Krátké zimní Tatry 2009

PÁTEK

Všechno je perfektně načasované: uspat holky, dát si večeři, uvařit čaj, oblíknout, krysu na záda, doběhout tramvaj. Na nádraží už čeká podobně vyšňořená banda. Na mě ale nečekají. Tentokrát odjíždím sám. Bloumám pomalu chodbou k vlaku a užívám si ten zvláštní pocit. Úplně sám ale nepojedu. V Pardubicích naskočí Hudy – další horolezec postižený jako já. Jedno plechovkové na uvítanou a jde se spát.

SOBOTA

„O pol hodiny Poprad!“ Promžourám se ven z vlaku, pak tradiční snídaně v horní hale plné lidí s lyžema a cepínama. Na električku bude fronta.

Čekat půl hodiny, abychom mohli vypláznout nekřesťanskou cenu za kousek svezení na Hrebienok? Jdeme po svých. Teda tady jsem už dlouho pěšky nešel. Po cestě, co dřív vedla lesem.

Na Hrebienku nikdo. Lanovka ještě nepřijela. Teryho chata 2:45. Šlapeme sami čerství sníh na cestě. Na Zamkovského máme dokonce náskok na ukazatelový čas. Ten ztratíme hned, jak se na začátku doliny začneme propadat do kleče. Normálka. V hangu je prošláplá slušná stopa, sníh drží, na poměry docela pohoda. Aby nám to tak nepřišlo, snaží se nás ještě zlomyslný vítr sfouknout od chaty zpátky pod hang, ale už se nenecháme.

Dáme si polívku, zabereme postele a ještě vyrazíme na štrbinu za Žltou stenou. Naposledy to byl pěkný výstup v ošklivém počasí. Co mi Tatry nabídnou letos? Nezměněné počasí – mlha, vítr sníh. A místo písně pro cepín a mačky šichta sněhového dělníka. Výhledy na okolní štíty se nekonají. Jako kdyby Tatry nebyly nic, než hřeben, na kterém jsme a tušení chaty v dolině. K večeru ale odkryjí trošku víc. Předkrm k večeři. Abychom si nemysleli, že tu nic není a mohli si říct: tímhle žlabem na Pyšný.

NEDĚLE

Ráno nám počasí kazí chutě. Nakouslý předkrm přikrylo zamlženou pokličkou. Náš žlab jen matně prosvítá a hledání varianty ve stěně Pyšného štítu je utopie. Ovšem z levého žlabu je začátek vidět, tak vzhůru.

Cha! Jestli to včera byla průměrná šichta sněhového dělníka, tak dneska je to domovníkova noční můra. Po hodině dusání hlubokým sněhem se dostaneme do míst, kde už to nahoru prostě nejde. Hudy o něco níž, já o něco výš. Sněhu je tu vzadu po pás, vepředu po prsa. Čím víc šlapu, tím níž jsem. Opačně to nefunguje. Mám neodbytný pocit, že tou sněhovou kaší proteču někam hodně hluboko a už mě nikdy nikdo neuvidí. Marně se pokouším proházet si cestu cepínem. Za chvíli – teda za chvíli rozhodně ne – prostě za nějakou spíš delší dobu máme s Hudym každý svůj pětimetrový zákop, ale nahoru ani krok. A to ještě nejsme ve žlabu. Naštěstí, protože tak nějak tušíme, že tam tolik sněhu nebude.

Poslední možnost je prohrabat se ke skalám vpravo. Je to spíš sestup (sesuv) než traverz, ale povede se. Ne že by tu bylo míň sněhu, ale aspoň je tu občas čeho se chytit, za co cepín zaháknout. Množství sněhu na téhle snadné túře dokáže z člověka vymáčknout solidní ukázky mixového lezení. Deep snow soloing. Ještě jeden mixboulder a jsme ve žlabu. Zaplať pámbů, sněhu je tu normálně. S novou chutí šlapem dál. Pro zpestření dva ledové prahy a už nás vítá štrbina. Místo hřebene zakydaného námrazou si radši dáme sváču. Výhledy se nekonají.

Jakmile jsme zpátky na začátku žlabu – rup, mraky se roztrhají a hory se předvádějí, které to víc sluší. Nejvíc předvádí Stredohrot svou skalnato-sněhovou šerpu, co se mu táhne s levého ramene. Vypadá to výborně, co to asi je? Nevim, ale rozhodně náš zítřejší výstup.

PONDĚLÍ

Dneska je den na výstup roku. Obloha modrá jak má být, sluníčko svítí. A my míříme do stinné stěny Stredohrotu. Cestu pod Žltú stenu známe z předvčerejška, ale sníh je dneska úplně jiný. Ufoukaný, tvrdý, paráda. Od lyží je projetá zkratka, tak se dáme po ní. Stopy od lyží se boří, ale pás mezi nimi je tvrdý. Chvíli si běžím jak sličný Legolas na chmurném Caradhrasu. Je to jak chůze po neviditelném laně. Hudymu to lano trochu praská. Žlab do štrbiny už taky známe. Nasazujeme mačky a jedem. Perfektní sníh. Úplná radost šlapat nahoru. Ve štrbině jsme ani nemrknem.

Čeká nás první neznámá. „Po krátkom, dosť ostrom, na obidve strany strechovitě zoseknutom hrebienku“se nejdříve vydáme jen tak na volno, ale za chvíli radši poslušně vyndaváme špagáty. Však by taky byla hanba je nevyvětrat, když už jsme je vytáhli až sem. Smyčka přes balvan – nic víc tu člověk nevymyslí. Snad je dobře přirostlý. Nebo aspoň přimrzlý. Po který straně hřebínku to asi půjde líp? Vpravo je sněhu trochu víc, ale ztenčuje se a ztenčuje – plotna přede mnou, plotna za mnou a slunce jasné nade mnou. Co teď? Teď se poprvé v životě vyšvihnu na hřbet svého sněhově bílého koně. Hyjé! Kostrbatá jízda. Občas pobídnu cepínem a prr! Zase sesedat, aby se nám to moc nerozjelo. Cože, konec lana? Krátký hřebínek je trochu delší. Tak to bude na dvě dýlky, no. Tož – smyčka přes balvan...

Dilema, kudy pokračovat z věžičky dál za mě vyřeší můj cepín, když mi záludně vyskočí z poutka směrem dolů. Nejdřív ho sprostě prokleju, ale pak pochopím. Ne, ne, určitě mě nechtěl opustit. Chtěl mi jen ukázat cestu. Takže si ho vyzvednu a pokračuju naznačeným směrem. Další cestu si už ale radši vybírám sám. Dál po ostrém hřebínku. Dobrodružné lezení, expozice, výhledy a zvukový doprovod obskurní domorodé kapely. Kam slunce zabuší svou blýskavou paličkou, tam hora zarachotí sněhovou lavinou. Kapela má říz, ale vizuální efekty jsou odbité. Množství uvolněného sněhu vůbec neodpovídá velikosti rachotu. Trochu to kazí celkový dojem. U nás se ovšem nehraje. My si jen posloucháme hezky ze stínu.

A lezeme. Hřebínek se nám nějak protáhnul. Ještě další dvě délky tu vymotáme. A ještě jednou popojedu na koni. Konečně jsme na Dubkeho lávce. Ještě další dvě délky radši odjistíme, než nám hrana stěny pod námi zmizí trošku z dohledu. Sbalíme lana a loknem si čaje. „Támhle pod tou věžičkou se najíme ne? Nedáš si zatím energetickou tabletu Hudy?“ Dáme si tabletu a jdem. Tvrdý sníh s pěkným sklonem, pod ním schované prahy. Bez lana to hlavu potrápí. Na druhou stranu si tu zase připadám jako pravý horolezec. A ne jako sněžný pako.

S přibývající výškou posouváme i náš oběd. Támhle k tý skalce. Támhle pod stěnu. Sněhu ubývá a mění se tak trochu v krupici. Skalek přibývá. Chtělo by to zas vytáhnout lano. Hodin přibývá – tři. Kapela to zatím zabalila a zdola zatahují šedivou oponu. Na vrchol to není daleko, ale blízko taky ne. Hodina, spíš dvě. S jištěním určitě. To co jsme vylezli není zas taková pohoda, že by se nám to chtělo sestupovat v mlze nebo za tmy a na slaňovací sjezdovku to tu taky nevypadá. Takže otáčíme, konec divadla, i tak jsme si užili až až. A při sestupu si ještě užijem. „Najíme se u toho posledního štandu jo?“ Tak jo.“ - „Co kdybysme sestoupili, dokuď je něco vidět a najedli se až dole?“ „Tak jo.“ A tak jdem pořád na lačno. Sestup stěnou taky zabere dost času a poslední dvě dýlky k hřebeni radši zase odjistíme. Ale hřeben, ten už teda znova nepudem. Všimli jsme si totiž v plotně kousek pod hřebenem nejtu se smycí a z něj se chystáme slanit.

Nejdřív se k němu ale musíme dostat. Nasedám proto ještě naposled obkročmo na hřeben. Nohou na smyčku nedosáhnu, zkouším pod sebou lovit cepínem. Musím z toho koně viset za nohu jak cirkusový jezdec, abych smyčku ulovil a vztyčil směrem nahoru. Výměna nástrojů. Zas visím za nohu a snažím se teď pro změnu expreskou smyčku zachytit. Sláva! Do expresky odsedku a teď už jen přemístit do nýtu sebe. Že se to bez úhony povedlo, za to vděčím jen dlouholetému tréninku na vrcholech pískovcových věží. Taky Hudy se tu uvelebí, aniž bysme si navzájem potrhali mačkama oděvy. Zbývá už jen protáhnout lana, mrsknout je dolů a tradá. A jsme ve žlabu. „Najíme se až na chatě ne?“ Večeře už na nás nedočkavě čeká. I my na ní.

ÚTERÝ

Původně jsem měl na poslední den ambiciozní plány na krátký a náročnější výstup někde za chatou, ale včerejšek nás úplně uspokojil. Tak kam se hnát. Zabalit bágly, vlhký věci, co tu asi nikdy úplně neuschnou, do baťůžku jen svetr a mačky a vrcholovou stravu pro oba. A jde se. Kam? Kam jinam než na Baranie rohy.

Sluníčko pálí. Po nebi se potulují bílé mraky, údolí je jich plné. Svetry máme brzy kolem pasu. Stopa je prošlapaná, loudáme se zvolna, hodně zvolna, nahoru. Kutálíme do údolí hroudy sněhu, co tu zbyly po včerejších lavinkách. Kdo dál? A pořád se ohlížíme po Stredohrotu. Sakra. Stěna vypadá impozantně. I naše cesta v ní. Nevylez jsem moc věcí, co by z dálky vypadaly tak úžasně. Paráda. Fotíme. Bez mraku, s mrakem nahoře, s mrakem dole, jen si vybrat.

A loudáme se. Pomalu. Krok za krokem. Svým způsobem je to dost namáhavý. Víc než včera, protože hlava nahoru vůbec netáhne. A tak se loudáme. Na vrchol se ale přeci jen vyloudáme.

Na Baraních rozích je mi vždycky trochu smutno, protože na Teryně Baranie rohy znamenají loučení. Jako dneska. Na rozloučenou výhledy na Tatry v různých obměnách: vrcholy v mracích, vrcholy bez mraků, mraky na Terynce, mraky na Brnčálce, mraky všude, mraky nikde. A ticho. Ticho jaké je jen na horách. Protože je úterý a ne sobota jako normálně, a protože jsme tu jen dva.

Ale dolů musíme stejně. Slunce do nás pálí plnou silou. Loudáme se. Ve vzduchu blýskají krystalky sněhu. Houpavá chůze v hlubokém sněhu mě ukolébává do návratového rytmu. Jsme zase na chatě. Klobásku, dobalit kletry. „Majte sa chlapi!“

A nakonec?

Zahřmění laviny.

Cizinec pádící na lyžích. „Bear! Bear!“

Stopa přes cestu.