Monte Rosa 2011

Na tenhle projekt potřebujeme týden. Máme 6 dní. OK, takže 6 dní dobrýho počasí. Předpověď zní velkoryse. Zkrátka to risknem, buď a nebo…

Pátek 1.7.

Vyrážíme v devět večer z Prahy čeká nás 11hodin cesty v kuse, hnus. Volíme variantu přes Mnichov, Lindau, Bregenz, Chur, Visp a Täsch.

Sobota 2.7.

Parkujeme v Täschi, do Zermattu musíme vlakem nebo taxíkem. Dobrej nápad, jak nechat spoustě lidí vydělat. Pěší procházka na opačný konec Zermattu je příjemná „a slunce pálí jen“. Plán aklimatizačního kopce nevyšel, tak si to trochu ulehčíme lanovkou, čas tlačí. Volíme jako konečnou stanici Trockener Steg ve výšce 2939m a pokračujeme do rezervované chajdy Theodulhutte o 400m výš, kde je převažujícím jazykem čeština. Dva státní svátky udělaly z Wallisek „české hory“.

Neděle 3.7.

Vyrážíme skoro jako poslední kolem půl sedmý. Začátek po upravené sjezdovce je prima až na lyžaře. Doufám, že neskončím jako překážka za body v gamesovce nějakého drsného lyžaře. Slunce je za obzorem, takže je celkem fryšno. Doháníme všechna předpisově navázaní družstva a pádíme do Breithornpassu, oni nám to nahoře zase vrátí...a taky že jo. Výhled ze sedla směrem našeho postupu je úchvatný, beze slov vejráme jako do pohádky. Breithorny jsou jen“ kousek“ nad námi. Zas taková pohoda to nebyla...říkal jsem už, že ta jízda v kuse je hnus? Vrcholy jsou tři. My máme v plánu jen západní a centrální. Pak rovnou dolu, pěkně po ledovci a sestup k chatě Val d´Ayas. „A slunce pálí jen...“ Je to nechutná břečka. Kdo nemá min.3litry vody skončí špatně, a taky že jo. Pochod na slunci bere potřebnou sílu, jojo vyplácí se ráno makat, ale to my asi nějak neumíme. Chajda je super, standardní taxa 45€ za polopenzi, stejné tváře.

Pondělí 4.7.

Ta půl sedmá se nás nějak drží. Valíme do sedla Zwillingsjoch mezi Polluxem a Castorem. Z úsporných důvodů vybíráme pouze druhý z nich, tedy až na Pavla, který se ho nechce vzdát a valí to sám. Výhled z Castoru nám opět bere dech. Pohledy na neuvěřitelná panoramata si krátíme čas, čekajíce na našeho druha. „A slunce pálí jen...“ Pokračujeme hřebenem do sedla Felik a sestup k chatě Quintino Sella, kde máme opět rezervaci. Za námi ovšem doráží i husté sněžení, které nevěstí nic dobrého. Zítra nás čeká nejtěžší pasáž a to je hřeben Lyskammů, kde by se nám dobré počasí dost šiklo.

Úterý 5.7.

Ani se nepokoušíme měnit čas odchodu, ten už je předurčen. Mraky jsou pryč díky silnému větru, přibylo jen pár centimetrů nového sněhu, ale nic výrazného. Vyrážíme opět do sedla Felik. Vítr je dobrý sluha, ale špatný pán. Mám na sobě navlečeno co se dá. Pohled vzhůru mě neuklidňuje, silný vítr si pohrává se spoustou sněhu a to nevěstí nic dobrého. Několik dvojek pokračuje vzhůru. Já se rozhoduji otočit a zvolit variantu ledovcem pod třemi vrcholy Lyskammů. Dělíme se na dvě party. Bohužel se musíme vrátit skoro až k chatě, takže ztrácíme důležité tři hodiny. „A slunce pálí jen...“ Počasí se uklidňuje, možná to horem šlo. My to valíme do sedla Paso del Naso s očekáváním, jak může být tato varianta podobné obtížnosti jako varianta hřebenová. V dálce vidíme více lanových družstev bojujících hodiny víceméně na jednom fleku „tamhle se asi láme chleba“, a taky že jo. 90m ledů dáváme i díky přispění kamarádů z Brna, kterým trochu chybí morál, ale zase mají příjemných 5 šroubů, které se nám válí doma ve skladu. Holt, chybami se člověk učí. Zase je alespoň legrace a nemusí se člověk stále jen „plahočit“ sněhem ve vysokých teplotách. Pokračujeme sestupem k chatě Gnifetti. Slunko stále pere ze všech stran, dneska je to nekonečné. Závidím klukům, že šli horem a musejí už být v chatě. Dorážíme po jedenácti hodinách pochodu, ztahaní jako psi. Kluci nikde, asi zůstali nahoře v bivaku. Večeří doplňujeme ztracené síly. Je o několika chodech, dávám oba palce nahoru. Michal s Pavlem doráží skoro až se západem slunce. Vyzvídáme, jak se jim hřeben líbil a prsíme se jaké „drsné ledy“ jsme dnes museli překonat. „No...nám se ty ledy taky moc nelíbili. Nahoře jsme to otočili a vylezli jsme je taky....s tím jedním šroubem!“ Zítra by se hodil restday, ale ten není v plánu, navíc prý má být naposledy pěkný počasí a pak...pak už horší.

Středa 6.7.

Po včerejšku je naše standardní půl sedmá jen zbožné přání. Zase máme slunné počasí, proto pokračujeme podle plánu do Col de Lys ( Lisjoch ). Sedlo nás trochu zdrží. Máme tu kolem sebe jednu 4000ovku vedle druhé, jenom je vysbírat. Tady je to dost snadný, stačí hodit bágl na zem, zavřít oči, zatočit a pak vyběhnout na tu, která je zrovna před námi ( dá se použít i láhev nebo cepín na ležato ). Je to celkem švanda. Tento způsob léta zdá se mi…baví v okolí leckoho. Pavel opět pumpnul někoho o „zaručenou“ předpověď, která není moc přívětivá. „ Dvě hodiny a dost pánové“ hlásí kdosi odněkud shora. Když si máknem, tak bychom to mohlistihnout až na Dufourspitzi ( Monte Rosu pozn.a.). Trošku závodíme, ale spíš než s okolními, především sami se sebou. Do sedla Gnifetti, které rozděluje směr na vrchol Dufourspitze a nebo na chatu Reg.Marherita, kde budeme spát, dorážíme již se zataženou oblohou. „To dáme“. Rychle vyhazujeme něco nepotřebného matroše, budeme se tudy vracet, a hurá na vrchol. Na předvrchol Zumsteinspitze ( 4563m ) se dostáváme již za minimální viditelnosti. Dvojka, jak jinak než Čechů, hlásí, že to dál nejde. „Nesmysl, přeci to nevzdáme“ …a taky že jo. Viditelnost cca 3 metry náš úmysl kalí. Z předvrcholu je to úzkým hřebínkem v šířce dvou pohorek do sedla a výšvih na vrchol, slabé 2 hoďky. Těžko se o hřebínek pokusit, když máme problém ho i najít. Takže vrcholové foto s názvem „ Gorily v mlze“ a zpátky na Rif.Reg.Margherita, nejvyšší chatu v Evropě. Postel máme ve třetím patře, čímž překonáváme předešlý výškový rekord, alespoň ti co spí na horní palandě. Vrchol se z mraků ukáže jen krátce před západem slunce. Zítřejší předpověď? „verybed“.

Čtvrtek 7.7.

Nad Alpy přichází studená fronta. Že je studená, o tom mezi námi není pochyb. Vrchol stále zahalen i přes hodně silný vítr. Předpověď se nezlepšila a na další dny zní stejně a to jsme si přivstali. O nejvyšší vrchol se pokoušet nebudeme, když ani nevíme kde přesně je. Smůla? Ani ne. Šest dní parádního slunného počasí, to je víc než přepych. Valíme dolu. Občas na nás vrchol vykoukne z mraků a provokuje. „Na to sere pes“. Fotíme jak o závod. Trhliny cestou dělají z okolí doslova město. Neuvěřitelný, co ten sníh a led dokáže. Dorážíme k chatě MonteRosahutte, kde jsou jasné priority. Někoho zajímá tento architektonický skvost, jiného zas nedaleký boulder nad chatou. Volání „Polezte se mnou nahoru, nebuďte baby“ utíká kamsi do ztracena. Cestou nás několikrát chytne nepříjemná bouřka. Nad MonteRosou se žení všichni čerti, moudré rozhodnutí. Zubačka, na kterou dorážíme opět za silného deště, nás z Gornergratu přiblíží až do Zermattu. Levný to není, ale nás tlačí čas. Hlídač u Freddyho v Täschi, kde máme naše auto, nás rychle vrací zpátky na zem. Nechce se mu plnit slib a vracet zbytek peněz za nevyužitý parking. Že bychom už byli doma? Mám pocit, že jsem tam zaslechl i ruštinu.

Pátek 8.7.

Do Prahy dorážíme v 5 hodin, aby ty nejlepší z nás stihli ranní nástup do práce.

Na tenhle projekt potřebujete týden. Máme 6 dní. OK, takže 6 dní dobrýho počasí. Předpověď zní velkoryse. Zkrátka to risknem, buď a nebo…

Fotky k nahlédnutí zde