Walliské Alpy 2007, Renča

Fotky najdete tady

Pátek 29.6.2007 ODJEZD

Zase se nám blíží cyrilometodějohusovké svátky a šetřílci dovolené tradičně vyrážejí šetřit dovolenou, a my tradičně šetříme na horách. Letos máme zálusk na švýcarské Walliské Alpy. Já osobně tam mám co sundávat (viz Weisshorn 2004). Jedeme ve složení já, zkušený horal Kulička, méně zkušený ale stejně odhodlaný přivolavač deště Cimi, a Fanda s Martinou, které ještě neznáme. Měli inzerát na netu, auto a stejný nápad ve stejném termínu. Oskara zanechávám svému osudu, bolí ho noha – já mu říkala, klidně pojedem k moři, nebo na Šumavu, nebo do Varů na festival – jenže on že néé, to že se mu nehce, a tak zůstává doma.

Rozhodnutí jet padlo v pondělí cca o půlnoci, v úterý mám noční, ve středu v polospánku nakupuju brkaše&tatranky v Tescu a hekticky balím , ve čtvrtek schůzka s Marvinem kvůli plánované Jižní Americe, což už stejně nezvládám intelektuálně pojmout…a v pátek tradiční blázinec v práci před opuštěním pracoviště…a tak jsem nakonec ráda, že mě Osky hodil na místo srazu. To teda byl nápad, dát si sraz na Zličíně „před hypermarketem“ – než jsme našli to správné místo na tom správném parkovišti z mnoha parkovišt celkové rozlohy desítek km2, mám 20 minut sekyru. A navíc ku své hrůze zjišťuji, že moje milá černá flíska visí doma na ramínku, vypraná a voňavá. Cpeme věci do kufru a pak zbývající věci do mezer mezi věcmi v kufru i mezi námi, navrch kočku, mávám Oskymu a jedem. V Plzni vykládáme kočku s pytlem bobulí na prázdninový pobyt. Znovu pracně zavíráme kufr a doufáme, že zadní sklo nepraskne, a pokračujeme směr Rozvadov, Mnichov a tak dál.

Sobota 30.6. 2007 VZHŮRU

Noc jsem proklimbala na nevděčném místě uprostřed zadní sedačky, nohy zkroucené každou pod jedním předním sedadlem popř. na ruční brzdě, pomalu uvykám intimnímu kontaktu s Kuličkou a Cimim. Pro celkovou totální vyčerpanost řidiče k ránu chvíli pospíme na parkovišti a zase jedeme dál. Jsme ve Švýcarsku, ze všech stran se nad námi zdvihají kopce a hory, projíždíme střídavě malebnými městečky s barevnými plastikovými medvědy na střechách hotelů a vysokými alpskými sedly a lá Furkapass, kolem sníh a krávy. A pak už vzlínáme údolím podél říčky Saaser Vispa přes Stalden (858 m), Saas Grund (1559 m) do Saas Almagell (1673 m).

Tady jsme po poledni, na parkovišti přebalujeme, znovu to skládáme do auta tentokrát i na naše klíny a pak jedeme tak vysoko, jak jen to jde tj. ke značce zákaz vjezdu u velké a ne moc hezké přehrady Mattmark (2197 m), kde necháváme auto na kupodivu neplaceném parkovišti. A dál už po vlastních kolem přehrady a pak točitě do kopce, na Schwarzbergkopf (2868 m) a někde pod Ussere Turu (3031 m) rozbíjíme tábor – už je šest večer, máme hlad a nechce se nám přes dál přes trhliny ledovce Allalingletscher. Po dobré instantní večeři rychle usínáme, mačkáme se v Kuličkově Jurkovi pro 2-3 os., já pěkně uprostřed, jak jsme si to nacvičili v autě.

Neděle 1.7.2007 RIMPFISCHHORN

Naplánován výstup na Rimpfischhorn (4199 m) cestou Sudwestgrat, choďák, cílem vpodstatě aklimatizace. Vstáváme ve tři, jenže než se nacpeme vločkama, uvaříme čaj atp., je po čtvrté, tak vyrážíme skoro za úsvitu. Slezeme dolů z hřebínku, na kterém táboříme, a kličkujeme mezi trhlinami mohutného ledovce Allalingletscher až do sedla Allalinpass (3654 m). Tady pěkně fouká, ale jinak je slušně a my pokračujeme po SZ svahu našeho kopce vzlínajícím traverzem a přes 2 drobná žebra. Prošlapáváme si stopu, sněhu není málo, navíc těla, která si ještě předevčírem užívala nicnedělání v našich kancelářích a ordinacích v nadmořské výšce cca 400 m, teď trošku protestují. Funíme jak astmatici v pylové sezóně, ale i tak jsme kolem 11h v sedle Rimpfischsattel (3990 m), tady obědváme, dokonce vaříme čaj a čekáme na Fandu s Martinou. Pak nás čeká vrcholový úsek – sjezdovka a trocha cca dvojkového lezení, ale není to ani na lana a vrchol je slavnostně dobyt.

Vrcholové fotografie a kostičku čokolády kvůli povětrnostním podmínkám urychlujeme, a honem dolů. Jedno krátké místečko slaníme, abychom nevyšli ze cviku, a pak zase sedlo, dolů traverzem ve svahu, další sedlo, a dlouhá štreka po ledovci – to mi ani cestou nahoru nepřišlo, jak je ten ledovce otravně dlouhej…a kazí se nám počasí. Poprchává, pak prší, pak už leje jako z konve, v rozbředlym půlmetru sněhu na ledovci se brodíme jako v rašeliništi, a navíc začíná hřmít. Nějaký čas stojíme ve stínu (prý bouřkovém, říká Kulička) stěny vedle Brittaniahutte, aby do nás neuhodilo, Kulička provádí různé výpočty a já začínám klepat zubama…ale je fakt, že od té doby, co jsem četla Schuberta, se mi ježí chlupy na těle, kdykoliv v horách zaslechnu hrom případně letadlo.

Když se to trochu umírní, pokračujeme dál, proplétáme se mezi trhlinami jako bludištěm na Petříně. Z ledovce se zatím stalo tak trochu jezero a vodu máme místy nad kotníky, čímž pádem i pod ponožky. Ale pod naším hřebínkem je už docela hezky, a tak ještě plníme petky vodou z minipramínků, co stékají po stěně, čímž si namočíme i to málo, co na nás zbylo suché. A pak mačky dolu a svahem nahoru a jsme doma, sundáváme, co je mokré tj. všechno a šup do teplých spacáku, resp. Kulička do studeného cyklistického spacáku, je to báječný pocit. Zapomínáme na večeři a usínáme. Budíme se kolem 23h, asi hlady, kluci to řeší Tatrankou a já otočením na druhý bok. A pak už spíme až do zítřka, do stanu vytrvale bubnuje déšť.

Pondělí 2.7.2007 PRŠÍ

Celou noc romanticky lilo, budíme se kolem osmé, leje dál. A tak se romanticky válíme a mačkáme ve stanu celé dopoledne. K snídani Kulička ukuchtil poridge s brusinkami, jablky a ořechy a k obědu vynikající těstoviny se sýrovou omáčkou na cibuli a slanině rovněž s ořechy, oceňujeme jeho kulinářské umění a jmenujeme ho šéfkuchařem výpravy. Po obědě krátce vysvitlo sluníčko, brzy se zase schovalo pod mraky a my se dál válíme a probíráme romantické plány na příští dny. Jóóó, není nad dovolenou pod stanem.

Úterý 3.7.2007 STÁLE PRŠÍ

Budíka sice máme na 2:30, ale po malém odchlípení stanových dvířek zjišťujeme, že venku je mlha hustá tak, že by se dala krájet, a navíc Kuličkovy testovací mokré ponožky pohozené před stanem zůstaly úplně měkké, z čehož usuzujeme, že nemrzne a sníh na ledovci že bude tak měkký, že nebude příjemné se jím brodit…..a rušíme proto náš plán Allalinhorn. Po popravdě řečeno, mě se tam ani nechtělo. Fanda s Martinou jsou odhodlanější – někdy k ránu je venku slyším šramotit, vyrážejí, a jéje, co mi tu zase budeme celý den v BéCéčku dělat, říkám si, a spím dál.

Když vstáváme kolem 8h, není tak špatně a i sněhová kaluž vedle stanu je docela ztuhlá. To musí být síla, ty Kuličkovy ponožky, že se jim i mráz vyhnul velkým obloukem. Trochu litujeme, že jsme nešli taky, ovšem počasí je všelijaké, chvílemi se to trhá a chvílemi zase mračí. Líně protahujeme ztuhlé údy a když zrovna svítí, sušíme věci. Kolem poledne, akorát když jsme Cimiho vyslali pro vodu na polívku (k prameni dalekému a tou dobou již vyschlému), začíná krápat. Radši rychle balíme sakypaky a běžíme dolů. Abychom si ukrátili čas, zdržíme se chvíli v rozbordelené salaši nad přehradou, a vaříme si tu kuskus zadělávaný v tomatové polévce s kukuřičkami.

Ale i když se snažíme zdržovat sebevíc, mezi 14-15h jsme stejně dole u přehrady Mattmark a nezbývá, než čekat na F+M. Mezitím už je docela hnusně. Zvažujeme, zda nejet napřed do města autobusem, ale cena 6,60-/osobu a pár kiláčků nám přijde tak nehorázná, že to radši utrácíme v místním podniku. S postupujícím časem jsme čím dál tím víc promrzlí a netrpěliví, v 18:27 odjíždí poslední poštovní autobus a taky na parkovišti zbylo jediné auto – to naše, od kterého nemáme klíčky. Hospoda už je zavřená, počasí pod psa a my z nudy vaříme čaj. A jak ho popíjíme, píše Fanda sms, že před chvílí dorazili z Allalinhornu, mají toho dost a už dnes nepřijdou. Vybíráme si nejrovnější místečko v blízkosti našeho vozidla a stanujeme. Z malých zbytků zásob jsem naštěstí vyčarovali brkaši a brpolévku, zlé to nebylo, představujeme si při tom naše lákavé zásoby, co máme na dosah ruky, bohužel ale tak trochu za sklem. Opět usínáme jako sardinky. Dobrou noc nám přišla dát opravdická liška (jen mě zklamalo, že nebyla oranžová, ale šedivá – asi stará nebo neumytá) a uspává nás tradičně déšt.

Středa 4.7.2007 ROTHORNHUTTE I

Vstáváme vyspalí dorůžova. Franta s Martinou přicházejí dřív, než slíbili, takže ještě ani nemáme sbaleno. Než se nadějeme, už zase prší a taky sněží, a tak místo snídaně v trávě a překydávání věcí na další etapu rychle házíme věci do kufru a podobně a jedeme pryč. V Saas Almaggel se snažíme zjistit nejnovější meteorologické drby – vypadá to vcelku slibně, zítra dopoledne ještě možná trochu zamračeno ale pak už slibují azúro (i když musím říct, že teplota -16°C ve 3 tisících mě trochu zarazila). Naše plány jsou ambiciózní. Zítra chceme vylézt na Zinalrothorn, pozítří přechod přes Schalihorn do Schalijoch a v sobotu pak Schaligratem na Weisshorn, odkud pak normálkou na Weisshorhutte a v neděli dolů do Randy. Po krátké návštěvě samoobsluhy se přemisťujeme do vedlejšího údolí a stoupáme přes St. Nikolaus a Randu až do Tasche. To už se blíží poledne a já se začínám děsit nočního výstupu na chatu. Počasí je ryze aprílové, každou chvílí prší, sem tam zasvítí.

Městečko Tasch je, zdá se, jedno velké placené parkoviště pro všechny ty davy turistů, co směřují do Zermattu: tam totiž není vjezd automobilům dovolen, což je asi lobby místní dráhy příp. svazu majitelů parkovišť, ale i tak to je sympatické. My problém s tím, jak zaparkovat co nejlevněji, řešíme zakempováním. Franta s Martinou tu stejně dnes chtějí přespat, a my ostatní toho alespoň využíváme k osprchování. Za jeden švýcarský frank vhozený do automatu ve sprše mě čekají tři minuty slasti – a jsou to pořádně dlouhé minuty! Poctivák Cimi si to pro jistotu zaplatit i s noclehem, takže to měl za 7 CHF, ale nevím, jestli měl sedminásobnou slast než já.

Rychle přebalujeme batohy, což nám co chvíli komplikuje déšť, a zapomínáme několik důležitých propriet, např. čaj. Zpoždění máme slušné, a když už jsme opravdu téměř na odchodu, zjišťujeme, že recepce, kam si dal Kulička nabíjet mobil , má siestu a otvírá až ve 14h….Do Zermattu se přesouváme prostředkem připomínajícím letadlo interiérem a cenou (15,60- CHF za osobu a cca 5 km). Proslavené horolezecké středisko Zermatt (1616 m) je ve skutečnosti sprosté komerční letovisko plné luxusních hotelů, drahých obchodů a zazobaných snobů, co si tu vylepšují image a neurotické potíže, a mě se tu nelíbí. Na člověka s krosnou na zádech a nedejbože přilbou či lanem na ní tu koukají jako na atrakci. Snad jen ty původní dřevěný baráky zdobený muškátama mají své kouzlo.

Pořád leje z konve a Cimi si kupuje rukavice se slonem, aby měl dvoje. Krom toho Kulička kupuje německo-anglický slovník, aby nám průvodce v němčině k něčemu byl. Jen tak pro jistotu ještě voláme na chatu a dovídáme se dobrou a špatnou zprávu. Ta dobrá je, že funguje winterraum (WR). Ta špatná, že napadlo několik desítek nového sněhu a tak tam prý radši nemáme ani chodit. Jsou už skoro čtyři hodiny. Váháme jen chvíli, a pak zapařeni v goretexech bez váhání stoupáme vzhůru. Po první ¾ hodince a 300 výškových metrech stavíme na čaj v útulném hostinci Edelweis, kde necháváme tučné dýžko 1,50 CHF. Za další hodinu, a to už déšť přešel v sníh, rychle popíjíme další čaj v horském hotelu Trift (2337 m) – vytopená společenská místnost a chatár nás lákají zůstat, ale my v nečase pokračujeme po moréně dál.

Teplota klesá pod nulu, docela fouká a rychle přibývá sněhu. Zrovna ve chvíli, kdy přestáváme identifikovat cestu, vyndáváme návleky a kdy už mě to tak akorát přestává bavit, vidíme naší chatu na obzoru. Rothornhutte (3198 m) se ničím neliší od ostatních švýcarských hutte – solidní kamenná patrová budova s červenobíle nalakovanými okenicemi a stožárem na vlajku. Zmákli jsme to v průvodcovském čase 4,5h. Personál, tj. mladý sympatický pár (obzvlášť jeho mužská polovička ) tu v péřovkách dokončuje přípravy před otevřením a nás odkazuje do WR. Tady se sice netopí, ale zato tu za noc zaplatíte stejně jako na chatě. Je tu ovšem plyn na vaření a pro tři sardinky hodně místa, a my se rychle zabydlujeme. Já se po běhu do kopce ve vánici a v jedné bundě klepu jako ratlík, zachrání mě až můj milý modrý spacák a tři skleničky horkého čaje z vyžebraného pytlíku. K večeři Kulička vyčaroval mňam raviolotortelini s čabajkovou omáčkou. Před spaním k rukavicích sepisuju deník. V noci mi něco chybí – aha, štouchance od Kuličky zleva a Cimiho dech zprava. Budíka máme na 4h, venku se žení čerti, takže tomu, že půjde jít na Zinalrothorn, už ani moc nevěříme.

Čtvrtek 5.7.2006 ROTHORNHUTTE II

Nemýlili jsme se. Ve 4h je mlha a hustě chumelí, spíme dál. V 8h, to už vstáváme, jakbysmet a přes den taky. Ve WR teplota nestoupá nad bod mrazu a my si krátíme čas střádáním plánů na zítra. Ze spacáku předčítám šílená souvětí z německého průvodce, Kulička hledá neznámá (tj. skoro všechna) slovíčka v německo-anglickém slovníčku a Cimi zapisuje naši českou verzi. Tak kupř. z Schalihornu, kam máme zítra namířeno, se vyklube „skoročtyřtisícovka, kam celý rok nepáchne ani noha“ a na Weisshornu nám „hřebínek končí tam, kde mohutný kuloár vtéka do západní stěny“. Odpoledne zimou usínáme, a když se kolem páté budíme, překvapí nás sluníčko. Při čurání před chajdou koukám a on tam je, Matterhorn v celé své kráse. Nedá nám to, před véčou si vyšlápneme po Rothorngletescheru do sedla Untere Aschjoch (3554 m), abychom viděli, co nás zítra čeká. Za zády na nás čučí větší a větší Matterhorn a v sedle se nám otevře pohled na vysněný Weisshorn – je krásný a já už se nemůžu dočkat.

Pátek 6.7.2006 POKUS

Náš ambiciózní plán: přes Untere Aschjoch (3554 m), Obere Aschhorn, Obere Aschjoch a ledovce Hohlichtgletscher do sedla Hohlichtpass, dál dvojkovým hřebínkem na Schalihorn (3975 m) a dolů trojkovým hřebínkem do sedla Schallijoch. Odtud další den hřebenem Schaligrat (III, místo IV) na Weisshorn (4506 m).

Náš pytel: Vstáváme ve tři hodiny a venku chumelí. Nicméně – doufaje, že se počasí vylepší, jak slibovali - kolem 4:30 vyrážíme. Světlo není, protože vytrvale sněží. Cestu do prvního sedla máme nacvičenou ze včerejška, po včerejších stopách ale ani stopy a tak prošlapáváme znovu. Sypkého sněhu je po kolena, počasí se nelepší, postupujeme pozvolna. V sedle fouká jak o život. Pokračujeme lehkým skalním, zpočátku poněkud rozbitým hřebínkem, co se dnes snaží vypadat lezecky tím, že zapadal sněhem, až na Obere Aschhorn (3669 m). Vítr je chvílemi tak silný, že se držím zuby nehty cepínem, abych neodletěla, a ostré krystalky sněhu se zarývají do tváře jako jehličky – lepší masáž než v kosmeťáku. Jít dál v takovém počasí? – dohodli jsme se, že rozhodne osmá. Nahoře na malou chvíli spatříme cosi jako náznak modré oblohy, ale hned je to pryč. Pokračujeme za sněžení a vichru dál po ledovci Hohlichtgletscher, boříme se místy po stehna. Je osm a my se musíme rozhodnout. Jsme teď v dolíku a fouká o něco méně, ale jinak žádný pozitivní trend, pro mlhu ani nepřehlédneme ledovec, navíc čerstvý sníh velmi efektivně ale jen na oko maskuje případné trhliny. Když to ale zabalíme, Weisshorn padá. Moje motivace je tentokrát velmi silná. Navíc zítra přeci bude azúro a tak hlasuju pro postup. Výsledek hlasování je však nekompromisní – otáčíme to. Mávám do mlhy Weisshornu, zase dostal on mě a ne já jeho.

Funíme zpátky po ledovci a přes větrný hřebínek. Nespěcháme, dokonce nacvičujeme vytahování z trhliny a taky nás na pár minut poškádlilo sluníčko, ale naštěstí ta potvora nevypočitatelná zase hned zalezla. Trochu se oteplilo a sníh ztěžknul, dolů se v mačkách valíme jako roční batolata. Kolem oběda jsme doma, na chatě si lepšíme náladu horkou čokoládou a chatár nás zvesela ujišťuje o „really bad conditions“. Zbytek dne probíhá tradiční WR program, tj. nabrat sníh, roztavit sníh, uvařit sníh, uvařit oběd, sníst oběd, zalézt do spacáku, nastartovat mobily, poslat smsky rodičům, přátelům, milenkám a milencům, nad mapou prodiskutovat odvážný plán na další den a spát.

Je večer, Cimi nechce jít pro sníh, a tak si píšu do deníčku a trochu mě u toho mrzí ten dvojpytel na Weisshornu, ale celkem si říkám, že je asi dobře, že jsme tam nešli, jeden musí mít k těm horám trochu respekt. Ale počkej příště, Weisshorne! Cimi se konečně dokopal pro ten sníh, tak já jdu teda něco uvařit. Zítra má být azúro – tak že by aspoň Zinalrothorn??

Sobota 6.7.2007 ZINALROTHORN

Vstáváme v půl čtvrté a vážně je jasno. To je hned lepší pocit vyrážet za hvězdiček než za mlhy a vánice. Cestou po ledovci donekonečna fotíme kýčovitý Matterhorn v různých fázích východu slunce, a už je slušný horko, než dorazíme k prvnímu skalnímu pásu. Tady se odvazujeme a pokračujeme zářezem vzhůru, pak chvíli rozoraným sněhovým polem a pak nějakým pochybným mixem, říkám si, že jsme to asi vzali trošku vedle. Sněhu je zbytečně moc, navíc taje, boříme se a jdeme pomalu. Nakonec jsme přeci jen na tom správném fruhstuckplatzu a pokračujeme dál traverzem ve sněhu vzhůru směrem k naší hoře (Zinalrothorn 4221 m).

Ocitáme se na exponovaném, cca 75m dlouhém hřebínku, kde skála zmizela pod ostrou sněhovou návějí a nezbývá, než si opatrně razit pěšinku rozkrokovou metodou. Tajícímu metru sněhu se ale věřit nedá a tak se začínáme jistit. Dál cesta vede šikmo vzhůru strmým svahem až do žlabu, normálně by se to v létě asi dalo přeběhnout, ale my se topíme v rozteklém sněhu a radši to jistíme, nikomu se nechce ujet dolů. Jedna délka za druhou, jde to hrozně pomalu, nejdřív tahá Kulička, ale pak i já a Cimi. Praží slunce, došlo pití. U žlabu jsme až odpoledne. Tady už začínají i slušné standy ze skob, ale náš postup to urychlí jen o malinko. V zářezu zvaném Gabel neboli vidlička jsme asi v půl čtvrté. Cílový hřebínek vypadá na téměř skalní lezení, sundáváme mačky. Jenže to asi nebyl dobrý nápad, pohorky v plotnách moc nedrží a v těch ledech mezi nimi už vůbec ne. Jedna délka nám trvá hodinu. Před námi je traverz plotnou a dva pěkné lesklé nýty poskytující pocit jistoty a bezpečí, na vrchol může zbývat tak sto výškových metrů. Před námi je ale taky celá dlouhá cesta zpátky. Protože je pět, otáčíme to.

Sestup bohužel není o nic rychlejší než cesta nahoru. Snažíme se slaňovat šikmo, abychom se dostali co nejblíž k hřebínku, kde začínalo lezení, ale stejně marná sláva držíme se víceméně v našich stopách. Donekonečna rozmotáváme zašmodrchaná lana. Necháváme zde na památku trochu smyc. Když už to nejede, zase jistíme. Na hřebínku je už pořádně šero – ani se netrefím vklíňákem do trhlinek, tak to jistim smyčkama přes hroty. Na poslední krátké slanění na konci hřebínku už rozsvěcujeme Petzl lucerny. Oblékáme vše co máme a zobneme sušenku, jenže to není čím zapít. Čeká nás ještě dlouhá cesta – ale je zle, Cimi, kterému se dnes vyjímečně nepodařilo přivolat srážky, se aspoň špatně postavil a pohnul si s kolenem. Odmítá veškerou analgetickou terapii a statečně, nicméně pomalu kulhá dolů. Kulička vpředu razí cestu a já jdu poslední, abych to měla pod kontrolou.

A tak se vlečeme dolů snad ještě pomaleji než nahoru, je tma a zima, sníh už dávno zase ztuhnul, a my taky. Snažíme se držet našich dopoledních stop. To jde až k místu, kde začínají skály. Je jasné, že ty mixíky potmě nedáme. A tak se snažíme ve skalním pásu najít místo, kde lze dohlédnout na zem, a přes velký šutr a smyčku házíme dolů lana - padesátky na slanění. Nevím, co tam Kulička viděl, ale já nic a rozhodně by se mi tam spouštět nechtělo, to radši mrznu nahoře. Kulička s lví odvahou jede první dolů do neznáma, do černé díry. Trvá to na můj vkus hrozně dlouho, představuju si, jak tam někde v převisu šlape vodu a snaží se ve vzduchu udělat stand. Nakonec ale hlásí do vysílačky, že stojí dole, no sláva, a my jedeme za ním. Pak další dlouhé sněhové pole a ještě jedno slanění do tmy a ještě přes ledovec a nakonec se utahaný jak blechy přeci jen doplazíme do našeho winterraumu. Na stole nás čeká termoska s nápisem „Welcome back and good night“ s horkou vodou a k tomu miska s čajem a cukrem, což nás vážně potěšilo. Než jsme to vypili, zvoní nám budík: 3:30. Tak to byla čtyřiadvacetihodinovka. Měli bychom vstávat, pokud chceme stihnout sraz v Taschi v deset, jak je domluveno s Fandou. To ale nejde a lezeme do spacáků, dneska si to v něm užívám víc než kdy jindy.

Neděle 7.7.2007 DOLŮ A DOMŮ

I když se nechce vstáváme v sedm. Párek chatárov nás opět mile překvapil tentokrát tím, že neúčtovali poslední noc – že prý jsme si tý postele stejně moc neužili. Balíme, máváme a scházíme dolů. Cimiho s bolavým kolenem jsme vyslali napřed. U Trifthotelu už zase začíná pršet. V Zermattu bychom rádi něco nakoupili, ale je neděle a tak jen slintáme do výloh s čokoládou. Rychle električkou do Tasche (ta drahá jízdenka naštěstí byla zpáteční) a tady už nás v kempu očekávají Fanda s Martinou. Je to za námi, ještě si užívám jednofrankovou horkou sprchu, za deště ládujeme bagáž do auta a kolem třetí odpoledne startujeme domů, do Prahy. Cesta je dlouhá, spánkový deficit značný a tak klimbám, jak jen to jde, ovšem moc to nejde. Noční Mnichov, Rozvadov, Plzeň….a ve čtyři ráno se loučíme na Ípáku. Byl to týden plný zážitků. Nevím jak to zvládnu za pár hodin v práci, ale to neva, jo a asi si zkusím vyprosit ještě nějakou dovolenou, docela bych jela na Weisshorn.