Akademický klub alpinistů Praha

moutains image
Napsal uživatel Matěj Morava dne Pá, 09/09/2011 - 23:08

Mont Blanc 2011

Každý si mohl vybrat, jak to prožije. Já jsem si vybral prožívání na tenhle způsob. Způsob, který je podle mého spravedlivý. A jiný bych ani nechtěl!

 

     Ve čtvrtek 1.9.2011 se pod tlakem naší časové dispozice v kombinaci s ne úplně dobrou předpovědí počasí rozhodujeme pro finální variantu výstupu na Mt. Blanc. Jak se mílovými kroky přibližuje hodina odjezdu, tak se stejně rychle snižují naše nároky na to, co chceme za těch 4-5 dní pobytu v horách stihnout.

     Jako z prvního slevujeme ze složitosti výstupu. Namísto nejméně chozené cesty z Courmayeuru přes chatu Gonella volíme to nejmasovější, ale tím i nejsnazší. Z francouzské strany přes Tete Rousse, nechvalně známým kuloárem na Gouter a dále přes Vallotku na vrchol. Předpověď je neúprosná. Budeme muset slevit i z velkorysého aklimatizačního plánu, kterým bylo Gran Paradiso ve dvou dnech.

Je evidentní, že hora si začíná diktovat. Jako bych jí slyšel: „Jestliže na mě chcete, musíte se podřídit!“

Už i náš dech patří jí, o myšlenkách ani nemluvě.

     A tak se postupně přesouváme do polohy, kde pro lidskou bytost začíná pokora. Tak přirozeně, jako by byla jen jedním z vegetačních pásem, kterými prostupujeme cestou k vrcholu.

Z pátku na sobotu se alespoň na několik hodin spánku zastavujeme v sedle Furka pass (2436 m). Konečné složení naší kompanie po tom, co to Milan odřekl ze zdravotních důvodů je Kamča, Michal, Vítek a já.

     Je sobota. Zvuk zubačky dokresluje malebnou atmosféru domků s malými zahrádkami a květinovými truhlíky v oknech. Pak přijdou na řadu lesy a sem tam nějaký domek, pak louky  a nakonec skály a sníh.

     Téměř hodinovou cestou nás ukolébává Tramway du Mont Blanc , aby nás nakonec vysadila o 300 výškových metrů níž, než jsme si slibovali. Vystupujeme a jdeme dál po opravované trati po svých. Začíná pršet. Předpověď sedí, bohužel.

     Hora nás vítá třemi výraznými lavinami, které nevidíme, ale o to mohutnější se nám v mlze a dešti zdají.

     Míjíme bivak Forestiere des Rognes (2768 m), už jsou tam nasáčkovaní nějací Češi. Je sice už pozdě a prší, ale v podstatě to zas až tak nevadí, protože bychom tu vůbec aklimatizačně nezískali.  Proto volíme přesun ještě o dalších 400 m výš na Tete Rousse. Docházíme za tmy. Ubytováváme se za lidových cca 15EUR s OEAV.

Na další den si přispíme. Není kam spěchat, podle předpovědi má stejně pršet.

     Za deště, který se ve výšce 3500 – 3600m mění ve sníh, prostupujeme skalním pilířem na chatu Gouter (3817 m). Cesta se mi zdá pekelně dlouhá, protože je chata stále na dohled a stále stejně daleko. Idiotský stan pro tři, vaření, půl kilová kartuše, lano a myšlenky na italský traverz (původní šílený plán výstupu), to vše mě tíží. První ochutnávka pocitů z nedostatku kyslíku se dostavuje tak v  tři šesti, zadýchávám se. Zbývajících dvě stě metrů jsem prostě nějak přetrpěl. A dorážím bezkonkurenčně poslední.

     Na Goutru nás kámoši Maďaři informují o počasí. Pondělí dopoledne ještě déšť, odpoledne zlepšení. Úterý azuro.

     Moje myšlenky se upínají s nadějí k úterku. Ale pro jistotu se domlouváme, že v pondělí ve dvě ráno zkontrolujeme počasí, protože chatár burcuje chatu a chystá snídani na jednu ráno s tím, že se má počasí zlepšovat. Všichni si jdou poslušně lehnout. Nějak tomu rozporu v předpovědích příliš nerozumím, ale jdu taky na kutě. Až později mě napadá, že chtěli dát chlapci z chaty šanci těm, kteří tu už několik dní čekají na slušnější počasí, udělat alespoň pokus o vrchol. Je to jen moje spekulace, ale jinak si to neumím vysvětlit.

     Aha ještě jsem opominul říct, že si jdu lehnout ven. Do svého třímístného letního stanu, který jsem měl nakonec sám pro sebe. Nejdříve jsem měl za sousedy jen nadšence Němce, ale v pondělí odpoledne se přidali i další. Ale stále se můj dočasný příbytek jevil jako Hilton mezi stany!

     Budík zvoní, protiva. Ani nejsem nijak dezorientovaný. Kupodivu…  V tom mi úspěšně pomohl můj trojsezonní spacáček, který mě celou noc udržoval v polobdělém stavu. Už stejně, odhaduji zhruba od půl druhé, slyším Němce, jak se horečně chystají vyrazit. Tak po deseti minutách se donutím alespoň vyndat hlavu ze spacáku a poslouchám, jak vítr žene hromady sněhu na stěny stanu. Po dalším neurčitém časovém intervalu se odhodlávám vylézt ven a ejhle. Z letního stanu vznikl ledový sarkofág. Hromady sněhu na absidě zamrzly. Až důrazné mlácení a přemlouvání toho, co bývalo zipem mi pomohly se z té ledové pasti uvolnit. Jako motýl, nebo spíš jako můra jsem se hlučně vydral ven a s určitou hrdostí, že jsem taky dokázal vstát, jsem na sousedy zahalekal  „Good morning!“

     Chlapci měli sbalený už i stan. Chvíli jsem na ně tupě civěl, jestli to opravdu myslí vážně, pak jsem se obrátil proti větru a nechal si do tváře vmetávat tisíce drobounkých jehliček čerstvého sněhu. Věnoval jsem jim ještě jeden pohled a beze slova zalezl do stanu. Nadšenci.

     Přes sms se s chatou domlouvám na další kontrole počasí na pátou. V pět je situace dost podobná. Padlo rozhodnutí: Dnes na Blanc nejdeme! V půl šesté slyším u stanu dusot těch, co si užili svých pár hodin slávy a zabojovali o vrchol. Vracejí se.

     Pondělí využíváme ke hraní karet a já se zahřívám na chatě, kde je 11°C. Odpoledne se opravdu udělalo hezky. A někteří ještě spěchají na vrchol. Budou se vracet za tmy. A o to my příliš nestojíme. Jsme spíš fandové brzkého ranního vstávaní a návratů za světla (v klubu by z nás měli radost).

      Úterek se měl, podle všeho už od začátku, stát naším dnem “D“. Dnem útoku na vrchol.

Po zdravé rozvaze, že to necháme prošlapat někoho jiného, vstáváme ve dvě a ode mě od stanu vyrážíme až ve čtvrt na čtyři. Několik čelovek před náma nám ukazuje cestu. A had čelovek za náma prozrazuje, že tam rozhodně nebudeme sami.

   Zastavuju se často. Né kvůli dechu, ale jen čistě kvůli požitku. Je jasno. Nad Blancem vychází Orion a světélka čelovek jsou jakoby jeho zvláštním prodloužením až na zem. Hned vedle něj je jak magnetická hvězda, která nás přitahuje nocí, Jupiter. Je na obloze bezkonkurenčně nejjasnější. Nedají se s ním srovnávat ani hvězdy letního trojúhelníku, který máme celou dobu v zádech. A spící St Gervais se svými ulicemi ve tvaru opačně orientovaného trojúhelníku se snaží napodobit tento nebeský řád.

    Je to komfortní pocit, víme za čím jdeme i kde jsme v tom všem umístění. Takové směřování se zdá být, byť i jen na okamžik, smysluplné a velmi utěšené.

      O pár set metrů výš se opět začíná hlásit výšková únava následovaná přidušením. Už mě nezastavuje potřeba mojí duše užít si a účastnit se toho všeho. Ale jen prostá základní potřeba všeho živého, dýchat.

      Je to jako před dvěma týdny, kdy jsem si byl ve Stromovce vyzkoušet, co moje plíce vydrží. Vždycky po pár desítkách metrů si připadám, jako tenkrát po čtyřech kilometrech. Vydejchávám to a přemejšlim, co že to sebou vleču tak těžkýho, že mě to tak unavuje? Na nic nemůžu přijít, nemyslí mi to, nechce se mi ani myslet. Soustředím se jen na to, abych dejchal a nezdržoval.

      Po pěti hodinách chůze dorážíme na vrchol. Na vrchol toho všeho úsilí a kontinuování se až sem, do tohohle bodu. Je to vyostření a ne, že ne.

     Cesta zpět nám i s pauzou u Vallotky zabere čtyři a čtvrt hodiny. Ten den ještě sestupujeme stejnou cestou jako výstupovou, přes Tete Rousse na bivak Forestiere des Rognes, kde přespáváme. Další den na zubačku a hurá dolů. Je středa náš poslední den v Savojských Alpách.

      Jak sestupujeme, cítím, jak se prožité události vrství, stejně jako ve struktuře okolních hor. Vytlačuje to ze mě další a další vzpomínky. Namodralá barva vzdálených hor mi připomíná Nilgiri – Modré hory na jihu Indie, kam bych se rád určitě jednou podíval a o kousek níž už jsou příjemné zaoblené kopečky, které svojí vlídností připomínají Nový Zéland. A tam bych přeci taky jednou rád! A rázem jsou prvky krajiny mými vzpomínkami, uvízlé v síti mých vztahů.

Při loučení v naší Praze padlo slovo Elbrus. Tak uvidíme…

 

Fotky na Picase zde

Mont Blanc je jen pocit. Pocit, který přebrušuji k dokonalosti!