Třináctá komnata

V pátek pátého listopadu tlačím kočárek po sídlišti. „Počasí by bylo, čas by byl, síla taky, akorát to chtělo se včas kouknout na předpověď zorganizovat si babičku a spolulezce. Sakra.“ Nad hlavou se po modré obloze honí bílé mraky, na listopad je krásně teplo. „Plíny venku schnou, skály budou taky suchý. Sakra.“ Zítra odpoledne má přijít změna počasí a letos už definitvní konec pískové sezóny. „Zítra dopoledne by to ještě šlo. .... Blbost, letos jsem si zalezla dost, dost jsem se jich s tim navotravovala. Kašlu na to. Zítra jedem s Kubou pod záminkou česání jablek k Ferdovi na chatu, může z toho bejt dobrej podnik.“ Jasně, jenom kdyby ta obloha nebyla tak modrá. ... „Nebudu blbnout, kašlu na to.“

Odkládám plány na jaro. Večer to ještě vysvětluju po telefonu Plechymu. Byl to původně jeho plán. Vždycky se mu líbila. Dost hladká stěna, mírnej převis, lákavá, a to jméno. Ale IXc, pro mě mimo říši snů. Plechy měl tu drzost, aby si ji vyhlídl. Když jsem pak začala víc trénovat, ptali se mě, jakej mám cíl. Mně to bylo fuk, dobře lízt, přece. Tak jo, když už tu hru hraju, tak třeba Třináctá komnata, no. Plechy ji dal vloni na podzim, já byla v šestym měsíci, jen jsem záviděla. Cíl ale začal žít vlastním životem.

V sobotu ráno čekáme s Kubou na Ferdu, má dorazit mezi devátou a desátou, pojedem pak naším autem. Meteor v rádiu už dávno skončil, trochu se nudíme. No jo, Ferda, ten nikdy nedorazí včas.

„Hele, Kubo, víš, co bych chtěla?“
„Co.“
„Vylízt Třináctou komnatu.“
„Co to je?“
„Nó, ta cesta, jak jsme zkoušeli s Ondrou před třema nedělema v Příhrazích.“
„Aha.“

Pauza.

„Dneska by to ještě šlo.“, povídám.
„Dyť bude pršet.“

Pauza.
Koukám na Medarda, Meteoblue, i ČHMÚ.

„Pršet bude až od dvou.“
„Hm, tak jeď. A co jako s Ančou.“
„Já nevím, stejně už neseženu spolulezce. Ty bys tam se mnou stejně nejel, ne?“
„Jel.“, na to Kuba.
„Kecáš, ty bys tam se mnou jel?“
„Jo, jel.“
„No a to mi říkáš teďka“, povídám na to nelogicky, „proč jsme se teda nedomluvili. Já jsem tak pitomá, proč jsem to neřekla dřív?“

Vyšiluju.

„Hele, neblbni, tak si to zařiď s Ferdou, mně je to dneska jedno.“
Půl jedenáctý, volám Ferdinandovi. Je ještě doma v Podolí, právě si zavazuje boty.
„Ferdíčku, nechtěl by sis udělat takovej vejlet do Příhraz?“
„Cože, kde to je, jedem na Sázavu, ne?“
„No, já tam mám takovej projektík, víš, jako že si chci vylézt jednu cestu a dneska je poslední šance.“
„A my bysme jako s Kubou šli na vejlet, jo?“
„Nó, Kuba by mě jistil. Ale byla by to taková procházka ke skále, je to tam moc hezký.“
„A jak by ti to jako trvalo?“
„Tak třičtvrtě hodiny, hodinku.“, nevím, jestli mám radši nadsadit nebo ubrat.

Odmlka, Ferda si myslí, že jsem se zbláznila.

„Aha, hm, tak radši jeďte sami, já se na ty jabka dostanu i vlastním autem.“
„Hele, Ferdíku a nevadí ti to, my tam za tebou dorazíme odpoledne.“
Ferda zklamaně: „Tak doražte, mně to fakt nevadí.“

Horečně balím, počasí vpravdě nevypadá nejlíp. Obloha je šedivá a nízká, déšť má přijít od severozápadu. Ruka se mi zastavuje nad maglajzpytlíkem. Ale kašlu na to, dám to i bez mága, posledně to docela drželo. Kubovi beru sedák, kterej koupil asi před patnácti lety jejich táta, když si chtěl osvěžit pískařinu. S tím osvěžením to nedopadlo dobře, ale se sedákem jsme s Kubou začínali lízt. Je to sedák na feraty, ale to by snad nevadilo, hlavně jestli se do něj ještě vleze. Neměl ho na sobě možná deset let. No, na meditace teď není čas, musí to jít. Jedem.

Před Boleslaví máme na předním skle takové podezřelé jemné kapičky, asi z ostřikovačů před náma. Kozákov je v mracích. No nic, Komnata je v převise, snad to stihnem. V Příhrazích je sucho, sucho mám v puse. Nějak jsem se nestihla napít, s sebou nemáme nic. Letím s Ančou v šátku do hospody na jednu točenou kofolu na stojáka. Kubík čeká u krmelce, nechce se mu vracet. To je teda vybroušená taktika, bez maglajzu, hlad, žízeň, není čas na rozlez a ještě po sezóně. Jestli to nevylezu tak všechno zbytečně, prostě to musím dát. Mám nejvýš jeden ostrej pokus, na víc mi síly nestačí. Dobře, zkusím to. Když se nebudu cejtit, nebudu to hned hrotit, zopakuju si kroky, nacvakám s odsednutím ve všech kruzích a pak dám jeden pořádnej ostrej.

Pod Železnýma věžema to cinká. Nejsme tu sami. V Neuropatologovi má nacvakáno jedna dvojka. Zatím se rozlejzají na Františkovi. Rozkládáme Ančátku na zem celtu a Anče se s vervou vrhá do písku. Terén je pro její lezení ideální.

Vysvětluju Kubovi co a jak, doufám, že jistit pořád umí. Je to šikovnej chlap a váhovej rozdíl čtyřiceti kil taky mluví v náš prospěch, dobrá. Jdu na to, ale vůbec se necejtím. Kroky si pamatuju jenom všeobecně a přitom v klíčovém místě mezi druhým a třetím kruhem není místo na improvizaci. Když něco udělám jinak, spadnu. Už nad prvním kruhem v nevýrazných poličkách vím, že to nebude ono, ale bojuju. Cvakám druhý kruh a jdu na to. Levou ruku do dírky, kterou sakra, kterou si mám vybrat, nějak to jede, pravačku do bočákové dvouprdy, ale kde mám nohy? Padám. Blbý. Znovu. Už nejsem tak nervní, hned to dávám. Odsednu ve všech kruzích, ale stejně mi natejká a ke čtvrtýmu dolezu jen tak tak. No tak v jiný situaci bych to odložila na jindy, to si ale teď nemůžu dovolit. Dám si pauzu a pak ostrý pokus.

Pod stěnu zatím přišel borec z Neuropoatologa se spolulezcem a trochu si povídáme. Jmenuje se Tomáš a je od Pardubic. Komentujeme počasí, skála je celkem suchá, uklidňuje mě, že prý Neuropatologa tu zkouší i v zimě, když je pěkně, jenom odklidí sníh. Tak jo, hned mám klidnější svědomí. Anča je spokojená, smějeme se, jak jí písek. Anča s náma. Když ale začne svýma dvouma zubama strouhat pískovcovej valounek, tak jí ho radši vyměňujem za šišku. Hračky jí nezajímaj, jsou okoukaný. Tomáš nacvičuje ve stěně, kde není skoro nic. Lavíruje mezi dírkama a komentuje, že když udělá pohyb malinko jinak, letí. To chápu. Vysvětluje mi kroky v klíčovém místě, dělám, že ho sleduju, ale dírky nejsou zespoda ani vidět. Jedenáctka - jiná liga. Tomáš už má všechny kroky přelezený, ale spojit; v nedohlednu, dneska s tím už nepočítá. Nabízí mi půjčení mága. Vyměknu a beru to.

Jdu na věc. Jsme sice na písku, ale pojetí je ryze sportovní. K prvnímu kruhu je rozlez, pak lištičky, už si pamatuju jak na ně a nevysílit se, dál odpočinek v dobrejch chytech. Druhej kruh se cvaká z dírek na dva tři prsty a pak už jet přesně podle itineráře: pravou do dírky, nohy dost vysoko, dynamo pravačkou do bočáku, co nebere, pak levou nohu na stupík, ne pravou; jinak je to v pytli. Dobře, teď se vyvěsit proti bočáku, levou ruku do díry a už je tu to nejtěžší. Pravou nohu těsně nad levou, pravou rukou chytit takový brejle palec proti prostředníku, to udržím jenom chviličku, a dynamo do sokolíku, kterej už bere. Mírná radost, hlavně to nezvorat, cvakám třetí. Odtud je to za VIIc, říkal Plechy. Dole se něco děje, přihnal se déšť. Kluci pomáhají Kubovi uklidit Andulku. I v převise vnímám, že je to pořádnej slejvák a že si mě nikdo nevšímá. Vlhnou mi chyty, fakt poslední šance. Hlavně mi nesmí dojít. Lezu z posledních sil ke čtvrtýmu a je posekáno. Ještě traverz na hranu do dobrejch chytů, správně se to pak leze hranou v lehkym až nahoru, ale to budu muset vynechat. Konečně odsedávám. Nevěřím, že jsem to dala.

„Kubo, ty jseš, ty jseš ..., dík.“
„Jsem tvůj manžel“, směje se Kuba.
Tak jo, mám toho nejlepšího manžela, dostane za to pusu.

Honem balíme mokrý věci a mažem do auta. Volá Ferda, že nemá klíče od chaty, čeká, až mu je přiveze mamka. Nemůže nastartovat auto, dobíjí baterku, prý jestli by mu s tím Kuba nepomohl. Celej Ferdinand, my ho známe, tak se ničemu nedivíme a jedem do Podolí. V Praze nás v půl třetí dohání déšť. Na Sázavě bude taky hnusně, jdem s Ferdou na pizzu a pak končíme u něj.                    

P.S. Jo, nějak se to vymklo: lezla jsem to šestýho listopadu, v dešti, s mágem a ne až nahoru. Odřekla jsem kámošovi, co už bylo domluvený a ujeli jsme zbůhdarma neekologických 150 kilometrů. Normálně takhle nelezu, ale tentokrát toho nelituju a nic si nevyčítám.