Berchtesgadenské Alpy - Silvestr 2006, Renča
Čtvrtek 28.12.2006 ZAČÍNÁ TO SVATBOU
I když většina pohádek svatbou končí, my svatbou začínáme. Berou se nám dnes FrantÁla. Odkládají to 10 let, i mimino už si pořídili, a pak si vyberou takhe blbej termín – ale co naděláme. Holt společné zdanění manželů je motivace, která vyhrává i nad narušenými dovolenými a vánočně přecpanými břichy kamarádů.
Narozdíl od předchozích let, kdy jsme se na Silvestra zpravidla vnutili k některému z našich známých či přátel na chatu či chalupu a tam se dobře najedli a napili, rozhodli jsme se letos pro výlet do hor, do Berchtesgadenských Alp.
Jsem po dvou devastujících nočních, a mám těch simulantů tak akorát po krk, takže mi ani moc nevadí, že to v 15:30 balim. Osky na mě čeká s autem před nemocnicí. Ihned po nasednutí upadám do kómatu. Budím se až neodkladným nutkáním močit. Je 17h, my nejsme ještě ani v Jablonci, sněží, pohybujeme se hlemýždím tempem po zaváté silnici. Obřad začíná. Močím u kraje silnice. Ke kostelíku v Lučné přijíždíme cca v 17:20. Jéňa s rodinou jakbysmet. Nejdůležitější ano Frantova života jsem nestihli, tak se nenápadně řadíme do fronty gratulantů. Přejeme hodně štěstí. Ále to moc sluší, vypadá ve svatebních šatech s kožíškem přes ramena jako Sněhurka. Nebo jako lední medvěd. Podle Oskyho má ještě větší prsa, než mívala. Po skončení obřadu venku před kostelíkem novomanželé zdárně absolvují několik úkolů, jejichž cílem je vesměs něco podpálit, popřípadě uhasit, a pak se v řadě vozů přesouváme do Liberce, kde se v kolejní restauraci Ály strýce máme všichni pěkně opít. Za horolezce tu je Láďa s Evičkou, David s přítelkyní Ivetou, která je nová, Osky se mnou a místo pro Jéňu s rodinou. Jéňa tu není, ale často nám telefonuje, kudy že se to k těm kolejím jede. Aleš a Béda na nás čekají v Praze, z čistě kapacitních důvodů nebyli na svatbu pozváni, čehož Ála během večera několikrát hořce lituje. Po polévce s knedlíčky se servíruje knedlovepřozelo, a Jéňa volá, jestli má nasadit řetězy. Nakonec mu jde Evička naproti. My už jsme dávno po jídle, přichází Jéňa s rodinou. Sice se usmívá, ale tak nějak zvláštně, svítí mu u toho oči a poškubávají koutky. Léňa je ale spokojená, dává si s námi knedlík. Zábava se rozjíždí, ale my zítra nechceme ležet doma s kocovinou, a tak se s Oskym loučíme se šťastnými novomanžely a jedeme do Prahy. Po půlnoci rychle soukám věci do batohu a v jednu padám do postele.
Pátek 29.12.2006 VZHŮRU NAHORU
A vůbec mě netěší, když mi v 6 ráno zvoní budík. Beru si do auta polštář. Na Chodově nabíráme zbytek sekce Praha, to znamená Náčelníka alias Aleše a Bédu, který letos přichází s kufrem. Druhá část výpravy, tj. sekce Hradec má poněkud zpoždění, a tak se s nimi srazíme až na hranicích. Místo lyží, kterým letošní globální oteplení nepřeje, přitáhl Aleš igelitku plnou vypůjčených sněžnic. Všechno jsem pěkně nahňahňali do kufru auta a vyrážíme po Brněnské. Cesta ubíhá bez problémů, já pospávám, kluci drbou. Míříme přes Budějice na hranice. Chvíli čekání na sekci Hradec využíváme ke konsumaci nedobré polévky v místním nonstopu, kde u telky přemítáme, jaké by to bylo Silvestra pěkně prosedět v teploučku, koukat na Mrazíka…..
Sekce Hradec je brzy tu. Davida všichni známe, Ilču už trochu také a ještě je tu Davidův ředitel, který ale na ředitele moc nevypadá, je to docela sympatický Luděk. Pokračujeme směr Linz a Salzburg a pak přes Bad Reichenhall a Weissbach až do hor. Vítají nás strmé Alpské stráně, romantické, ale na to, že je prosinec, dost holé. Nicméně na silnici vedoucí vzhůru něco sněhu je, a tak ze dvou možných variant volíme spodnější parkoviště. Lúďa nasazuje řetězy, a pak jede jako obrněný transportér po asfaltu vzhůru. My jedeme bez řetězů před ním. Na parkovišti překydáváme, náčelník je tradičně přípraven vyrazit první (což nám oznamuje asi 7 minut po příjezdu jeho oblíbenou větou „Co se mě týče, můžem“), ostatní „můžou“ s různě dlouhou prodlevou. Bédu jsme navíc museli ukecávat, aby netáhl nahoru ten kufr. Kolem půl druhé skutečně „můžem“ všichni, a tak vyrážíme vzhůru. Čeká nás asi 1500 výškových metrů, ale to v tuto chvíli naštěstí nevím. Šlapeme pozvolna leč vytrvale po lehce vysněžené silnici nahoru, s pěknými výhledy na okolní skalnaté scenérie, směrem do osady u přehrady Diesslebach Stausee. Jako vždy se odstupy mezi jednotlivci rychle zvětšují v závislosti na jejich fyzické výkonnosti a momentálním naložení. Vepředu brzy mizí Náčelník s Bédou, někde uprostřed se pohybuje Osky a Lúďa, pak já, vzadu si zamilovaně povídají David s Ilčou (což nezapomenu Oskymu zdůraznit).
V osadě na nás Náčelník s Bédou čekají, je to naposled, co je během výstupu uvidíme. Okolní kopce se brzy barví doruda, začíná se smrákat. Pokračujeme kolem přehrady, která ani není pořádně zamrzlá, a pak vzhůru lesem. A to už je normální tma. Hezky svítí měsíc, je bezmračná noc, není potřeba ani čelovka. Oskar má štěstí, s tou svítilnou z kola by se mu asi nešlapalo moc dobře. U dolní stanice nákladové lanovky se trochu posilňujeme a pak šlapeme vzhůru strmým svahem na skalní výšvih. Sněhu už tu něco je, ale žádná velká lyžovačka, sněžnice necháváme zatím na báglech. Žiju v iluzi, že chata už nemůže být daleko – přece je tady lanovka, která nemůže být dlouhá víc než pár set metrů, takže si vyšlápneme tenhle svah a za ½ - ¾ hoďky jsem tam. Svah jsme si vyšlápli, chata nikde. Cesta pokračuje stoupajícím traverzem dál a vzhůru, za roh, za další roh, a ještě za jeden. A za každým tím rohem čekám chatu, jenže ona nikde. Pak už vidím obrys chaty v každé větší skále, k jedné se mi dokonce zdá vyšlapaná cesta, takže si na ní jdu radši sáhnout, ale je to jen šutr. Už toho mám tak akorát, dvě noční a svatba na mě dolehly v plné síle, usínám za pochodu. V jednom místě se stopy rozdvojují, bývali bychom se dali po těch špatných, neboť jich je mnohem víc, naštěstí na nás Aleš zdáli bliká čelovkou a ukazujeme nám správný směr. Ve vyšších nadmořských výškách to trochu ožívá – potkáváme několik německy hovořících osob – vesměs se motají a šourají tak, že si myslíme, že jsou buď pořádně nalití, nebo se silami u konce. Porůznu tu také nechávají ležet své batohy. My pokračujeme dál, a po nekonečném traverzování na nás nakonec přeci jen zasvítí okénko chaty Ingolstädter Haus
Za světlem, s představou vytopeného winterraumu a horkého čaje už se jde snáz, a kolem 21h mám i já dnešní túru za sebou. Kluci mě ovšem vítají neveselou novinou – winterraum je sice hezky vytopený, ale až po strop nacpaný těma Němcema, takže my asi máme smůlu. Aleš už si tu ostatně kope záhrab, v čemž , zdá se, nachází jakýsi druh sebeukojení. Jeho díra v kupce sněhu má velikost psí boudy určené asi tak pro tlustšího kokršpaněla. Béda nekope nic. Mě představa spaní venku poněkud děsí, i když není žádný velký mráz. Ve svém zimním spacáku jsem většinou spokojená v září v Ostrově. Oskar, s poukazem na mé pohlaví, mi nakonec vydobyl místo na palandě. Chvíli se mačkáme v malinkatém winterraumíku s asi 7 Němci, kteří si z toho, kde budeme spát, hlavu nedělají, a dál se roztahují i s německým ovčákem na palandách. Popijeme něco čaje a ukládáme se k spánku. Já se potím na palandě vedle Thomase, Béda se klepe venku namáčklej na Oskara, Aleš se převaluje ve své psí boudě, otvor si zahradil batohem a žďárákem, a sekce Hradec oblevila tajnou místnost, kam se dá při výdechu prolézt z winterraumu malým okénkem 50x50cm.
Sobota 30.12.2006 JEDEME Z KOPCE
Budíme se do slunečného dne, nálada je dobrá. Po snídani na válečné poradě v míru rozhodujeme, co s námi. Mnoho možností není. Bivak ………je prý zavřený, a tak se cílem naší dnešní túry stává chata Kärlingerhaus. David ukecal Ilču, že jí bolí kolena, a vydávají se přímou variantou. Ostatní chlapi chtějí jít cestou, která je sice delší, ale zato horší. Mě trochu trápí ošklivý puchýř, který jsem si vyrobila včera v traverzech, ale prošila jsem ho nití a jsem odhodlána jít s Oskarem a ostatníma vlčákama. Nazouváme sněžnice – zjišťuji, že na tom není vůbec nic obtížného, snad jen nesplést si písmenka P a L a dát si tu správnou sněžnici na správnou nohu. Béda taky nazouvá sněžnici, a zjišťuje, že vada, kterou si včera přivodil, je neslučitelná s dalším použitím jeho sněžnic. Ta levá by ještě šla, ale pravá mu drží na noze sotva v jednom bodě, a tak nás Béda ještě za chalupou opouští a dohání sekci kolena.
Chodit po sněžnicích je docela zábavné. Proti skialpům si člověk připadá tak nějak lehčí, ale taky trochu jako Yetti, jak se musí dávat nohy od sebe. Boří se to tak na půl, a co je zrada, nehraní to. Přichází první traverz. Náčelník odvážně vstupuje na svah, jenže místo traverzu vpřed pomalu klouže dolů, a nejednou hup, a Náčelník zapad po stehna, a pak ještě jednou hup a Náčelník nikde, kouká mu ze sněhu jen čepice. Chvilku se pobaveně chechtáme, ale Náčelníkovo volání o pomoc vypadá vážně. Tak mi Osky vrazil foťák a honem s Lúďou spěchají zachránit Alešovi život. Ten se propadl do prolákliny, na jejíž dno nelze dohlédnout, a jako obvykle ho zadržel jen jeho batoh. Nohama se vzepřít nemůže, a tak ho kluci musí vytáhnout jak tu řepu v pohádce. Já jsem to zapomněla fotit, jak jsem byla vzrušená.
Oklepeme se a pokračujeme dál. Terén je pozvolný, žádná divočina, hledáme si cestu náhorní planinou mezi malými kopečky – chvíli nahoru, chvíli dolů. Je nádherné počasí, slunce, bezvětří, sněhu tak akorát na sněžnice. Směr víceméně určuje Náčelník, asi podle čichu, stopy tu žádné nejsou – a jestli tudy vede cesta alespoň v létě, to netuším. Postupně se přes terénní vlny a kopečky přibližujeme k homoli, kterou máme obejít zprava. Učíme se sjezdovat, zvládáme své první obloučky. Občas popijeme šálek termoskového čaje. Homole je nejspíš Viehkogel a chata by měla být v údolí za ní. Sjíždíme do dolíku pod homolí a nacházíme stopy, vydáváme se po nich vzhůru. Aleš jako vždy první, ostatní za ním, já poslední.
Uprostřed svahu se Aleš dává doleva. Proč to?? – říkal přeci, že máme homoli obejít zprava. A tak dle původních plánů Lúďa a já pokračujeme vzhůru doprava, zatímco Oskar jde za náčelníkem. Kdyby nám byl býval stydlivý Náčelník řekl, že se jde prostě vys..t, mohl mít soukromí. I přes toto drobné fópá nakonec všichni staneme v sedle asi 100 m pod vrcholem homole. Slunce začíná zapadat. Je tu pár značek a snad jakási cesta, po které se vydáváme dolů, ale ztrácí se nám stejně rychle jako slunce za obzorem.
Takže cesta nikde, padá tma, a nám nezbývá než dostat se dolů ověřenou metodou „kudy pustí“. Svah je strmý, místy až kolmý, a sjezd je náročný. Občas ještě uplatníme obloučky nebo plužení, co jsme si přes den natrénovali, ale většinou je jízda po zadku jedinou bezpečnou variantou. Několikrát musíme šplhat dolů po větvích kleče, a zkuste si někdy šplhat po klečovce se dvěma velikejma plácačkama na mouchy na nohách, ale aspoň se člověk po seskoku hezky ukotví a může rovnou svištět dál. Prodírání kosodřevinou nám svou vůní intenzivně připomíná, že jsou Vánoce. Za posledních zbytků šera brzdíme v údolí potoka, co ústí do jezera, a skoro vidíme chatu Karlingerhaus. Už potmě nás čeká sjezd několika vodopádů a pár dalších terénních nerovností, a jsme u jezera. Je tma, ticho, přituhlo, krásně svítí skoroúplněk. Připadám si jak v ruské pohádce. Kolem jezera, už po vyšlapané cestě, končíme náš výlet. Kluci vystřelili, já zaostávám – zmrzly mi promočený rukavice a tak se cestou marně pokouším trochu rozmrazit ruce. A taky už se pěkně ozývá puchýř. Osky si vzpomněl, že mě má s sebou, asi 20 metrů před svítícím oknem chaty – a rozhodl se počkat, aby nevypadal jako tyran, že mě nechává samotnou vzadu.
Jsem ráda, že jsme vevnitř. Dochází mi, že už jsem tu byla. Sundáváme přimrzlé sněžnice a už jsem v teple winterraumu. Atmosféra je daleko příjemnější, než včera. Je tu mnohem víc prostoru a mnohem míň lidí. Krom sekce kolena a rozbité sněžnice, která se tu už bůhvíjak dlouho vyhřívá, tu .odpočívá jen jeden tichý německý pár a jeden solitér. Tavíme v hrncích na kamnech sníh, vaříme čaje, polévky od Vitany, kolínka a je nám vcelku dobře. A na palandě se v noci, alespoň my v horních řadách, pěkně, spokojeně potíme.
Neděle 31.12.2006 SILVESTR
Někdo z německých řad celou noc přikládal do kamen, budím se pěkně promočená. Pozvolna vstáváme, snídáme. Dnes se musíme definitivně rozdělit. David opět přemluvil Ilču, že jí bolí kolena, a rozhodli se pro dvoudenní sestup na druhou stranu k jezeru Königsee. Přes to je pak při troše štěstí převeze nějaký ledoborec, a na druhé straně v Berchetsgadenu je v pondělí vyzvedne Lúďa autem. To pro sekci kolena znamená silvestrovský večer strávený romanticky ve dvou, bez nás, někde na půli cesty v bivaku. Loučíme se, přejeme si Šťastný nový rok, a zbytek výpravy, tj. my, se vydáváme zpět na Ingolstadter Haus.
Místo slibované vichřice o síle 100 m/s s bouří nás zezačátku párkrát trochu ofouklo, ale posléze zase sundáváme bundy a nasazujeme sluneční brýle. Výlet je dnes odpočinkový, vracíme se zpět přímou variantou, tj.po značené, vyšlapané cestě, což taková několikamálohodinová relaxační vycházka, jen trochu do kopce. Dneska mě puchýř bolí jako čert, neměla jsem tam nechávat tu nit! Kluci vesele běží vepředu, já pajdám vzadu.
V půli cesty piknikujeme. Oskar jedl šunku! Dohonil nás i Béda, který bez sněžnic bojuje o trochu víc než my, a který se navíc vracel pro svůj oblíbený šátek, co nechal viset nad kamny. Po obědě dál šlapeme vzhůru. Asi 30 min od chaty potkáváme rozjuchané Němce, ty z té první noci, kteří sem podnikli svůj celodenní výlet.
Na chatě jsme brzy odpoledne. Němci jsou tu pěkně zabydlený, asi tu bude tvrdý mezinárodní zápas. 5:5. Ubytovali jsem se na horní palandě. Náčelník s Lúďou, nevyžití, vyrazili ještě na kopeček Kleine Hundstodt, který se nesměle tyčí nad chatou. Já vytáhla z puchýře zhnisanou nit, vymačkala kávovou lžičku zkaleného žlutého obsahu, a vyšlápla si na menší kopec nad chatou na druhou stranu. Akorát jsem chytla západ slunce.
Pak už je tma. Válíme se v pěti na naší horní palandě, a pozorujeme a pomlouváme Němce, kteří okupují kamna, hrnce a stůl. Jejich výbava od Mammuta hodná výstupu severní stěnou Eigeru včetně lavinových sond a pípáku tu působí trochu nemístně. Zatímco Thomas se lámanou angličtinou rozplývá, že „jóóó hory, to je jeho život“, a dělá si srandičky z kousku vlasů, co se mi kroutí pod čepicí, okukují naši kluci jejich holky. Hlavně tu jednu – je pěkně německy stavěná, žádná třasořitka, s copem, a celá navlečená do speciálního nejspíš supersoftshellového upnutého Mammut oblečku, který působí dojmem neoprénu. Je to Potápěčka. (Zajímalo by mě, jaké přezdívky mají oni pro nás). Němci (a to kluci, holky se zatím váleli v posteli) s velkým nasazením uvařili kotel něčeho, co bychom možná doma označili za kejdu, tady je to ovšem jihobavorská specialita. Jsou to noky s párkem zalité čočkovou kaší, je toho kotel, a Němci už nemůžou, tak nám zbytek nabídli. To mezinárodní vztahy hnedle pookřály. Pěkně jsme tím rozdráždili naše chuťové buňky. Když jsem se konečně probojovali ke kamnům, ukuchtil Lúďa s Oskym ešus těstovin, ale nebyla to zrovna delikátní silvestrovská večeře. Krom toho ten spálenej ešus stejně budu drhnout já. Ještě že měl Béda to kilo uzeného na doražení. Po plátku jsme nabídli i německým kolegům, aby neřekli.
A aby řeč nestála, hrajeme po večeři kostky. A to o Potápěčku. Jenom nebylo zpočátku jasné, jestli připadne tomu, kdo vyhraje, nebo tomu, kdo prohraje. Bála jsem se, co s ní budu dělat, jestli náhodou vyhraju, ale nakonec se Béda snažil tak moc, až jí opravdu vyhrál. Jak své výhry zneužil, to nám nechtěl říct. S postupem času, vlivem pohybu a horského vzduchu přibývá únavy, ale půlnoc je ještě daleko. Němci vypili svoje Amaretto, bouchli pár petard asi v deset hodin, a šli spát. My nahoře jsme postupně taky vytuhli, ale nevyměkli jsme natolik, abychom to propásli. Ve 23:45 zvoní budík a my skáčeme z palandy jako Jája a Pája rovnou do kalhot a běžíme ven. Náčelník dovalil i malé šampaňské – vožrat jsme se po tom líznutí sice nevožrali, ale i tak jsem toho Silvestra hezky oslavili, popřáli jsme se Šťastný nový, zaveseli jsme se parkrát Alešovi na kameru, pokochali se zvukem ohňostrojů z údolí, je 2007 a my jdeme spát. Tulíme se jak sardinky na palandě a zima nám rozhodně není.
Pondělí 1.1.2007 NOVOROČNÍ SESTUP
Ráno balíme svoje švestky. Němci se s námi definitivně rozkmotřili, když si Béda dovolil vzít jednu sběračku vody z hrnce z kamen. Asi jim trochu nedošlo, že ta voda, co se tam ráno objevila, nespadla z modrého nebe, nýbrž někdo v noci musel dát do hrnců například sníh, a že by to třeba mohl být Béda. Už vůbec jim nedošlo, že když si postaví dva velké erární hrnce na celou plotnu, nemáme si my ani kam dát ešus, a taky je asi nenapadlo, že i my bychom si ráno rádi uvařili čaj. Asi si oddechli, že odcházíme. Sestup byl mnohem rychlejší než výstup, cestu už známe, kus jdeme ještě po sněžnicích, pak už pěšmo. Počasí se kazí, je teplo, začíná pršet. Ve 13h jsme na parkovišti, tedy náčelník s Bédou samozřejmě alespoň o hodinu dřív než zbytek, což jim ale bylo na nic, klíčky od auta má Osky. Loučíme se s Lúďou, který jede najít sekci kolena, a vyrážíme domů, do Prahy. Cesta uběhla, pěkně jsem se schrůpli, tedy krom Oskara, který za tím volantem né a né usnout. Na hranicích jsme si dali v nonstop znovu tu hnusnou polévku a nakoupily bagety a Kofolu na benzínce. V Čechách je hnusně, tma, leje jako z konve, a tak už se zase těšíme na hory.