Walliské Alpy 2008, Renča

Sobota 19.7.2008 CESTA

Jedním z mých skromných horolezeckých milníku je Weisshorn ve švýcarských Walliskách. Uchvatná čtyřtisícovka, v mnoha průvodcích označovaná vedle příliš profláklého Matterhornu za nejkrásnější kopec v Evropě. Mám tam jeden pytel z loňska a další starý 4 roky, okořeněný letem v závěsu záchranářského vrtulníku. S kámošem, co se rozhodl proletět normálkou střemhlav. Jen zázrakem bez škody na životě.

Jelikož dřív, než budu mít Weisshorn v deníčku, nehodlám plánovat rodičovství ani podnikat jiné důležité životní kroky, je má motivace značná. V oddíle máme slušnou partičku těch, co by si rádi sundali svůj pytel, domlouvám se s Bédou. Spolulezci z loňska mají letos jiné cíle – Kulička nejspíš zrovna dobývá neznámé vysoké hory někde uprostřed ničeho kdesi ve střední Asii a Cimi se sice chystá do Švýcar, ale vyhlédl si jiný vrchol. Tak jsem z něj alespoň vyloudila kukátko. Béda chce jít Severní stěnu – poněkud ambiciózní plán, dle mého mínění. Ale jdu do toho, i když narozdíl od Bédy nejsem motivovaná získáním oddílového titulu výstup roku.

Odjezd v pátek jsem nezvládla, vyrážíme v sobotu brzy ráno. Navzdory původnímu plánu všestranné outdoorové dovolené nakonec místo lezení, lyží, kola, kajaku a koně nakládáme do auta jen první dvě položky, a i tak se do Bédovy tmavě zelené fabie vejdeme tak akorát. Nákup v nonstop Tescu Zličín posune náš odjezd z Prahy cca na osmou hodinu. Do Rozvadova OK, před Mnichovem doprava houstne, půlce Německa začínají prázdniny. K Boden See a Švýcarským hranicím se doslova vlečeme, tak nás alespoň těší, že to na nás švýcarští celnící narozdíl od předchozích let nezkoušejí s intimní prohlídkou. Je vedro, žádná zmrzlina a Béda mi slíbil čůrání za vyzkoušenou budkou, jenže ta nikde, až když mi praská měchýř, staví mi v kopřivách. Rychle zbaštit bagety z Tesca a jedeme dál. PRÁSK rána z pravoboku, Béda chtěl jet potokem, co teče pod námi, ale zastavilo ho svodidlo. Odnesla to krytka blinkru, blatníky a pár plechů. I tak pokračujeme v jízdě malebným krajem a plkáme o všem. Na oblibě získává slovní hra „Prozraď svoji úchylku“, varianta na „ano-ne“ z dětských let. Jsem moc ráda, že sebou nevezu černý silonky.

Bunkry na Grimsel Passu, osamělý grilující Holaňďan na Furkapassu, pitoreskní hotel, kam Béda jednou pojede na svatební cestu, pomníčky motorkářům, co se drželi hesla No Risk No Fun. Přes Gletsch a Brig dál údolím mezi horami hrdou zemičkou, která se nerada druží s ostatními, protože ji k úžasnému HDP stačí krávy, kapesní nože, hodinky a bankovní transakce a pro pocit jistoty a bezpečí tu kromě bariéry z 4tisícových vrcholů má většina občanů legálně drženou střelnou zbraň a civilní letiště se mávnutím proutku mění ve vojenská. Ve Vispu jsme už za šera a za tmy pak v Sierre, kde se protisměrným překonáním z části uzavřené silnice dostáváme do údalí Zinalu. V samotném městečku na konci údolí jsme už po nočním klidu, a tak se bez delšího váhání ukládáme za auto, přejeme liškám dobrou noc a usínáme s dráždivou vidinou dobrodružství příštích dnů.

Neděle 20.7.2008 CABANA TRACUIT

Zuby v potoce, snídaně na parkovišti, starý roubený domky s muškátama, krásný počasí a nad námi kopce a led. Zinal, 1675 m n.m. Do báglů přeskáče, na bágly navazujeme lyže, cepíny, lana, helmy, bundy, sušenky a vůbec všechno, co se dovnitř nevešlo. Je vedro a my šlapeme po stráních vzůru. Lyže se nám kynklají nad hlavami jako tykadla nějakým podivným broukům a kolem všechno kvete. Turisté nás míjející se dobře baví (čímž chci slušně vyjádřit, že na nás koukají jako na úplný kreténky), mám chuť ty dvě prkna pohodit někam do rododendronů. Naštěští mě od toho odradí skupinka Taliánů, kteří se zrovna vracejí ze shora a ujišťují nás o perfect snow condition, že prý moc litovali, že sebou lyže nemají, a že si to rozhodně užijeme. To doufám.

Zrovna ve chvíli, kdy hlasitě poznamenávám cosi o domově důchodců (a nemyslím to zle, naopak bych si přála ve věku velké části horalů, které míjíme, nenechat si měnit plíny někde v LDN, ale pěkně běhat po horách jako oni), nás jedni z kolemjdoucích „důchodců“ v plném produktivním věku zdraví Ahoj. Tak my taky Ahoj a už jsou to Horákovi – Horní jsou rychlejší, protože pan Horní Horák nese věci paní Horní Horákové, zatímco Dolní Horákovi to mají rozděleno hezky rovnoprávně, jako my. Trochu nás znérvózní, že mají narozdíl od nás rezervaci a že do včera nebylo na chatě jediné volné místo. Takže radši Horákovi Horní Dolní předbíháme a šlapeme dál. Ve vyšších polohách se začíná kazit počasí, fouká, pak i prší. Cabana Tracuit se tyčí na skalním ostrohu na kraji ledovce na truc tak, že ji jeden vidí už z půli těch 1600m výškových, a přibližuje se jen velmi pomalu. Jak mi je zima, začínám se loudat, předbíhají nás Horákovi, nestíhám Bédu. Na chatu Cabana Tracuit (3256 m) přicházíme v pozdních odpoledních hodinách po skoro 6tihodinovém stoupání. Lágry jsou tu tři, podle kopců, a tak se ubytováváme v „Bishornu“. Večeře na nás nezbyla, bez problému si ale vystačíme se zelenou polévkou a něčím z našich zásob. Noc je dusná, v Bishornu se nás mačká soustu.

Pondělí 21.7.2008 BISHORN

Bishorn (4153 m) jsme si vybrali jako aklimatizační snadný výstup a hlavně proto, abychom si z vrcholu prohlédli severku sousedního Weisshornu, našeho hlavního cíle. Z Cabany Tracuit vede na vrchol jednoduchý Severozápadní hřeben. Cabana Tracuit leží ve francouzky mluvící části jazykově nejednotného Švýcarska, a tak aby věděli, kam chcete, musíte říkat pěkně měkce „bíshór“, a ne vyzývavě „byšhorn“, jak by řekli o údolí vedle. V bíshórnu se vstává v pět. Snídaně je rychlá, pro ostatní organizovaná, pro nás spořivé Čecháčky vlastní, jen dokupujeme čaj za částku rovnající se cca aspoň jedné snídani. Venku už je světlo, a taky pěkná zima a vichr. Přes noc něco nasněžilo. Kousek ke kříži ještě musíme pěšky, ale pak už nasazujeme na nohy lyže, na lyže pásiky a na pásiky haršajzny a stoupáme po skialpinisticku co noha nohu mine, spojeni jedním lanem, třemi uzlíky a dobyvatelským pudem. Nejprve mírně stoupající traverz, to jde ještě hezky, ale jak jsme na hraně, vichr dosahuje velmi nepříjemné rychlosti a namrzlý svah nepříjemného sklonu, začíná to dost podkluzovat. Aby měli haršajzny vůbec šanci, musí patka zůstat dole, a lýtka úpí. V úsecích čelem proti větru to jde dost ztuha, ledový vítr mě tlačí k zemi a bolestivě šlehá do tváří, takže jsem vděčná za každou zatáčku, která nás nechá na chvíli stoupat s větrem v zádech. „Důchodci“ nám dávají na frak, jen Horákovi jsou ještě za námi, ale pak nabírají, už jsou vedle nás. Zdá se, že i oni nás předběhnou, jenže najednou frrr, Horákovi ani Horní ani Dolní nikde, zahučeli do trhliny? Asi to jen zabalili.

Konečně jsme v sedle, sundaváme lyže a vybíháme po sněhové převeji kousek na vrchol. Ani si to moc neužívám, jak jsem profouklá a zmrzlá. Příště si rozhodně vezmu starý dobrý oteplený moirový podvlíkačky, byť ze mě dělají antisexy hrušku, a ne černý craftíky, co mám dneska. Vrcholové rychlofoto, pak se kousek pod vrcholem choulíme v závětrném dolíku, a při Margotce a přeslazené teplé višnové šťávě z termosky civíme na Weisshorn a jeho Severní stěnu. Je tak blízko, že ani nepotřebujeme Cimiho kukátko. Působí impozantně – a dost demotivačně.

37 minut. Tak dlouho trvá sjezd i se všema obloučkama, přestávkama, smrkáním, pózováním, natáčením a mírným stoupáním zpět k chatě. Přesto těch 900 výškových metrů parádní sjezdovky přiměřeného sklonu a skvělého tvrdého sněhu určitě stálo za to. Za těch 6 hodin šlapání s lyžema na báglu, dalších 5 hodin dupání na pásikoch a opětovné snesení z lyží chaty do doliny, které nás ještě čeká. Lepší sjezd nepamatuju za celou letošní skialpovou sezónu. Na chatě lehce pojíme, pobalíme, vyfotíme kavče žlutozobé, navážeme lyže hezky na batohy a zase jako brouci s tykadlama běžíme dolů. Trvá mi ještě aspoň 500 metrů klesání, než se prohřeju tak, abych se odvážila sundat bundu. Přes skály a sutě zpátky na louky a do lesů a dolů do údolí. Nedostatečně trénované nohy se po dopoledním vláčení závaží začínají ozývat a dole už je skoro ani necítím. Vlastně cítím až moc. Závěrečnou rovinku po asfaltce do kempu v Zinalu se sotva vleču. Sprcha je příjemná, i když placená a ne zrovna teplá (Béda už měl menší stěstí, hodil tam drobný a nevytekla ani kapka). Lyže letí do kufru fabie, kde budou celý zbytek týdne, a my se těšíme na zítřejší restday.

Úterý 22.7.2008 RESTDAY

Je restday, neboli den k zotavení horolezce či turisty po prožitých útrapách. Nohy bolí. Vstáváme spontánně po deváté, po pozvolné snídani procházka po vyparáděném Zinalu, palačinka v palačinkárně (a že má Béda dneska ty narozky, tak jsem mu ji z erárních peněz zaplatila), nákup sýra a chlebu v sámošce, konzumace sýra a chlebu v kempu, četba tisku a válení. Odpoledne se přesouváme po známe trase Sierre-Visp údolím, kde zrovna frčí čerstvé meruňky, až do Randy, kde se ubytováváme v příjemném kempu za vesnicí. Milá slečna na recepci nechce nic víc než Bédův pas. U stanů se suší lana, skelety a propocená horolezecká výstroj (kdo tu nemá alespoň jednoho slona na oblečení či batohu, je podezřelej!). Ve sprše teče teplá voda zdarma pořád. Měkký toaletní papír na čistých záchodcích nedochází. Zárukou dobré ceny je čestina znějící z každého třetího-čtvrtého stanu. My ten náš stavíme u kamene, co poslouží jako kuchyňský stůl, a ještě před večeří jdeme na výzvědy. Kus za Randou pozorujeme Cimiho kukátkem Severní stěnu a já už to musím říct, nechce se mi do ní. Na Weisshorn ale vylezu, to vím (skoro) jistě.

Středa 23.7.2008 WEISSHORNHUTTE

Dnes už sice zvoní budík, ale i tak se vším balením, navazováním všeho na batoh, ranní hygienou, dobrou snídaní, přeparkováním a placením opouštíme kemp až po 11h. Nechápu, jak půjdu nahoru, když mi dělají zásadní problém 4 schody na toalety. Ofic. čas výstupu na chatu je 4:30 a můžeme si vybrat, jestli půjdeme doleva, nebo doprava. Jdeme doleva - nejdřív přes precizně upravené golfové hřiště Matterhorn, kde Béda pokukuje toužebně po elegantních golfistkách v šik bermudách světle krémové barvy a závistivě po vozících s drahýma golfovýma holema. Pak už vzhůru travnatou strání a lesem po křížové cestě z roku 1921, umělecky nepříliš vyvedené, nicméně dojímající. Za 14. výjevem, kde už milého pana Ježíse sundali z kříže, je ještě malá kaplička s plastovými růžemi a to je konec, dál už je jen pár neobydlených salaší.

Pokračujeme po pěšině voňavými loukami. Nejřív se mi vůbec nechce, je krásně, takže se potíme jako čuníci, v nohách mám kameny, ale postupně to rozchodím a s potěšením utíkám Bédovi. Jak vzlínáme výš a výš, golfisti se mění v mravence, golfové jezírko v kapku, Randa a Tasch v šachovnici, kde ani z výšky nejde přehlédnout obrovské betonové garáže pro hotelové hosty. Zdáli šumí silnice a sviští předražená dráha do Zermattu. S namořskou výškou ubývá nejprv modřínů, pak druhů kytek, přibývá skal a úžasných výhledů na všechny okolní vrcholy, a že tu těch 4tisícovek něco mají. Na Jatzu se v rychlosti trochu občerstvím, pozdravím Slovince, kteří včera pověsili svůj pytel, a vzlínám dál, zbývá 1:50. V dlouhém setrvale stoupajícím traverzu předběhnu dva chlápky a zanedlouho už civím na chatu. Je jen kousínek nad rozcestím, skoro by se jí jeden mohl dotknout. Jenže ejhle, rozcestník hlásá k chatě 20 minut, a má pravdu, je to ještě pěkný kousek drobnými serpentinkami. Ale to už znám, nelekám se, naopak mě těší, že se tam nepíše 45min, jak strašil Béda. Nakonec jsem to zvládla svižným krokem za 10 a před půl čvrtou se už válím na heliportu za chatou a kochám se dechberoucím panoramatem.

Weisshornhutte (2932 m) je rodinný podnik. Nevelký domek přibližně čtvercového půdorysu, chráněný šedivými eternitovými taškami a červeně natřenou střechou. Pod střechou je noclehárna pro cca 30 osob a v přízemí jídelna a kuchyň. Chatár pan Luzius má velkou pihu na pravé tváři, bříško, spokojená léta, přízvuk takový, že nepoznáte, jestli mluví německy nebo francouzsky, a dvě plnotvaré dcery, co mu tu s tím pomáhají. Před chatou, stejně jako před 4mi lety, plápolá variace na švýcarskou vlajku nad zasklenou fotkou okolních kopců s popisy, a na sluníčku se tu tiše vyhřívají lezci, kteří to zkoušeli buď dnes, nebo je to čeká zítra jako nás.

Béda přifuní za ¾ hodinky, pojíme něco sýru, klobásy a hnusného Tesco fit chleba, popijeme pivo, čaj. Za posledních pár dnů nebyl na vrcholu vůbec nikdo, o severce ani nemluvím – ta nemá ve vrcholovce zápis cca 2 roky. Dva český chlapi to dnes zabalili na Fruhstuckplatzu. Takže Bédu do normálky nemusím ani moc přemluvat, aspoň se mi to zdá....nebo si pořád myslí na severku?

Čas plyne nerušeně až do večeře. Tu máme velkopansky objednanou, a tak si to užíváme s ostatními v jídelně. Je tu asi 14 lezců v 3-4 skupinkách, 3 ženský včetně mě, všichni máme stejný cíl. Večeře je výborná, čtyřchodová, kvantitativně plně uspokojující – dokonce odmítáme přídavek, zakončená výtečným moučníkem tužší krémovité konzistence, který je chuťově něčím mezi jablečnou přesnídávkou, smetanovou zmrzlinou a krupicovou kaší. Po večeři dokončujeme přípravy na zítřek. Béda mě štve, protože mu jeho včera dosažených 27 let asi připadá už trochu moc, a tak odmítá vzít do batohu mapu, průvodce, druhé lano, pití či jiné život zachraňující propriety. Tak si to strkám do batohu sama, i když mi je taky tolik. Před spaním ještě zkouším volat Hrošíkovi, ale nefunguje to, no nic, snad se ještě uvidíme. Po osmé hodině se ještě za světla ukládáme do naducaných modrobíle pruhovaných peřin (Weisshornhutte je jediná chata co znám, kde nemají deky, ale opravdické peřiny) a zkoušíme spát.

Čtvrtek 24.7.2008 WEISSHORN

Normálka neboli Východní hrana na Weisshorn taky není žádná dávačka. Respekt budí už jen těch skoro 1600 metrů převýšení a z vlastní zkušenosti moc dobře vím, že člověk nemůže dopředu tušit, zda ho v AD III potrápí lezení ploten v mačkách, nebo Tsunami sněhové převěje. O nutnosti slušného počasí není pochyb. To nám letos naštěstí přeje. Důležitost vůle a motivace zmiňovat nemusím, jak už bylo řečeno, je dostatečná.

Vstáváme všichni tak, jak je to tu celá léta zvykem, ve dvě ráno. Noční snídaně, poslední přípravy a vyrážíme. My, díky mojí ranní zpomalenosti, bohužel poslední. Tisíc hvězd, jeden měsíc a svěží vzduch, takhle už jsem to tu jednou zažila. Po pěšině v suti traverz doleva a vzhůru směrem k Schaligletscheru, zanedlouho nasazujeme mačky a pokračujeme po ledovci ve vrstevnici až ke skalnímu hřebeni, který se ledovcem táhne snad až k jeho konci. Zdá se na první pohled neprostupný, ale sledujeme ostatní světlušky, cesta tu je – potokem a systémem úzkých lávek, v jednom místě dokonce zajištěných fixním lanem, šplháme na vrchol hřebene (či spíše prahu) a pak už snadno stoupáme po ledovci k úpatí hory. Dokonce jsem dohnali asi dvě skupinky. Onehdá s Jéňou jsem šli víc zprava, pak jsme šplhali přes krátký skalní práh a pokračovali vzhůru k Fruhstuckplatzu nepříjemným kuloárem zvaným Jéňovým. Možná to byla chyba, i když přinejmenším v některých průvodcích cestu popisují opravdu tak. Dnes následujeme zkušené horaly - vydáváme se víc vlevo a na snídani stoupáme ne žlebem, ale položenou stěnkou s cca 500 výškovými metry mixíkového lezení. Není to nic těžkého, ale i tak nutím Bédu vyndat alespoň jedno lano a nepohrdla bych ani smyčkou, hozenou sem tam přes nějaký hrot, zejména v těch místech, kde to Béda bůhvíproč stáčí doprava do neznámého terénu, místo aby se držel ostatních (získaný náskok tímto manévrem opět ztrácíme).

Na Fruhstuckplatzu neboli místě pro snídaní (3914 m) jsme už za plného denní světla, lehce po sedmé ranní. Oproti minulému pokusu výrazný úspěch. Při manévrování s batohem si neštastně cvrnknu do čelovky, kterou mám na helmě, a jedna ze tří nových tužkových baterií Energizer se řítí do údolí. Zatím mě to nevyvádí z míry, snad ji dnes už nebudu potřebovat. Trochu oddáchneme a jde se na věc. Čeká nás exponovaný, asi 2km hřebínek, místy horizontální, místy stoupající. První odpadlíci to otáčejí, co se jim nezdá? Sněhu je možná trochu víc, než lze považovat za optimální, ale vypadá to lezitelně. Pomalu postupujeme dál a vzhůru, jistěni občas průběžně, občas klasicky prvák-druhák buď přes vlastní rychloštandy typu smyčka hrotovka či 1 friend ve skulině, anebo přes kruhy a borháky, které jsou tu spíš pro sestup – slanění. Béda jde první a já se snažím nezdržovat – už mám docela grif v předávání matroše či skřípnutí správných konců lan do ATCéčka. Často skálu překrývájí sněhové převěje, v dopoledních hodinách pod tíhou neúprosně vysokohorsky pražícího slunce už neslušně změklé a tím pádem nejisté. Překonáváme je metodou kladina - nedobrovolně oprašujeme znalosti z neoblíbených lekcí gymnastiky během hodin TV na SŠ - a často je jediným možným jistěním v případě uklouznutí jednoho z lezců skok druhého na opačnou stranu hřebene. V místech, kde se sněhový hřeben tenčí z kladiny na břit žiletky, si prošlapáváme pěšinku z boku, a cepínem se kolikrát propíchneme na druhou stranu převěje. Celá ta sranda trvá 3-4 hodiny, i když se snažíme neflákat. A celým hřebínkem jsme nastoupali sotva 200 výškových. Z ostatních to asi polovina otočila. Ti, co pokračují – krom nás dalších 6 lidí - nám trochu utekli, ale ne moc.

Teď už je to na vrchol hlavně dokopce – ještě přinejmenším 400 výškových metrů dupání hlubokým sněhem se sklonem řekla bych 35-45°. Vpodstatě už po pravé ruce máme severní stěnu, a jsem ráda, že jsme jí nešli – hřebínek byl rozhodně hezčí, než tohle vzlínání ve sněhových břečkách. Stoupáme metodou cepín v jedné ruce a promáčená rukavice na druhé. Stopy jsou naštěstí prošlapané. Slunce praží nelidsky, paprsky se navíc odrážejí na všechny strany od všeho toho bílého kolem a zkoušejí, co vydržíme. A to jsem si dneska kromě antisexy moirových oteplovaček natáhla ještě zateplený kalhotky s nohavičkama. Zůstáváme navázaní – v ledovci je sem tam trhlina, některé tak velké a pěkné, že být dole v údolí, platil by se tam vstup 5 CHF,- jako do ledové jeskyně. Asi v půli čeká jeden z horalů – působí sice dojmem horského vůdce, kterému nedělá problém K2, ale i tak už asi nemohl. Prý to máme na vrchol ještě tak hodinu. Ostatních pět už je na vrcholu a začínají se vracet. My se pouštíme do závěrečného stoupání. Béda staví každých 8 kroků, tak ho střídám ve vedení a stavím každých 35-50 kroků. Úbytek kyslíku je citelný. Pod samotným vrcholem se pod břečkou klubou kameny a led, je to nepříjemné, takže pouštím neohroženého Bédu opět dopředu, tak nějak ho jistím a nakonec se nechávám dobrat přímo k vrcholovému kříži.

Je po 13hod a vrchol je dobyt. WEISSHORN, 4506 m. Vrchol je vskutku špičatý, víc než dva by se sem ani nevešli. Užíváme si krátce pocitu vítězství i fascinujících výhledů na všechny strany. Čas ale nemáme nejlepší a tak po rychlé sušence máváme otužilému Ježíškovi, co ho sem pověsili na vrcholový kříž, a zahajujeme sestup. Sněhových 400 metrů sbíháme čelem vzad resp. čelem ke stěně jak to jde, Bédovi to jde pěkně, ale mně to moc nejde, jsem tak trochu pomalá (opatrná). Jedna krátká defekační pauza, při které zjišťujeme opotřebení materiálu – Béda má spálenou držku, já rty a líce, Béda má na všech prstech 1-3mm hluboké krvavé pukliny. Na hřebínku závodíme se stínem vrcholu, bohužel je rychlejší, a tak začíná být pěkná zima. Jde nám to pomaleji než při výstupu, slanění spíš zdržují, jak se musíme dokolečka převazovat. Na Frustuckplatzu si můžeme dát tak večeři.

Naděje, že odtud povede něco jako dlouhá klouzačka nebo 500m slanění v kuse až dolů na ledovec, se nenaplnila. A tak se vydáváme dolů po svých po stopách, zase takovým lehčím mixíkem. Dalo by se to asi v klidu seběhnout, ale že už jsme ztahaný jak starý psi. Terén je lámavý, radši zůstáváme navázaní – jdu první a sem tam provlíknu smyci mezi dvěma lokry, které pak Béda snadno nadzvihne a smyci vyndá. Hlava mi třeští jako střep (předpokládám kombinaci úpalu a dehydratace) a zdržuju. Začíná se stmívat. A to rychle. Béda je nepříjemnej, ale asi má recht, měla bych hejbnout kostrou. Těsně před koncem stěny to vypadá na obtíže, ale nějaký dobrák před náma tu naštěstí nechal prchačku, tak si do ní házíme obě naše lana a ten poslední kousek slaňujeme.

Dole na ledovci přistáváme za tmy. Baštím poslední margotku a posledním douškem čaje zapíjím dva brufeny z lékarničky, takže za ¼ hodky už mi je o něco líp a běžela bych na chatu. Jenže není světlo. Mojí čelovce chybí baterka. Béda má sice všechny tři, ale už pět let, takže mu slabý čůrek světla osvětluje při troše snahy špičku nosu. Nový baterky má v autě. Chlapi jsou někdy horší jak ženský.

Potmě pajdám, tak mi Béda půjčuje svůj čůrek světla a běží první. Potmě. Chvíli asi po stopách, ty pak ale ztrácí, aniž by se namáhal mi to oznámit. Zjišťujeme to až někde bůhvíkde dole. Po levé ruce teď máme onen skalní práh, který jsme ráno překonali tajným průsmykem. Jenže kde je?? Kdekoliv nakoukneme dolů, jen 100metrová šluchta. Béda trvá na bivakování, že už toho má dost. To i já, ale s ohledem na venkovní teplotu, svoji zimomřivost, bivakovací vybavení (žďárák a jedno triko, co ještě nemám na sobě) a předpokládanou vzdálenost chaty nekompromisně trvám na noclehu na chatě. Zcela pravdivé argumenty 15stupňového pohlavního rozdílu chladové tolerance, přítomnosti vaječníků a před měsícem prodělaného zánětu ledvin u Bédy neobstojí. Takže toho máme dost oba, já mám dost Bédy a Béda mě. Jediný, co ještě posuzujeme racionálně, je to, že se nebudeme dělit.

Umíněnější jsem nakonec já, resp. jsem ochotná běhat po ledovci až do rána radši, než pozvolna umrznout. Ženská logika mě vede k vložení mých dvou nových baterek do Bédovi Petzlovky, kde necháváme jednu z jeho tří pětiletých, a je z toho nakonec docela slušná svítilna. Vedeni ženskou intuicí ještě chvíli kroužíme nahoru a dolů kolem skály a nakonec nacházíme stopy, mužiky a pak i pohřešovaný tajný průsmyk. I s jednou čelovkou jím sestoupíme bez větších obtíží. Ale ještě to nekončí. Ještě nás čeká traverz po ledovci a suti a stop je chvílema až příliš, chvílema žádné, nevíme, čeho se držet, chatu nevidíme (vypnuli proud?). A tak zase kroužíme a pátráme a zastavujeme a sundaváme a nandaváme mačky, za neustáleho mrhání času sporem, zda bivakovat nebo ne. Na několik pokusů nakonec trefíme pěšinu, jenže nám není vůbec povědomá. Jdeme po ní chvíli dolů, najednou nad námi zlověstné vrčení – určitě hladový medvěd, co nás teď sežere, napadne mě. Koukneme ale nad sebe a tam černá silueta něčeho ne nepodobného baráku – že by chata??? To by pak tahle pěšina asi vedla na to rozcestí, kde je ukazatel 20min. Zkoušíme tedy jít po cestě dál, ale očekávaný rozcestník nikde. Já, že to teda zkusíme přímo vzůru k chatě. Béda, že jde spát. Chlapi jsou vážně horší než ženský!!

Tak a mám toho už opravdu po krk! Dělej si, co chceš – že mi už přijde, že jsme mimo nebezpečí jiné než chladové, které určitě Bédovi uškodí míň než mně, nechám ho tam kde je a jdu sakra už najít tu chatu! (přiznávám krádež čelovky a jedné vybité tužkové baterie). Nejdřív se chci sápat nahoru k té siluetě, přímo to ale moc nejde, tak že se ještě mrknu trochu dolů po pěšině, jestli nenajdu prostupnější místo....a pak mi to začíná docházet – z místa, kde to vrčelo, vedou trubky – sice pod zemí, ale sem tam na cestě vylezou. No a kam odsud takovouhle trubkou můžou vést vodu? Dolů do Randy určitě ne! A že já ty trubky už někde viděla. Navíc mrknu za sebe (už svítí měsíc) směrem na Schaligletscher a porovnám si to v unavený palici s tím, čím jsem se kochala včera před večeří – z ledovce teď vidím jen levou část, zatímco z chaty byl vidět skoro celý včetně Schalijochu – už se mi rozsvítilo, chata stoprocentně musí být ještě dál, aby poskytovala příslušný výhled! A o Domu s Taschornem na druhé straně doliny platí to samé. Po této dedukci již zvesela běžím po pěšině, ani se nenamáhám sundat mačky a do 10 minut sláva a hurá, světýlka a hlasy, před sebou mám Weisshornhutte. Vztek na Bédu je okamžitě pryč a dokonce jsem ochotná vrátit se pro něj tam, kde jsem ho nechala. Ale že už je po druhý ráno a před chatou dokončují přípravy pardálové z další várky, kteří zrovna vyrážejí směrem k vrcholu, prosím je, ať vzbudí tu mrtvolu, co se válí v mačkách na šutru 10 minut nad chatou, a nasměrujou jí domů.

Pan Luzius mi vaří mátový čaj, long day mu rozumím, to má teda pravdu, vlízt si můžu, do který postele chci (teď jsou prázdný všechny), friend přijde za chvilku a platit budeme zítra. Do modrobílé peřiny zapluju se stokrát větší chutí, než včera, a z polospánku slyším Bédovo „kurva“ – z čelovky se mu zrovna vysypaly baterie a rozkutálely se po podlaze lágru....

Pátek 25.7.2008 RANDA

Probouzím se po deváté s pocitem rozlámaného těla, ukojeného ega a čisté hlavy. Velmi pozvolna balíme, platíme, snídáme brkaši s rybičkama. Po poledni se vrací dva borci, co stihli dobýt vrchol – všechna čest, a pár, co to vzdal. Ještě kola a horká čokoláda na rozloučenou a sestupujeme dolů. Na Jatzu usínám, takže dávám Bédovi náskok a zadělávám si na úžeh. Pak už zase louky, modříny, salaše, křížová cesta, golfové hřiště a jsem doma. Béda do sebe mezitím stihl kopnout dva pořádný panáky rumu s řidiči, co se opékají na židličkách na parkovišti před svým autobusem spokojeně a bez hnutí už asi týden. Ze všeho nedjřív letí dolů boty a hasíme žízeň flaškou ledového čaje ze sámošky na recepci. Stan stavíme vedle rodinky francouzských kočovníků o něco výš než minule. Doplňujeme ztracené kalorie svačinou, večeří a upadáme do snů. V noci pořádně prší – konečně – a za ten sundanej pytel jsem fakt ráda.

Sobota 26.7.2008 RESTDAY II

Po cca 12 hodinách spravedlivého spánku nezbývá než vstát. Už je zase hic. Flákáme se, pozorujeme dění v kempu – přesně řečeno někdo (já) dění, někdo (Béda) holky. Kdyby Cimi věděl, k čemu se hodí jeho kukátko, vůbec by nám ho nepůjčil. Ribana v rozevláté sukni, několika vrstvených svršcích, pod kterými se může skrývat ledacos, čelence a mokasínách se doučuje na reparát z matiky. Tašunka se ženou odjeli kočovným Renoltem na nákup a Tady sere pes neúnavně vybrnkává na kytaru smutné i veselé melodie. Němka od vedle si užívá krátké cyklovýlety i romantické večeře se dvěma chlápkama současně...nebo že by byl plešounek brácha toho prvního? Kočka dole zůstala sama, kluci jí odešli někam s lanama, snad se jí brzo vrátí, aby ji Béda nemusel utěšovat. Děcka plácaj badminton a Angláni pod námi smaží hamandeggs.

Odpoledne se jdeme projít kolem golfového hřiště Matterohorn do Tasche na zmrzlinu. Béda se definitivně rozhodl, že začne hrát golf. Po večeři zase trochu krápe a opět brzo usínáme. Netušíme, co bude dál. Mě by trochu lákal Taschorn, ale ta správná motivace už tu není, a bez ní to nejde. Necháváme rozhodnutí na ráno.

Neděle 27.7.2008 NÁVRAT

Vstáváme pozdě a je tak nějak jasný, že další vrchol už nepadne. Trochu mě to mrzí, ale to jen proto, že bych se doma ráda vytahovala. Ve skutečnosti se mi do žádnýho dalšího martyria v ledu a skále ani trochu nechce, aspoň ne v následujícím týdnu. A Béda, ten je jasnej, ten už bude hrát tak akorát golf. Abychom úplně nezlenivěli, jdeme se trochu projít a namlsat lesních jahod do svahu nad kempem. Nad hranicí lesa se ještě chvíli kocháme pohledem na údolí Zermattu a už se těšíme, až se sem zase někdy dostanem.

Po večeři, sbalení a čestném rozdělení nemalých zbytků potravinových zásob skáčeme do fabky a vracíme se domů, do náručí našich mužů, žen a zaměstnavatelů. Cestu už známe nazpamět. Zpestří nám ji pokles ručičky na benzinové konrolce – už vážně dochází, takže zastavujeme na benzínce s automatem, jiné tu totiž v noci nenajdete. V Němčině louskáme, zda nám to vrátí na stofrankovku. No nějaká díra tu na to je, tak snad jo. Stofrankovka mizí ve vnitřnostech mašiny, do fabky se nevejde víc než za 70,- a tak čekáme, co z toho vypadne. Vypadl papírek. Copak nám to píšou? Děkujeme, že jste naši benzinovou stanici obdarovali částkou 30,- CHF?? Až teď jsem si našla překlad slůvka „guthaben“: finanční pohledávka, aktivum, depozitum, vklad; mít k dobru (peníze na kontě). Tak na příště.

Ještě nám pod kola skočí rotvajler, ale zase uteče a my to valíme nocí dál. Chvíli řídím, ale Béda u toho stejně nespí. Nechápu proč – pravda, občas trochu vybočím z příslušného pruhu a průjezd Mnichovem taky nebyl zrovna sebejistý, ale aby mi každou chvíli radil, „dej si tam pětku“, pak zase „dej si tam čtyrku“...to má radši spát, to mě točí, přece si tam dám, co uznám za vhodný, ne? V tomhle jsou všichni chlapi stejný, tak si myslím svoje a v tichosti jedeme dál. Začíná svítat, Béda se opět ujímá řízení a já krom bagetové pauzy klimbám až do Prahy. V Praze chytneme nějakou tu ranní zácpičku, ale kolem osmé v pondělí ráno už mi Béda vykládá krámy před naším pěkným panelákem. Tak nevím, ale na tu mateřskou se mi ještě nějak nechce. Co tam dáme na příště? Dom a Taschhorn? Nebo něco ještě výš? Dál?