Zimní Tatry 2006 - Béda

• Vysoké Tatry - Téryho chata 2006
• účastníci: Účastníci: Béda, Ondra, Charlie, Michal, Osky, Renča, Luboš, Kulička a pan H
• fotky výběr

Bédův deníček

den 1. - Hlavní nádraží

Tak je to konečně tady, můžu nahodit krysu na záda a směle vyrazit na hlavák. Zatímco loni byl objeven útočný cepín, tak objevem letoška jsou skialpové lyže. Kromě Ondry a Michala je mají všichni. Michal dorazil na poslední chvíli, jelikož si celou dobu myslel, že do Tater jede až v sobotu a může tedy páteční večer strávit ve společnosti mladých a jistě též pohledných slečen na jakémsi mejdanu. Zbytek byl už celkem tradiční - bagetu a spinkat.

den 2. Poprad - Smokovec - Hrebienok - Teryna

Jak vidno tak i tak zkušenému horalovi a alpinistovi jako je Oskar se může stát, že si neumí zabalit… Oskar nemá pásy (kromě spousty dalších méně důležitých věcí) a Renča nemá druhej cepín (za co vlastně může taky Oskar, páč měl pochopit její ženské potřeby a říct Charliemu, aby jeden půjčil z klubu). Oskar si kupuje pásy v Popradskym Hudáči, což nás stojí jenom pár hodin posedávání společně s houmlesáky na Popradskym nádraží. Bejt tu Aleš asi by byl hodně sprostej. Komedie pokračuje ve Smokovci, kde se ukřivděná Renča dožaduje druhého cepínu (protože Oskar zatížil rodinný rozpočet už o druhé pásy a ona má pořád jenom jeden cepín). Ve dvanáct se Osky konečně vrací na stanici zubačky a hrdě nese "cepín" zapůjčený od horské služby. Hliníkáč se zobanem upilovanym do půlky!, že ležel celej tejden na Teryně pod postelí snad ani nemusim připomínat.

Z Hrebienku to jde na lyžích snad samo. "Tohle, že je ten velkej hang?", cedim drsňácky mezi zubama. "Pohoda". Nahoře už takovej drsňák nejsem, leda tak drsňák co je celkem dost na sračky. Ukázalo se, že otočky s lyžema a krysou nebudou úplně zadarmo, navíc se v půlce hangu citelně ochladilo. Na chatu dorážim už za šera. "Kulička je kousek za mnou a Osky s Renčou na začátku hangu" lakonicky oznamuju ostatním a v hloubi duše se utvrzuju, že dneska už pro nikoho nejdu… Po několika hodinách… "Tak v sedum jim vyrazíme pomoct." Téměř jednohlasně schvalujeme Ondráčkův návrh, jako že vo nic nejde. "Kolik vlastně je?" "Za pět sedum"… "Aha!?!" následuje zásah hodný profíků od horské služby. Kuličku jsme našli kousek pod chatou. Prej jako, že pohoda, ale lyže pro sichr nechal na konci hangu, že prej jako zejtra…Osky s Renátou sou prej jako taky v pohodě a píchnout rozhodně nechtěj,… tak jsme vzali aspoň Kuličkovy lyže.

den 3. - Baranie Rohy (jednání první)

Vyrážíme s Ondráčkem na Snehový štít, kde chceme pokušat jižní stěnu a nebo něco kousek vedle. Lajna "kousek vedle" vypadá celkem fajnově, až na ten nástup laviňákem. Ondráš mě nakonec přemlouvá do Baraniech rohov kolem Baranie ihly. Nástup celkem pohodička, a i zbytek vypadá na choďák, a jelikož nám je líto projebat den jenom chozením, bereme to stěnou doprava, kde to vypadá na nějaké to lezení. Sněhovej žlab kterým nastupujem přestává být v pohodě, navíc se mi z něj nedaří nalízt do stěny na stejným místě co Ondra a tak se probíjím stěnou stylem: ještě kousek na tu poličku - do pr… nic tu není - ještě kousek… nakonec si vyžádám červeného frenda se slovy, že dál už nesóluju. Ondra mě dolejzá, štandujeme a Ondra vyráží natáhnout první dýlku. První dýlka mi přišla celkem vostrá. Kdybych věděl jak bude vypadat další dýlka asi bych to kapínek přehodnotil. Na štandu se shodujeme, že přímo by to lezl jenom blbec a že traverz doprava vypadá daleko rozumněji. Po chvilce mého traverzu doprava, když stěnu opustilo několik koleček sněhu a z pohodově vyhlížejícího fleku se stal nelezitelný převislý kout se vracím na štand a jdu to zkusit přímo. Taaak levačku na žábu, pod ní frendíka. Nohy nic moc a tak cítim jak Ondráček hypnotizuje hroty mých maček co má hned nad hlavou. Vypadá to na nee moc jistej krok.

B: "Dávej bacha"

O: "Jasně"

B: "Ufffff ggggghhh, pojď, pojď Béda… DÁVEJ"

O: "Pohoda?"

B: "Neee, furt dávej bacha"

O: "Už dobrý?"

B: "Neee stojí to tu za prd, ale trochu si tu vorazim"

Zbytek už nebyl tak dramatickej, kromě toho fleku, kde si mi noha zašprcla do spáry a nešla vyndat ani když jsem se ji snažil vyrvat volnou rukou (visejíc v cepínu). Kousek nad sebou vidím sedýlko, že by…. "VRCHOOOOL" řvu jako malej kluk a dobírám Ondráše. Mám radost, že už to nebudu muset lízt znova. Nahoře chvilku šašíme a nakonec se shodujem, že jsme sice asi jenom na hřebeni, ale na vrchol pečeme a slaníme dolu. Po dvou slaněních jsme zase dole. Pozoruje nás jeden Slovák s přítulkyní a jako, jestli by si to nemohl dát po nás, bez maček a s teleskopama. Vtipálek. Ondra mu krátce popisuje jak to tam vypadá a pobledlý Slovák je nakonec rád, že mu při sestupu prošlapujem stopu…

den 4. - Malý Ľadový Štít (jednání první)

To, že hřeben na Malý Ľadový je jeden z nejhezčích výstupů v okolí vědí skoro všichni, a tak jsem rád, že jdeme jenom čtyři. Ondráš razí stopu vepředu, já ji po něm předělávám pro ty co vážej víc jak pětašedesát kilo. A pak, že vepředu to je největší dřina… Charlie z Michalem nás záhy dobíhaj. Hřebínek je sice dlouhej jak šichta horníkova, leč úplnej choďák. By to teda byl, kdyby se po něm dalo jít… Vítr cca devadesát kiláků za hodinu, dělá problém i z vymočení se, natožpak z nějakého lezení. V prvním klíčovém místě (asi desetimetrové slanění) se shodujem, že karty na chatě budou lepší a prcháme do dolinky pod Sedielkom. Pak už jenom galeje po pás ve sněhu, Ondráček sáňkující po břiše za spadlou rukavicí, a konečně ty karty. K naší cti nutno poznamenat, že nevyšel ani nosič, který je jak pravil Miro: "výborný chalan čo vyhrál sherpa rallye". K jeho cti zase třeba podotknout, že ho vítr desetkrát porazil v hangu se šedesáti kilama na zádech a napodesátý zlomil krosnu a rozmlátil všechny vejce…

den 5. - haldy sněhu za chatou + Baranie Rohy (jednání druhé)

Vítr se od včerejška kapínek uklidnil, ale přesto nácvik s pípákama vypadá jako dosti ambiciózní cíl. Po chvilce hledání máme konečně údolí, kde moc nefouká (tj. dá se tam v pohodě stát). Dle pokynů, hlavního lavinového preventisty Kuličky hledáme zakopaný pípáky, zakopáváme kamarády do sněhu a pícháme do nich sondama. Obzvláště zakopávání se těší velkému zájmu. Bohužel těch co by chtěli být zakopání až tak moc není. A tak se do sněhových hlubin ponořili následující stateční: Charlie, Béda, Michal a Renča. Obzvláště Michalův fešný hrobeček "na stojáka" byl hodný vyzkoušení. Po obídku se vítr utišil a tak jdeme na lyžích do Baranieho sedla a pak (již bez lyží) na Baranie rohy. Z vrcholu se chci podívat, kam jsme to předevčírem vlastně vylezli. A ejhle on to byl vrchol, super…. Ještě se mrknout kudy jsme to lezli…. A ejhle odtud to vypadá jako neuvěřitelnej prásk. Kluci nás prohlašujou za magory a slibujou, že s náma nikdy nikam nepolezou…

den 6. - Malý Ľadový Štít (jednání druhé)

Letiště Poprad slibuje na dnešek parádní počásko a tak máme v úmyslu dorazit Malý Ľadový. Bohužel ani líčení všech hrůz předchozího pokusu nestačilo k odrazení byť jednoho zájmce a tak jdeme všichni. Až k místu, kde jsme posledně skončili je to pohodička. Během krátkého slanění nás ale všichni doženou a tak pokračujem dál více méně ve čtyřčlenných skupinách. Naše vedoucí skupinka ve složení Béda, Ondra, Kulička, Luboš postupuje pohodovými sněhovými poli celkem bez větších obtíží. Zrovna když jsem si začal myslet, že to dáme celý bez lana Kulička z vedoucí pozice zavelel, že dál ni krok. Poskládaní na exponovaném hřebínku vybalujem matroš. Luboš konečně odlezl a tak se na to můžu jít podívat já. "Do prdele, kudy to ten Kulička lez." Kulička vyřešil oblez skalního hrotu vskutku bravurně, a tak nám na dalším štandu nezbývá než konstatovat, že - morálový lezení jako jo, ale co je vo hubu, je vo hubu. Kulička z Lubošem pokračují sólo, my s Onráčkem se při tom radši zajistíme. Následujíci délky byly vážně paráda. Žádná záludnost, super expozice, jedno - dvě jíšťa na dýlku, dobrý štandy. Těsně před vrcholem předbíháme kluky, a kocháme se úžasnými výhledy na celé Tatry. Obětováním dvou prchaček si příjemně urychlíme sestup, ačkoliv právě dolézající Oskar pořvává něco ve smyslu, že to jde v pohodě sejít. V Sedielku potkáváme kluky z VŠAKu, co zrovna přijeli na Terynu, vypadá to, že tam bude pěkně narváno. Ondráček nám ještě zpestřuje příchod na chatu, vyšetřováním ztráty vlastních pantoflí. Nakonec pak úspěšně zamíří ke skupince holandských důchodců se slovy: "dů jů spík ingliš?" … vtipálek.

den 7. - Široká Veža (jednání první a též poslední)

Včerejšek nás namlsal, a tak přišlo na další ambiciózní cíl: Široká veža - rokle Komarnických. Naštěstí vize stoupání přes Priečne sedlo do Velké Studené doliny nikoho příliš neoslovila a tak jdeme sami. Kousek nad chatou nacházíme ve sněhu zasypanej stan. Ondra se jal ho vykopávat i přes mé konstatování, že ten chlápek bude stejně už tuhej, že bude lepší ho vykopat až cestou zpátky. Výstup do sedla kapínek prověřil naše dýchací ústrojí, ale pohled do Velké Studené stojí za to. A co teprv nahoře! Chvilku, zmateně hledíme na kompaktní jižní stěnu Široké Veže, a marně hledáme nápadnou rokli. Nakonec jí nacházíme poněkud jinde než jsme očekávali. Už první dvě dýlky mi přijdou celkem vostrý (na to že ve skutečnosti byly hodně v pohodě), a to nechci vidět co budeme dělat ve zbývajících třech skalních stupních. Dneska asi nemám svůj den. Štanduju pod velkým převisem a sem rád, že další dýlka je Ondrášova. Po hodině Ondra vybojoval pěknej kousek. Stěnu opustilo pár metrákovejch šutráků. A v klíčovém kroku též Ondráčkův cepín. Leč je to kluk šikovná, dal to bez něj a hned zaštandoval. Cepín zůstal ležet na poličce, takže nedošlo na slaňování jak jsem se těšil. Nu což, vzhůru do toho očistce! Lezení žádná sláva, sem tam většinou skála, sem tam kolmá šotolina, všechno nepříjemně zakydaný sněhem. Dál je cesta nejasná a tak volíme poněkud lépe vypadající traverz vlevo pod převislou stěnku, pod kterou chceme po šikmé plotýnce zpět doprava. To že jsme měli jít ze štandu přímo, přes krátkej převis, víme teď už voba! Ondráček je namotivován opětovným ziskem svého cepínu a vyráží tahat. Traverz vlevo je celkem ucházející, pak krátký nález do stěnky (jak to ten kluk ušatá udělal nevim do teďka (jak jsem to udělal já se radši ani neptejte). Z kouta pod převisem hlásí, jako že dál néé. Po chvilce sundavá rukavice i mačky. Po další chvilce ve stylu "dávej bacha" bravůrně přelejzá stěnku. Se mnou to je kapínek horší, ale nakonec si sundavám jenom rukavice a v duchu technického lezení to nakonec též stěnkou provalím. Skály zmizely a tak poslední dýlku, vybíháme v pohodě sólinko. Na samotný vrchol to je už jenom kousek exponovaného, leč lehkého lezení. Z vrcholu máme znova možnost pozorovat parádní scenérie. Hory nám jsou nakloněny. Sestup taktéž v pohodě, jenom jsem už zralej na voraz, snad zejtra. Oskar, Renča, Kulička a Michal šli na Ľadový Štít a do půlnoci běhali po Javorové dolině a hledali Sedielko.

den 8. - Mačacia Veža + ledy (restday)

Dneska konečně došlo na odpočinkovej den a tak vyrážíme až pěkně pijánko na desátou. Mačacia Veža je hned před chatou. Jenom se mi nechce moc věřit, že diretka údolkou je jenom za tři. Nástup je sakra do kopce, tělo už začíná protestovat. Naštěstí nikam nespěcháme. Ondra se koncentrovaně věnuje pořízení co nejdrsnějšího autoportrétu a tak začínám sólovat nástupovej žlab. Asi tak v půlce žlabu se shodujeme, že dál to raději zajistíme. Ondra si nějak špatně vykládá můj zrychlený dech (což bylo dáno nedostatkem kyslíku v této nadmořské výšče) a lakonicky oznamuje, že dneska tahá von, … vlastně proč ne. První dýlka je parádní mixík, uprostřed vyteklej soplík ledu kolem pevná skála, sem tam travička. Prostě paráda. Dojem z lezení kazí jenom extrémně nepohodlný štand, kde se nedá stát ani sedět, ale jenom viset. Další dýlka je už čistě skalní a tak po zkušenostech z rokle rovnou sundaváme rukavice. Dalších délek nebylo třeba. Po krátkém sestupu odpornym laviňákem už obědváme na chatě. Oskar a spol. mě ještě lámou do lyžování, ale jelikož se chystaj do toho laviňáku odkaď jsme se zrovna vrátili, popřeju jim jenom zlámání vazů a necháme se Matym ukecat do ledů pod chatou. Z příjemného závěru odpočinkového dne se vracíme až za tmy. A moje tělo je rádo, že zítra jede domu, páč další odpočinkovej den by asi nerozdejchalo.

den 9. - sestup + aquapark

Konstatování ohledně předodjezdových výstupů je jasné: hmľa jako mlíko. S Ondrášem berem lyže a jdeme pod Sněhovej štít. Ostatní jdou na ledy. Náš výlet připomíná pohádku o rákosníčkovy "za mlhou hustou že by se dala krájet". Ani si nelámeme hlavu s tim, jak najdeme chatu.

O: "hele tady to jde nějak z kopce"

B(zkušený alpinista): "to bude kotel pod sněžnym"

O(po pár metrech): "jo, ale nějak moc z kopce a

ten šutr nalevo je mi nějak povědomej" Další debata nebyla potřeba, protože Miro zrovna začal zametat schody před tim povědomym šutrem.

Sestup na Hrebienok jsme zvládli všichni ve zdraví. Což bylo zvláště u nás "olyžených" dosti velkým výkonem. Sjezdovka do Smokovce už byla takvou příjemnou tečkou. Ovšem ještě příjemnější tečkou byla návštěva Popradského aquaparku, pod vedením místního stavbyvedoucího pana H. Další už bylo podle obvyklého scénáře "horolezce pustili ven". Nicméně bazének 28°C a mentolová pára byly opravdu příjemným zakončením.