Zimní Tatry 2008, Renča

Pátek 15.2.2008 ODJEZD

Tak už zase místo lyžovačky na supr upravených alpských svazích s ubytkem v romantickém penzionku se saunou, velkým krbem a jódlujícím panem domácím jedu na zimní dovču do Tater. Místo milujícího partnera nebo intimní kamarádky 10 zbojníku. Na zádech 25kg krosna plná železa a navrch ještě lyže. Jo jo, na to se všichni těšíme už od Vánoc.

Na Hlaváku jsou nové butiky, tentokrát tu jako homelessáci vypadáme my. Krom mé drahé polovičky partu starých pardálů zastupuje Béda (zase dělá ostudu v leginách od maminky, které mu čouhají z pod trenýrek od dědy) a Ondráček, ze služebně mladších Pardálů tu je otec Pepa. Zbytek zájezdu letos zformovali nováčci: Ondra přezdívaný Eda (nebo obráceně) a Krtek za stavební průmysl, nezkrotný moirový king Honza Plocek, rozumný Mirek a konečně známý lamač dívčích srdcí Adam s prknem, které už taky někde zlomil, a s neskutečně malým batohem. Kulička, expert na zimní metodiku zejména lavinovou, na poslední chvíli odřekl. Vymluvil se na anginu, ale je evidentní, že si jen přečetl předpověď počasí.

V 0:06 odplouváme a steward nám radí, ať radši nebudíme to dítě, co jede s námi ve vagonu – věci znalý Pepa přitakává. A že prý lopaty na Slovensku mají taky. Veškerý prostor v kupéčku zatemujeme batohy, lyžemi, prknem, hůlkami, cepíny, lany, helmami a do mezer pro jistotu nacpeme ještě ponožky a čepice, takže to tu mámě pěkně útulné. Béda ještě znalecky okoukne skialpinistky z vedlejšího kupé, já si radši dám loka vynikajícího havajského rumu a všichni brzo usínáme. Protože už jsme v Schengenu, budíme se až v Popradu.

Sobota 16.2.2008 PRVNÍ PYTEL

V Popradu na nás čeká srážkový mág Cimi, který jel individuálně z rodné vesnice Valmez. Je to fajn kluk, takže ho sebou máme rádi, ale nechci vidět ten týden proseděný na chatě! Tentokrát jsme z Prahy vyjížděli až po půlnoci, navíc máme trochu zpoždění, první električka nám foukla před nosem. Druhou se vezeme do Smokovce, podražili, ale aspoň už zase hlásí v několika světových jazycích, co máme udělat s jízdenkou. Zubačka na Hrebienok je poněkud buržoasní záležitost, ale šlapat se nám nechce, tak jim těch 170 kaček dáme. Na horní stanici lanovky s velkými obtížemi vystrčíme nosy ze dveří, a záhy rozbíjíme první výškový tábor ve špatně vytápěném a příšerně předraženém bufíku přecpaném zmrzlými lyžaři (a ku radosti větší části naši skupiny i lyžařkami).Venku totiž mrzne, jako když se čerti žení, a hlavně fučí, jako když praští. Možná i obráceně. Snažíme se získat nějaké informace o podnebí nahoře, zdroje se ale poněkud rozcházejí. Chatár se Zbojničky neví, prý fouká. No nejspíš na rozdíl od nás nevystrčil ani ten nos.

Po chvíli váhání se alespoň my skialpinisti vydáváme na průzkum bez batohů. Cestou k Reinerově útulku potkáváme několik promrzlých skupinek, vyzvídáme, co se děje nahoře. Vesměs nás od výstupu, slušně řečeno, odrazují. Po pohledu na dvě nehybné mumie – skialpinisty, co včera na Zbojandu nedošli, přežili noc někde nahoře v -20°C a teď je stahuje horská na saních, to raději otáčíme. V bufíku se mastí karty, Ondra šel dolů shánět náhradní nocleh. Zklámani si alespoň vyšlápneme a sjedeme sjezdovku na Hrebienku, ale taky to za moc nestojí. Pro dnešek to balíme. Dolů po modré, dobře maskované šutry nám místo do památníčku kreslí upomínkové obrázky na skluznice.

Dole v samoobslužné jidalni ukájíme živočišné pudy, kupř. hlad. Čokoláda z pravé čokolády byla božská. Ondra sehnal ubytko v nějaké haciendě, co se honosí jménem Dolce vita a majitelem, který asi vznikl křížením slovenského cikána, taliánského mafiána a trpaslíka. Za 350,-/os. to máme v jedné místnosti bez oken, s 11 postelema a asi 5ti kusama povlečení. Jen doufám, že mi v noci nesletí na krk ty šindele, co někdo přidělal pod betonový strop snad pro navození rurální atmosféry. Honzovy sardinky naší ložnici dodaly ten správný nádech. Hospodu u Sysla (či co to bylo za hlodavce) Ondra nenašel, ale zato nás všechny protáhl celým zmrzlým Smokovcem. Nakonec večeříme pizzu jednoznačně krabicovou v našem Sladkém životě. Honza nakonec vyhodil prázdnou konzervu do koše na dámských záchodkách. Teď to smrdí tam. Přes spaním zaslechneme slovenské zprávy. Skialpinistka v nemocnici zemřela.

Neděle 17.2.2008 NAHORU

Teď už naostro na Hrebienok, dneska nás šlapání v plné polní nemine. Je sice ještě docela chladno a trochu fouká, ale modrá obloha slibuje pěkný den. Abych se nevlekla za ostatními jako smrad, radši zdržuju snídaní v bufáči u horní stanice zubačky a čekám, až ostatní utečou. Samozřejmě s výjimkou Oskara, který mě má na krku. Ještě si v lese pod tíhou nečekané hormonální dysbalance a narvaného cca 24kilového báglu trochu pofňukám, čímž přirozeně pokazím případnou rodinnou pohodu na celý zbytek dovolené, pak se do toho ale radši opřu a po poledni tedy v průvodcovském čase 2:45 jsem na Zbojničce (1960 m.n.m). Nic se tu za 3 roky nezměnilo, jenom ten chatár je trošku divnej.

Ubytováváme se ve známé noclehárně s modrými dekami, které jsou přeci jen trochu ošoupanější než minule, a odpoledne si zkracujeme skialpinistickou procházkou na Malý Závrat. To už docela fouká a sluníčko je dávno někde pod vrstvou sněhové oblačnosti. To by ani nevadilo, a lavinovka trojka už tolik motivační není. Ve stráni kopeme sondu lavinovou, nejdřív Adamovu lopatovou rychloverzi, ta ještě docela drží. Když už jsme asi 30m pod cílovým hřebínkem, zdá se, že sněhu nějak přibylo. Další sonda je skákací, ale hroutí se hned, jak se na ní Béda jen zlehka postaví. A to jsme jí ani neodřízli vzadu, vyčinil by nám Kulička. Pod skoro půlmetrem sypkého sněhu je téměř dutinová jinovatka. Tak to je v pr…. Takže pásy dolů a my taky, radši u toho ani nedutáme. Honza s nadbytkem energie i odvahy už je na hřebeni dřív, než jsme se vůbec pustili do kopání sondy, a tak má adrenalinový zážitek asi o 50 metrů delší. Naštěstí nakonec padáme jen my na zadek a ne laviny nás, na chatě jsme za chvilku. Pěšáci se trochu protáhli po okolí a všem nám chutná první večeře, i když za okny se už zase žení čerti.

Pondělí 18.2.2008 HNUSNĚ I.

I cesta na záchod je o život, o lezení nemůže být ani řeč. Je mráz, mlha, chumelí a hlavně fouká snad 100 km/h. Den si krátíme, jak to jde. Ti s rozvinutějšími kognitivními schopnostmi se pokoušejí hrát šachy, ale každého (snad krom Edy) to Ondrovo postupné podlé ožírání figurek bez potence elegantního matu brzy omrzí. Ti agresivnější se oddávají brutální stolní hře Jungle Speed. Párkrát dáme Krávy, bohužel ani u této primitivní hry někteří nepochopili její základní principy. V neposlední řadě se u horolezců těší velké oblibě listování všemi možnými průvodci a plánování výstupů bez ohledu na možnost realizace nebo listování katalogy a rozhořčování se nad cenami všemožných outdoorových pomůcek. Tvrdý alkohol ubývá, ale bohužel poměrně pomalu.

Před večeří se dokopeme nasoukat se do skafandrů a na chvilku opustit bezpečí chaty. Pár z nás dosáhlo vrcholu před chatou (normálně to je záležitost na pět minut, ale dneska to v tom nečasu taková zívačka nebyla), ostatní blbnou ve stráni s pípákama a sondama. Cimi si vykopal pohodlný záhrab. Měl by tam přespat, za to počasí, co na nás přivolal, ale nechce se mu.

Úterý 19.2.2008 HNUSNĚ II.

Spektrum společenských her rozšiřujeme o oblíbený BANG. Když jsem bandita, nedostřelim na šerifa, a když jsem hodná, tak furt bručim, pořád na mě někdo střílí a o dynamitu radši ani nemluvim. Jinak super hra. Po dlouhém odhodlávání s Oskym vyrážíme na lyžích hledat Prielom, ale netrefili jsme ho, končíme někde uprostřed mlhavé dolinky, kolem se zvedají skály a po cestě ani památky, tak se zase vracíme. Béda s Honzou si olízli nástup na Bradavici a pak místo Prielomu trefili Svišťový štít. Pěšáci ledoborci se vydali se zbraněmi na ledy dolů k lesu do Groszova žlabu.

Ani guláš z bravčové soji nám náladu nevylepšil, a tak se to odpoledne snažíme napravit sjezdem. Kousek nad chatu a pak zadem a dolů po pěkných pláních, sníh je fajn, dole potkáváme naše ledoborce a vracíme se společně, v tom vichru to je samozřejmě tzv. vopruz. Na mysli ale neklesáme a večer nad Puškáčem v pevné víře v lepší časy plánujeme odvážné výstupy na další den.

Středa 20.2.2008 BRADAVICE

Konečně. Z postele nás vytáhlo zmrzlé rudé slunce, které ještě před snídaní obarví okolní kopce na rudo a pak pokračuje dál, aby ho vystřídalo vytoužené azúro. Ti z nás vybavení fotoaparáty vybíhají ještě v trenýrkách pořídit první fotky něčeho jiného, než Yetiho stop. Bédův cíl je jistý: Bradavice. Ondráček, jeho spolulezec, to má tudíž příkazem a jako kontrolní skupina se přidávám já s Oskarem a Honzou, jehož spolulezec se nejspíš pořád ještě válí v teplé posteli v Praze. Svah je prudší a prudší, a my stoupáme po předních hrotech výš a výš, jen občas je potřeba se trochu opřít o cepín. Parádička. Když už to dál nejde, vyrábíme první stinný štand, navazujeme se na spoustu lan a nepříjemně rozbitým mixíkem překonáváme první lezeckou délku. Všude naproti jsou svahy zalité únorovým slunce, opalovačka, ale my tu jako kreténci mrzneme v severní stěně – to jsem se teda zase na něco dala, říkám si, jak tak mrznu snad 2 hodiny na štandu, než odlezou ostatní. Přirozeně u toho tropím příslušné scény, které nabírají na intenzitě nepřímo úměrně mojí tělesné teplotě, takže se Osky divže nechce vrátit na chatu, ale to já zase ne, takže nakonec pokračujeme všichni, neohrožený Honza tahá první délku.

2. délka začíná krátkým ledopádem, kde zapomínám, že jsem dáma a velmi sprostě si zanadávám, když zůstanu viset v jednom turisťáku poté, co mi podjeli špatně naštělované mačky. Tunel metrem prašanu v jeskyni pod velikým vklíněným balvanem nám už naštěstí prokopal Béda. Délka končí plazivkou, kde sundáváme batohy a škrábeme nohama v namrzlé plotně pod námi, a ta pak štandem, kde celou dobu navzdory ideálnímu počasí padá sypký sníh přímo za krk. A protože Osky, který tahá další délku, údajně nemůže najít vhodné místo ke štandování, pěkně jsme si to s Honzou v té sněhové sprše užili. A to jsem zapomněla zmínit, že Honza, který se už na štand nevešel, tráví Oskarovo strašně dlouhé hledání vleže přímo v plazivce. Krom jednoho skalního schodu ve třetí délce už je to zase zívačka, poslední čistě sněhovou délku tahám já a dobírám kluky do sedla narychlo přes rameno, jen tak zaklíněná na opačné straně hřebene. Tak tak jsme stihli slunce, které se nebezpečně přiblížilo k horizontu, a božské výhledy na půlku zasněžených Tater. Jo jo, jeden z důvodů, proč s tím bláznivým sportem neseknout. Na vrchol Bradavice to je, co by kamenem dohodil, tam rychlá Tatranka a honem dolů.

Vracíme se stejnou cestou, většinu partií slaňujeme. Cestou zachraňujeme dvojku Béda-Ondra, kterým se seklo lano – takže vyzvonit a jedeme po něm dál, exponovaný sjezd přes převis pod velkým zaklíněným šutrem, pod kterým jsme se cestou nahoru plazili, je vážně zážitkový - a nejen díky třem rezatým skobám, na kterých visí 5 životů. Jenom Ondrova radost je trochu pokažená hnusným zářezem na jeho krásném novém laně. Dole na svahu přistáváme už za šera, a protože jsem zmrzlá jako Nastěnka, ani nečekám, než přijede Osky a ostatní Ivani, a běžím na chatu sama. Skoroúplněk svítí rozhodně líp než moje Petzlovka, tak jí nechávám v báglu a jak mi tak křupe zmrzlý sníh pod nohama a přede mnou bliká Zbojnička osvětlená tou trochou elektřiny, co přes den vyprodukovaly solární články, říkám si, že to zimní lezení je nakonec docela fajn.

Ostatní dnes pod vedením Cimiho s Pepou zdolali Svišťák vděčnou hřebenovkou. Tuším, že si to užili – vyhřívali se tam celý den jako hadi na sluníčku a nám v severce se mohli pěkně posmívat. Večer jsme si všichni užili těstovinový guláš, kluci sakra drahý pivo a já kakarum, aniž bych se po něm pokakala, jak mi sliboval chatár (ve skutečnosti neříkal pokakala). Dorazil Kulička.

Čtvrtek 21.2.2008 LYŽE

Počasí se ráno chvíli tváří slušně, ale brzy už se na nás zase valí větry a mlhy a zbytek dne je všelijak. Po včerejší ledomorně na Bradavici mi naskakuje husí kůže při pouhém pomyšlení na štand, a tak trvám na skialpové procházce. Až na cukrárnu v půli cesty mi to je přislíbeno, jen mi je trochu podezřelé, když vidím Adama oblékat si sedák. Při soukání se do svého házím tak kyselé ksichty, že mi ho Oskar odpouští. S Oskarem, Adamem a Krtkem vyrážíme na Svišťák. Lana bereme jenom jedny, prý jen tak co kdyby náhodou.

Nějak se mi dneska nechce, asi zase hormonální dysbalance. Už od chaty se vleču poslední a mezeru ještě prohlubuji dlouhým čůráním, které je nezbytně provázeno komplikovaným svlékáním (někdy bych chtěla být chlap, nebo aspoň nemít na kalhotách kšandy). Chlapi mi samozřejmě zmizeli ze zorného pole, takže to stáčím na sedlo k Závratu, Osky přece říkal, půjdeme jako minule (v neděli), pak dál po hřebeni. Pláň se začíná zdvihat, přede mnou prázdno, pánové nikde – asi mi zdrhli za hřeben, není to vysoko, říkám si, a šlapu dál. Už mi to na namrzlých plotnách docela podkluzuje, ale nikde nikdo. Cik cak svahem, otáčka – a vidím je. Krčí se dole u velkého šutru na úplně druhém konci pláně a něco na mě hulákají. To si teda pánové trhněte nohou. Klidně si změníte azimut, na mě se nepočká, a teď abych se vracela a šlapala to znovu jinudy. Jdu nahoru, snad se někde na hřebeni potkáme. Furt stojej a koukaj, blbečci. A ten můj jouda na mě něco hystericky volá. Tak dobře, otáčím to a sjíždím k nim, na pásech to jde blbě. Hladiny hormonů se mi už vyšplhaly nad mezník agrese. Adam s Krtkem, když to vidí, utíkají rychle svahem nahoru, čímž nám umožňují se s Oskarem pořádně pohádat tak, aby se na to nemuseli koukat. Slyšet to samozřejmě musela celá Velká Studená. Vlastně už ani nevím, co mě naštvalo nejvíc. Proč si ti troubové - teď myslím obecně všechny příslušníky velkého, totiž silného pohlaví - nejsou schopný zapamatovat tři úplně jednoduchý věty???: 1) „Už se nezlob, nemyslel jsem to tak, jsi ta nejbáječnější na světě a bez tebe nemůžu být“ 2) „Tobě to tak sluší“ (alternativně pak „Toužím po tobě“ příp. „Chci tě tedy a teď“) 3) „Pro tebe“ (za zády květina, lépe prsten z diamanty). Hned by bylo po hádce.

Nakonec, že jdeme za nima, je to docela strmé, sundáváme lyže a funíme na horu na mačkách. Na hřebeni jsme zanedlouho. Adam s Krtkem zmizeli nejistým terénem dál, ale nám se teď udělala mlha a nevíme, kudy na vrchol, navíc nemáme lano a začíná to tu být nějaké příliš skalnaté. Takže to balíme a vracíme se na chatu, cestou ještě pro jistotu tropím nějakou tu scénku, takže nakonec jsme na Zbojničce později než kluci, kteří úspěšně zdolali Svišťový štít a užili si sjezd druhou stranou (Adam k tomu přidal ještě Prielom).

Doma se trochu oklepeme, ale za chvíli mě už nebaví válet se v posteli ani házet naštvaný ksichty na Oskara, a tak jako že jdu na Prielom. Osky jako že jde se mnou. Naštěstí nemá haršajzny, a tak to nakonec lomí zadem na Svišťák, kde to není tak strmé. Při namáhavém stoupání, dávání si pozor, abych nezhučela až dolů a obdivování scenérií se docela hezky uklidním, a nakonec si přestávám myslet, že pokud jednou budu chtít nějaký to mimino, budu si ho muset naklonovat. Sjezd je parádní – pěkně strmý a sníh úplně akorát, ani ne moc hluboký, ani zmrzlý, prašánek jako z pohádky.

Ostatní se dnes taky měli hezky. Béda s Ondrou dali Javoráky napřimovací variantou, zbytek pak Slavkovskou Kopu – Kulička s Honzou o trochu ambicióznější Puškáčovou cestou a zbytek pak žlebíkem choďákem. Zelňačka, co jí tu říkají kapustová, a buchty na pare chutnají všem. Bédova vodka taky, jen jeho ukrajinská kamarádka si asi nepředstavovala, že jí Béda vypije s bandou nemytých kamarádů na vylidněné horské chatě. Jo, a už nechci být chlap, jen si možná ustřihnu kšandy. Jsem ale ráda, že si chlapi nepíšou deníčky - nechtěla bych si číst, co by tam dneska Oskar, Adam a Krtek měli o mně.

Pátek 22.2.2008 SLAVKOVSKÁ KOPA

Zase už nám trochu fučí a počasí je nejisté, ale je poslední den, a tak se v rámci pokusu o záchranu rodinného štěstí zaříkám, že dneska žádné kňourání. Navíc mám docela bojovou náladu. A pro jistotu jsem se posichrovala teplýma mojráčema a jednou mikinou navíc. Takže vítr nevítr, ve žlebu pod Slavkovskou Kopou si to nekompromisně mířím k nástupu do Puškáče. Adam s Krtkem pokračují choďákem.

Ze 4 triviálních délek pěšího charakteru, jak nám je popisoval Honza, se vyklubalo více než 7 regulérního lezení. První je mixíková a nejtěžší, vytáhl jí Oskar, a protože má štand v plotně, jen si pošleme matroš po laně a já pokračuju druhou s ještě trochou skály a pak už sněhem. Střídají se prudké sněhy se skalnatými žlebíky. Párkrát nám nestačí lano ke slušnému štandu a tak vzlínáme souběžně, aby v případě pádu jednoho ten druhý nebyl smutný. Poslední délku zakončuji já v převisu, kde visím jednou rukou, zatímco druhou se snažím obhodit smycí nějaký ten hrot. Uragán z druhé strany kopce mi krade kontaktní čočky a sníh mám až pod funkčním prádlem.

Na hřebínku se dá sotva stát, jak fouká, zbývá asi 50 výškových metrů na vrchol, ale už je to snadné. Výhledy jsou pěkné, sem tam i kousek vyfoukaného modrého nebe. Dolů to opět snadné není a tak se přihušťujeme (zkuste si napsat do Wordu „přijišťujeme“), je to dalších cca 7 délek a cestu musíme trochu hledat, sněhová pole každou chvíli končí nějakým skalním prahem. Navíc už se mi chce hrozně čůrat, takže jsem fakt ráda, když jsme konečně dole, můžu ze sebe strhat sedák i kalhoty a vypustit ranní hrnky čaje. Ještě sníst suk, co měl být k obědu, a vracíme se na chatu. Byla to moc pěkná túra a taky jsem ráda, že jsme trošku urovnali náš včerejškem pošramocený vztah. Pozitivní důsledek toho, že lano má dva konce.

Ostatní se dnes moc nečinili, podlehli dojmu kazícího se počasí a končící dovolené. Béda s Ondrou se vydali na Východnú Vysokú, ale skončili v Prielomu. Ostatní si hráli na písku u chaty. Poslední večer jsme strávili v duchu celého týdne poklidně.

Sobota 23.2.2008 KONEC

Protože je opět hnusně, balíme po snídani krámy a utíkáme pryč. V tý fujavici, když není vidět na krok, a s báglem na zádech je sjezd docela počin. Na Hrebienku je docela jaro, a ve Smokovci to všechno taje, jeden by nevěřil, jaká je nahoře sibérie. Převlíkačka na nádraží a honem do Popradu. Odhlasovali jsme si, že jedem do Prahy (a Valmezu) už odpoledním vlakem. Takže jen rychlý oběd ve vyzkoušených hospodách (Cimiho táhla do Pizzerie na náměstí vzpomínka na blonďatou servírku, ale nebyla tam), a domů. Na aquapark letos nezbyl čas, ale to neva, aspoň nám zůstal nějaký cíl na příště.