V HORÁCH S ŠÍLENCEM
Ach já starý hlupák! Proč jen jsem neposlechl varování mých přátel? „Neblázni, nejezdi s ním,“ varovali mě. „To se skoro ani nenajíš. Úplně tě zničí.“ Cha! Řeči. Vždyť s ním nikdo z nich ani nebyl. Kde asi jsou ti, co s ním někdy byli, mě nenapadlo. A vůbec. Nikdo jiný se mi neozval. Samá výmluva. Chytráci. Nezbylo mi tedy, než jet s ním. S Milanem.
Teď už mám zase klid. Přestěhoval jsem se. Mám útulný pokoj v klidné secesní vile na břehu švýcarského jezera. Nic mne tu neruší. Také ostatní obyvatelé vily jsou velice tišší. Zdejší personál je velmi úslužný a chodí čistě bíle oblékaný. Jen jednou narušili mojí idylu, když mne chtěli přestěhovat do západního křídla s výhledem na hory. Ne! Hory ne! Odsud mám výhled na klidnou hladinu křišťálového jezera. Jen jakási temná předtucha mne nutí vyprávět, jak to tenkrát bylo.
Je pravda, že jsem se všem výstrahám vysmíval. Přesto mi to však nedalo spát a proto jsem před odjezdem navštívil věštírnu věhlasného Lachovského orákula. V šeré místnosti, zaplněné obskurními předměty a kotouči šedého dýmu, seděla nahrbená postava neznámého věku i pohlaví, zahalená v potrhaném plédu. Poté, co jsem jí položil otázku, která mne sužovala, začala cosi mumlat, otočila se třikrát dokola a pak ze zaprášené police vytáhla ohmatanou knihu s vyobrazením jakýchsi skal. Třikrát si odplivla a za sílícího mumlání zabodla zažloutlý nehet na ukazováčku levé ruky, zřejmě pro tento účel zvlášť pěstovaný, mezi stejně zažloutlé listy knihy. Otevřela ji. A strašným hlasem vykřikla na mne slova věštby: „Svině! Vepřové hody!“ Zanechal jsem orákulu v misce bakšiš, vyšel ven a usadil se v nedaleké putyce, abych rozjímal o věštbě. Po třetím pivu bylo vše jasné. Bude to těžké jak svině, to jsem tušil i bez orákula. Ale nakonec budou vepřové hody! To znamená úspěch a velké výstupy. Byl jsem spokojen a bez obav se chystal k odjezdu. Vlastně jsem se ani moc chystat nemusel. Materiál? Milan vezme svůj. Jídlo? Milan všechno nakoupí. Koupil jsem si jen pár tyčinek na výstup, pár piv na večer a očekával den odjezdu do švýcarských hor. A ten přišel.
Milan mě u svého obytného auta přivítal se širokým úsměvem a zvláštním leskem v očích. „Tak tam hoď věci,“ otevřel mi Milan kufr, „a jedem.“ Kufr plný lezení. Jídla jsem moc neviděl, prý je v lednici pod sedadlem, za to mě zaujal půl druhého metru dlouhý kus téměř rozpleteného lana. Na koncích pramenů byly uzlíky. „To? No, to je proti omrzlinám,“ vysvětlil mi Milan. Proč ne. Ledovec tam je, vrcholy ve třech tisících metrů. A co ten prak, kterému jsme jako malí říkali „skobičák“? „To je taková finta. Když je nejhůř, dokážu z praku prostřelit na osm metrů oko borháku skobičkou s repkou a protáhnout jím lano.“ Vida, co se nepřiučím. Milan opravdu myslí na všechno. Nasedl jsem a jelo se.
Do Švýcarska je daleko. Ve dvě hodiny v noci jsme konečně zaparkovali v sedle, v našem domově pro příští týden. „No, přijeli jsme pozdě,“ zhodnotil Milan, „zítra dáme jen něco na rozlezení. To stačí, když vstaneme až v sedm.“ Cože? A co jindy? No dobře, snad na poprvé nebude tak zle. Rychle jsem ulehl do spacáku.
Budík zazvonil ve třičtvrtě. Pomalu jsem se vysoukal ven a těšil se na snídani. Kolem nás skoro všichni ještě spali, ale pár ranních ptáčat se našlo. Snídaně byla rychlá. Milan už byl po jídle a nervózně přešlapoval. Ukrojil jsem si druhý krajíc a usrkával horký čaj. „To dojíš večer,“ vytrhnul mi chleba z ruky. „Jdem, než bude stěna na slunci.“
Nástup nebyl dlouhý, pouhých sedm set výškových metrů, hodinu a půl, psali v průvodci. Za hodinu jsme tam byli. Tempo bylo vražedné. Svezl jsem se do stínu balvanu. „Nesedej si,“ zavelel Milan, „jdeme lézt.“ Stěží jsem se zvedl. Nakonec, je to jen na rozlezení. Čtyři délky, na odpočinek bude ještě dost času.
Cha! „Kam jdeš? Dáme si ještě tu vedle,“ uslyšel jsem, jakmile se moje nohy po slanění zase dotkly rovné země. A pak – ještě jednu. Dohromady deset délek. Na rozlezení! Stěží jsem při jištění tajně zhltnul tatranku. K autu jsem došel jako přitahován magnetem. Milan mi kupodivu hbitě přistrčil křesílko. „Odpočiň si, nic nedělej. Já uvařím večeři.“ A opravdu, servis byl dokonalý, noky s masem výborné a porci jsem ani nemohl sníst. Že by snad… „Koukej to sníst všechno! Zítra to budeš potřebovat. Čeká nás konečně lezení. Vstáváme v pět!“ V pět??!!
Pět hodin. Tma. A zima. Před autem už na mě čekal zabalený batoh. Snídaně? Suchý rohlík se sýrem jsem zapil studenou vodou. Uvařil bych si čaj, ale to by nás zdrželo. Za čtvrt hodiny jsme vyrazili. Nástup? Tisíc pět set výškových metrů, tři hodiny. Musíme to stihnout za dvě.
Po hodině úprku už jsem měl dost. Právě jsem chtěl usednout na kámen u cesty a trochu si odpočinout, když se hned za mnou ozvalo: „Nezastavuj, nemáme čas.“ No dobře. Alespoň jsem zvolnil tempo. „A nezpomaluj!“ Tak to už je moc. Půjdu si jak chci. A dál jsem jsem stoupal volnějším krokem. Au! Co mě to žahlo do lýtek? Au! Zase! Otočil jsem se. Uviděl jsem Milana a v jeho ruce zlověstně se kývající rozpletené lano. Prý na omrzliny! Zbytek nástupu byl peklo zpestřené občasným zasvištěním Milanova biče. Čas – hodina padesát.
Nad námi strměla nepřístupná stěna z šedé žuly. Milan rozdělil úlohy. On poleze ty těžší délky, já ty „lehčí“. Je jich sice víc, ale zato jsou hůř odjištěné. Jídlo by nás zdrželo. V nestřežené chvíli jsem rychle ukousl kus čokolády.
Dost! Sedmá délka a byli jsme teprve v půlce. „Potřebuju si odpočinout, Milane.“ „Cože? Lez dál.“ Au! Kde se vzalo, tu se vzalo rozpletené lano. Tak to ne. Musím popolézt mimo jeho dosah! „Milane, tady to nejde jistit! Já dál nelezu!“ Auu!! Co to zase…? Prak! To tedy Milan nelhal, střílel opravdu přesně. Přesně tam, kde končí batoh. Nebylo úniku.
Zbytek dne jsem prožil jak ve strašném snu. Lezení a lezení a dobře mířené rány. Žádný oddech. Jen ukradené chvilky na kus čokolády a hlt vody mne udržovaly při životě. Nevím ani jak jsem za mdlého svitu čelovky doklopýtal zpátky k autu. Milan mi podstrčil křesílko, uvařil večeři a přistrčil pod nos obří porci: „Jez.“ Pivo! Vždyť mám s sebou pivo! Třesoucí se rukou jsem vylovil chladnou plechovku. Konečně trochu radosti. „Alkohol?!“ zahřměl Milan. „Na horách nikdy!“ Vytrhl mi plechovku z ruky a vysokým obloukem ji zahodil do tmy. „Já bych si zítra potřeboval odpočinout,“ špitnul jsem nesměle. „Nesmysl,“ zněla odpověď, „teď jsme nejlíp rozlezený. Tak zítra zase v pět!“
Nedalo se nic dělat. Pokud jsem chtěl přežít, musel jsem vstát alespoň o půl hodiny dřív a dobře se nasnídat. Potichu jsem se vyplížil z auta. „To jsem rád, žes taky vstal dřív.“ Milan! Jako bych ve tmě zahlédnul šílený lesk v jeho očích. „Dneska nás čeká ještě kus po ledovci. Tady máš bágl a jdeme. Po cestě si můžeš natrhat borůvky.“ Bič zasvištěl. Náhle mi vytanula slova věštby orákula: „Svině! Vepřové hody!“ Vždyť každým vepřovým hodům předchází – zabijačka! A kdo má být tou sviní? Ne! Ne! Už néééé!! Áááaaáaáaá!! Z hrdla se mi vydraly dosud neznámé zvuky. Vyřítil jsem se do tmy. Pádil jsem z kopce, řítil se stráněmi, rval se skrz křoví, prodíral se lesem. Nekonečně dlouho. A pak…
Probudil jsem se v čisté posteli, v neznámém pokoji, na neznámém místě. Z okna, asi ve třetím patře, výhled na jezero. Všude klid, bezpečí. Od té doby jsem tady. V tomto švýcarském sanatoriu. Krásně se tu o mne starají a nikdo neví, že tu jsem.
Ale teď! Co to bylo za zvuk? To povědomé zacinkání… Ach, to jen ta velice sympatická blonďatá sestřička a její klíče.
„Gutten Morgen, Herr Johann. Přišla za vámi návštěva.“
Cože, návštěva? Vždyť nikdo neví… A zas! Zas to zacinkání. Jako…
„Váš přítel…“
…jako cinkání karabin…
„…, Herr Milan.“
…a zasvištění biče. Ne! Pomoc! Okno, kde je okno? Rychle k oknu! Kdo sem dal ty mříže!!!
