Jizerské tisícovky 2015

Konečně. Zas po dvou letech v Jizerkách na Tisícovkách. V ranním šeru nasadit běžky. První rovinka je vždycky nejlepší. První stoupání je vždycky nejhorší. S jednou hůlkou v potoce, s jednou lyží pod větví, stromečkem mezi stromečky. Sem a tam, tam a sem, na vrchol skaliska. Zámky.

Sem a tam, tam a sem, ale teď dolů, uhýbat stromům, dokud zas nenajdem cestu. Přes žlutý sníh parkoviště a větrnou pláň až k lomu pod vrcholem. Bukovec.

Sníh lítá, vítr fouká, lyže se smekají, poutka se trhají. Poutko se přišije, ale co s ostatním. Na holé pláni sníh zavírá oči. A zas je to do kopce. Dva kroky dopředu, jeden zpátky. Každý mistr maže klistr! Zvlášť, když je zoufalý. Pak dá i fialový. To to zas jede, to to zas stoupá. Dokud se lyže nepotká s čerstvým sněhem. Pak tření zajistí bílé bačkory. Jelení stráň.

Naplnit břicho, oškrabat lyže. Dlouhou cestou mezi smrky vzhůru na ten nejvyšší. Lepí to, klouže to, jede to, nejede. Prý magistrála... Ale kdepak. Za to tu je Nebeský žebřík. Lyže na batoh, hůlky do ruky. Tady se chodí jen pěšky. Smrk.

Žebříkem dolů. Zas dlouhou cestou na další vrch. Že se to lepí? Aspoň to stoupá. Přímo do kopce, jakoby nic. Černý vrch.

Další hned vedle. Dokuď to lepí, dokuď to stoupá. K chatě pod skálou. Jizera.

Že nejsme všichni? Že sjel někdo jinam? Někdo hledá lyžařku, někdo tyče u cesty. Kneipa.

Abrakadabra. Nesněží, nefouká. Nelepí to, nesmeká. To se to jede! Už jsme zas všichni. Tak rychle, než budem hledat vršek potmě. Placatý kopec. Jednou stranou vyjedeš, druhou sjedeš dolů, uprostřed vylezeš na bílou skálu. Smědavská hora.

A jedem dál. To to frčí, to to sviští! Klidně dvakrát tam a zpátky ve světlech čelovek. Červená, nebo bílá? Na vrchol z kopce? Polední kameny.

Do sedel! Že bysme dneska objeli všechno? Už zase sněží do světel čelovek. Ze sedla to jde lehce. Pořád rovně až na vrchol. Uprostřed lesa, na začátku noci, míjíš šňůru světel. Holubník.

A zas to jede. Pořád rovnou za lyží. A teď? Dolů a dolů? Doprava? Doleva? Nahoru? Bílé stopy kličkují lesem. Doleva, nahoru a zas to frčí. Na Holubník? Sakra! Někde jsme překročili bludný kořen. Tak zase znova. Dolů a doprava. Přes kameny a přes větve. Na lyžích i bez lyží. Konečně. Ptačí kupy.

Tohle si zaslouží večeři v sedle. A pak už jen tři vrcholy na cestě domů. My to letos dáme všechno! Tak jedem! Ne doprava, rovně! Kličkovaná lesem. Trošku do kopce a najednou - u cesty cedule, na ceduli razítko. Černá hora.

Čertův odpočinek? Néé! Tak ještě zpátky. Pod černou skálu, po žebříku vzhůru. Sněžné věžičky.

A teď už domů. Od Kneipy dolů. Rušíme klid čerstvě upravené stopy. Poslední odbočka do lesa. Pomalu stoupat. Na plochém vršku najít správnou skálu. Milíř.

A je to všechno! Jedeme z kopce! Při sjezdu lesem, v šerosvitu čelovky, uhýbej větvím. Cvičení mistra ze Šaolinu. Eeh! Jedna nula. Zas je tu stopa. Ssssvissst! Předjíždím vlastní světlo.

Konec. Konec sněhu. Dál jen pěšky. Už jen na chvíli nandat lyže. Vyválet se na louce, pár kotrmelců na sjezdovce. Pak už jen šlapat. Do kopce, z kopce.

Úúúff! 0°C, 1:05 – stadion nás vítá. Klíč je pod rohožkou. Bramboračka v hrnci. A všichni v postelích. Mokré boty k topení. Bramboračku k topení. Sebe do postele. Pod peřinou nohy ještě trochu běží.