by skončily v Jáchymově nebo na podobném místě. Byli jsme strašně naivní. Prostě skauti. Netušili jsme, jak je Česko prolezlé udavačstvím, podlostí a zradou. Ti dva důstojníci to věděli a poskytli nám tvrdé školení v chodbách jeskynního Srbska. V květnu 1949 se velmi dobře vyzbrojená smíšená skupina pod vedením dvou vojáků odešla probít přes Šumavu k Američanům. Prošli všichni. Ti, co zůstali, ohnuli hřbety, někdo víc, někdo méně - a začala hra s bolševikem. První ztrátou byl kolega Šída. Dříve, než ho vyhodili z lékařské fakulty, se zastřelil parabelou v jedné z chodeb Barrandovské jeskyně. Dalším horolezcům čeští nadšení bolševici vysvětlili, že dokončení studií je pro ně nevhodné a mohlo by jim přinést dokonce fyzickou újmu: jako vhodnou formu tréninku jim doporučili práci v dolech. Za sebe mohu říci, že měli pravdu. Nebýt února 1948, určitě bych se nestal členem prvního československého horolezeckého reprezentačního družstva. Byl bych totiž studoval a na sport neměl dost času. Kolaborace s mocí, to je naše národní vlastnost. Nechci to říkat na svou či něčí obhajobu, ale je to fakt: bez ní by ovšem AKA a ti, co zůstali doma, nepřežili.
Měnili jsme jména...
Na název AKA jsme nikdy nezapomněli, postupně jsme se však jmenovali různě, především podle příslušnosti k tělovýchovné organizaci a jejím oddílům, kde jsme našli útočiště pro horolezecké aktivity. Na prvního máje chodila ovšem část našich členů do průvodu s lanem uvázaným přes prsa - to byla možná jediná cesta, jak dostat lana. V akci "Z" jsme stavěli areál Motol, odpracovali jsme tady 24 400 hodin, za což jsme získali saunu a možnost využívat velkou nafukovací halu. Pokud jde o odbornou sportovní náplň naší činnosti, připomenu, že AKA byla jedním s prvních klubů, kde se nacvičovalo chytání pádů. Členové si mohli dobrovolně vyzkoušet, co takový pád obnáším a jaký význam má dobře prováděné jištění. Bezpečnost horolezeckého sportu se od té doby stala oblastí, které jsem se - spolu s některými dalšími horolezeckými přáteli - naplno věnoval. Jsem rád, že výcvik v tomto směru odstranil do té doby největší procento smrtelných úrazů. Od horolezectví se oddělila vysokohorská turistika jako samostatná disciplína, což nám například umožnilo získat refundované volno za účelem absolvování kursů ve Vysokých Tatrách. Vypracovali jsme i vlastní systém školení nových adeptů horolezectví a doškolování těch zkušenějších. Klub se podílel na ustanovení čtyř cvičitelských stupňů pro cvičitele horolezectví. Nechyběli ovšem ani socialistické akce jako takzvané Ohně na horách či výkonnostní třídy v horolezectví. Členové AKA se účastnili práce ve všech třech vrcholových horolezeckých složkách, což byl kraj, Český horolezecký svaz a Československý horolezecký svaz. V klubu - říkalo se ovšem jedině oddíl, protože klub zněl příliš buržoutsky - byla zavedena pravidelná kondiční cvičení dvakrát, později jedenkrát týdně. Získali jsme možnost pronájmu sauny a již od roku 1952 - 53 jsme v ní zavedli koedukované využívání.
Práce šlechtí.
Pravděpodobně jedním z prvních pokusů postavit práce ve výškách, které byly přirozenou doménou horolezců, na profesionální bázi, byl vznik firmy Elis (inženýrské elektropráce a práce ve výškách za pomocí horolezecké zabezpečovací techniky), kterou založil V. Suchý s Ing. Třískou. Psal se rok 1968 a chystali jsme se také znovuzaložit horolezecký klub AKA. Naše záměry na dlouhá léta odložil 21. srpen 1968, kdy se u nás rudý bratr usadil na dalších téměř 22 let. Pokud jde o tělovýchovné začlenění, zůstali jsme pod střechou Slávia VŠ Praha, později pouze TV VŠ Praha a vyčkávali, jak se věci vyvinou. Až v roce 1990 jsme se mohli osamostatnit jako kolektivní člen USK - Universitního sportovního klubu, což byla přejmenovaná tělovýchovná jednota VŠ Praha. V letech takzvané normalizace byl o horolezectví mezi mladými lidmi velký zájem, protože jim umožňoval osvobodit se ze zglajšaltovaného světa pokrytectví a křivení charakterů. Občas se jim dokonce podařilo dostat se pod hlavičkou sportovního oddílu do zahraničních hor - jistě nevadilo, že to byl v lepším případě Kavkaz či Fanské Hory v asijské části SSSR. Horolezecký oddíl organizoval vlastní výběrové družstvo, úspěšné horoškoly, kterými prošli tisíce mladých lidí, převážně vysokoškoláků, pravidelně jsme pořádali autobusové i vlakové zájezdy na horolezecky zajímavá místa republiky. Naše statistiky zaznamenávají jako největší počet členů v jednom roce číslo 536. Průměrná doba členství byla s ohledem na to, že šlo téměř výlučně o vysokoškolské studenty, zhruba 3 roky a 8 měsíců. Po absolvování studií většinou odcházeli - nejen z oddílu, ale často i z Prahy, kde bydleli na vysokoškolských kolejích. Od počátku osmdesátých let si horolezci začali zlepšovat ekonomickou situaci svých oddílů prováděním výškových prací. Bylo to vlastně první povolené polosoukromé podnikání v republice a jako takové naráželo na mnoho překážek - zároveň také ovšem mohlo využívat nedostatečně pevných pravidel a určitého chaosu, který ve vztahu k této činnosti u nadřízených orgánů panoval. Ani úředníci, kteří měli na starosti tehdejší tzv. důchodovou daň, si s výškovými specialisty příliš nevěděli rady. Profesionální pracovníci tělovýchovných jednot vítali příspěvek k hospodaření, protože masová tělovýchova, dotovaná státem, penězi nikdy plně neoplývala a takové obory jako horolezectví, orientační běh či šachy, neměli nikdy velkou podporu. Tělovýchovným profesionálům šlo většinou o jediné: aby se nedostali sami do problémů. Podle míry osobní odvahy či pouhé lehkovážnosti tu podporovali, tu zas přiškrcovali hospodářskou činnost jednotlivých oddílů (peníze nevydělávali na svůj sport jen horolezci, ale u těch - a u sportovních potápěčů - se výdělečná činnost rozvinula nejvíce). Upozornění pro nepamětníky: peníze vyfakturované za výškové práce samozřejmě nepatřili těm, kteří práce prováděli, ale tu větší, tu jejich menší část jim přidělovalo vedení tělovýchovné jednoty na sportovní činnost. Za vydělané peníze se kupovalo zejména sportovní vybavení a hradily se cesty po republice, případně se přispívalo i na cesty do zahraničí. Jak se výškové práce postupně profesionalizovaly, začali je stále častěji provádět nikoli horolezci se standardní a vyšší sportovní výkonností, ale tzv. výškaři, většinou mladí lidé, kteří prošli základním proškolením, zaměřeným na nácvik zacházení s lezeckým a pracovním vybavením a zejména pak na pravidla bezpečného pobytu ve výškách. Členové oddílu, jmenovitě Vladimír Suchý a Jindřich Svoboda se významně podíleli na vypracování metodiky těchto školení a pravidelného doškolování výškařů. Profesionalizoval se ovšem také sám horolezecký sport, protože tento trend zasáhl snad všechny sportovní disciplíny. Na profesionální lezectví jsou ovšem kladeny takové nároky, že si lze stěží představit, že by takový člověk ještě mohl slaňovat po fasádách se štětkou a kýblem v ruce.
Poslední desetiletí
Po listopadu 1989 a zejména pak od roku 1991 - 1992 se situace v tělovýchově, ale i v tělovýchovných klubech a oddílech velmi změnila. Počet zájemců o členství se rapidně zmenšil, z ekonomických důvodů nebylo možné nadále si pronajímat tělocvičny pro kondiční cvičení. AKA si zatím udržel klubovnu, s oddílem orientačního běhu VSK saunu a organizuje společné zájezdy autobusem, vlakem či osobními automobily. Většina členů má dvojí členství, a to kromě AKA v Oesterreichischer Alpenverein , v okruhu Innsbruck. Po zaplacení členských příspěvků můžeme využívat pojištění a získáváme slevy a přednost v ubytování na alpských horských chatách. Známky platíme také Českému horolezeckému svazu, což nám umožňuje získávat povolení k výstupům v chráněných oblastech v ČR. Rozšířily se ovšem možnosti podnikání, objevila se řada nových sportovních možností, zejména pak padly zábrany cestování do zahraničí. Naši členové jezdí do hor po celém světě, v malých skupinkách, ve dvojicích i sólově, jak to komu vyhovuje. Himaláj, Severní a Jižní Amerika, Austrálie, norské ledovce, pohádkové stěny u Lago di Garda a exponované železné cesty v Dolomitech. Přechody hřebenů, Vysoké Tatry, lezení na pískovci, věže Česka i Saska máme prakticky na dosah ruky. Každý si z horolezectví vezme to, na co stačí a podle síly svého zájmu o věc. Dnes stejně jako před sedmdesáti pěti lety existují lidé, kteří nepřestanou milovat to bláznivé šplhání po kamenech, horách, sněhu a ledu. Sport ovšem občas pro samé vydělávání peněz dostává na frak. To chce čas. Dnes musí hory často počkat. Objevil se ještě jeden důležitý faktor: sportovní lezení na umělých stěnách včetně četných závodů v těchto disciplínách. Tam nejvýrazněji vyniká sportovní prvek, je tu prostor pro diváky, sponzory, je to také určitá show. Lezec přitom nemusí vůbec nic vědět o skutečných horách, o orientaci v terénu, lavinovém nebezpečí, geologii, první pomoci, místopisu velehor, dějinách horolezectví (což je např. nutné pro posouzení obtížnosti velehorské cesty podle data jejího prvoprůstupu), postupu po ledovci atd. Prioritní je co nejdokonalejší fyzická příprava - jejím výsledkem je často preference slézání krátkých, extrémně těžkých skalních stěn s perfektním zajištěním. Tyto formy horolezectví AKA ve své náplni nemá. Klub lze také nazvat tradicionalistickým, zastaralým, stále uvažujícím v intencích ideálů, které pojmenoval ve svém názvu slovenský JAMES (Idealismus, Alpinismus, Moralita, Eugenika, Solidarita). Posláním klubu je dát svým členům, neprofesionálům, i v jejich časově omezených možnostech dobrou partu k výstupům v horách, kterým předchází komplexní, dlouhodobě náročná příprava. Chceme, aby chodili do hor žít, ne umírat. Toto heslo ovšem také znamená, nešidit přípravu, něco znát a umět. Osobně věřím, že právě pro tuto filosofii klub téměř beze změn přežil 75let. Jsem přesvědčen, že je jedno, lezu-li na dvacetimetrovém konopném laně s dřevěným cepínem a železy Eckenstein v roce 1922 nebo s moderní výstrojí. Prožitek je určitě stejný, jen si mohu o hodně více při lezení dovolit. Vždyť ještě v roce 1947 byl výstup tzv. normálkou na Žabího koně v Tatrách pokládán za "výstup" hodný toho jména.
Trocha statistiky nakonec
Evidence není úplná, ale dal jsem si práci a dopočítal se za těch 75 let počtu asi 7600 členů, kteří klubem v jeho různých organizačních podobách prošli. Nepočítám mezi ně ty, kteří přišli a zase brzy odešli, když zjistili, že na horolezectví nemají či nemají čas se mu věnovat. V horách zahynulo 64 členů, což je v procentuálním vyjádření 0,84. Do této smutné statistiky ovšem patří také naši členové, kteří zahynuli v lavině na expedici Peru 1970.
A ještě malá osobní poznámka
Jen dva členové AKA, kteří z důvodů politické nepřízně nemohli na Vysoké škole studovat a přísně vzato "pravými" akademiky vlastně nebyli, se dožili akademické rehabilitace na ČVUT. Jsem opravdu rád, že mi osud dopřál, abych byl jedním z nich.
Praha, listopad 1999