Travers Weisshornu

Účastníci zájezdu: Kulička, Honza

Cíl: Vylézt ve Švajcu na kopec a zase slézt dolů. Když zbyde čas a chuť, tak ještě na jeden.

Pá 9.9.

Vyrážíme, nabírám Kuličku v Berouně. V Bregenzu jsou nejlevnější pumpy až ty u švýcarský celnice. Zde stažená prdel, zda celník s odkazem na Basilejskou úmluvu o pohybu nebezpečných odpadů přes hranice nevykáže mojí stařičkou služební corollu i s námi na cestu zpět. Nocleh na sedle Furka (2400 mnm, aklimatizace).

Výstup: nic

So 10.9.

Pokračujeme do Randy, Kulička straší předraženým parkováním. U opuštěnejch garáží v bejlí je cena 0 CHF/(auto*den). Schodujeme se, že to je ještě snesitelné. Balíme a konverzujeme s dědkem (Weisshorn? Sehr gut! Schaligrat? Nicht gut, gefahrlich. Normalgrat besser).

Neúspěšný pokus o stop do Tasche, takže vlakem až do Zermattu za – po přepočtu – 270 Kč. Shodujeme se, že to již není snesitelný. V Zermattu dojíme bankomaty – Kulička úspěšně, já neúspěšně. Dokupuju převlečný rukavice, který jsem zapomněl doma (nesnesitelný, skoro za tolik co v hudáči).

Stoupáme na Rothornhütte (3198 mnm). Předbíhají nás jenom starci, ženy a děti. Na Triftjochhausu Kulička studenej čaj, já malý teplý pivo za 4,50. Dále milenci skotačící na rozkvetlých alpských lukách a závěrečnej pochod smrti hangem pod chatu – dosažena za soumraku. Nějací Švýcaři tam stanují, asi se jim na chatě právem zdá draho. My se jdeme ubytovat do postelí. K večeři „touhle dobou bohužel už jen“ takovej hrnec polívky, že to nemůžem sežrat. Cena polívky 9 CHF/os., snídaně 10 CHF, ubytko 26 CHF.

Výstup: 1600 m chodeckým terénem.

Z výstupu na Rothornhutte

Ne 11.9.

Budíček ve 4:00, snídaně, obloha bez mráčku, řetěz čelovek již stoupající vysoko na Zinalrothorn, jedno z těch mrazivých, ale krásných ran, jaká jsou jen na horách, jdu se vyčůrat, zalejzáme do dek a chrápeme dál. Podstatný detail: kadibudka má vodorovně dělené dveře, takže př otevření horní půlky člověk cudně koná potřebu a zároveň se kochá pohledem na Matráč.

Dnešek je restday. Kulička stahuje do Kindlu knížku od Whympera. Píše se v ní, že na vrcholu Matterhornu je opuštěné město plné duchů. Jsme rádi, že jsme si za cíl zvolili Weisshorn a dáváme si předsevzetí, že se musíme zeptat Cipíska, zda tam opravdu straší.

Procházím se po blízkým ledovci, vyhřejvám se na „hřibu“, v zóně trhlin to otáčím – vypadají zblízka hůř než z chaty.

Večer déšť a v noci snad i bouřka – démoni Matterhornu se zlobí, že jsme je opomněli navštívit. Blahořečíme si k rozhodnutí dnešek proflákat – teď bychom jinak byli na skalním hřebeni. Polopenze 65 CHF/os.

Výstup a sestup cca 100 m.

 

Pohled na skupinu Monte Rosy (cestou na chatu)

Po 12.9. 

Budíček ve 4:30. Zavírají chatu – jsme společně s ještě jednou dvojkou poslední letošní návštěvníci. Vyrážíme do mlhy, která se postupně trhá. Panorama, které nás bude doprovázet celý zájezd: Matráč, Breithorn, dvojčata, Liskamm, Monte Rosa, Rimpfischhorn, Alphubel kterýmu někdo uřízl vršek, Taschhorn, Dom. Dvojkový hřebínek na Ob. Äschhorn (3669), choďák po ledovci Hohlichtgletscher, místy obří trhliny. Nad námi závratná východní stěna Zinalrothornu (jen 750 m, ale nahoře převislá), před námi vrchol Schalihornu (3975). Pod vrcholem tavíme sníh. Samota jak někde v divočině a to jsme vzdušnou čarou pouhých 6 km vodorovně a 2,5 km svisle  od auta. Jde se zatím dobře, po sněhu, závěr skála za II, nahoru dorážíme cca v jednu. Odtud hnusný a rozlámaný skalní hřeben (AD, III, 1 km délky) plný zubů a žandarm, které se porůznu přelézají, slaňují a obcházejí. Bloudíme. Z hřebene vedou rokle, kterými tečou potoky sraček a těma se brodíme. Trudnomyslnost. V jednom sedýlku je stěnka cca za 6, pokoušíme se nahodit skalní hrot a háknout to, bezúspěšně, opět tedy ponor do sraček. Nakonec slaňujeme nad obrovskou okrajovou trhlinu, Kulička ji nějak přelejzá, já jsem vyčerpanej a bojím se, tak vrtám Abalakovy hodiny, zanechávám prchačku a nechávám se spustit (metodický okýnko – tak se to dělat nemá, ale bylo mi líto karáble). Zbývá posledních cca 200 m teď již chůze do Schalibiwaku (3780). Nocleh 26 CHF. Jsem rád že jsem v posteli jak málokdy jindy. Dehydratovanej a hladovej, ale z jídla se mi zvedá kufr.

Nad Taschhornem úplněk.

Cca 18 hod na cestě (dvojnásobek průvodcovskýho času – koeficientem 2 násobíme i nadále).

Výstup cca 1200 m, sestup cca 600 m.

Orientace na S hřebeni Schalihornu: Ze začátku přímo až k prvnímu slanění. Slaníme 30 m na V. Odtud kousek traverz úbočím a těsně za škrbinou výlez zpět na hřeben (nikoliv do škrbiny – tam těžké). Dále se držíme hřebene. Kde je slanění, slaníme na V, již ne tak hluboko, a opět se rychle vracíme na hřeben. Poslední žandarmu před Schalijochem, vysokou a špičatou, obcházíme slaněním opět na V. Lehčím terénem (II) sestupujeme na ledovec, zde komplikovaně nad okrajovou trhlinou. Největší porod to je mezi S a J vrcholem Schalihornu, pak se již situace zlepšuje.

 

Ráno s Matterhornem

 

To je ono (Weisshorn)

 

Krásy večerního alpnismu

 

Bivak, Taschhorn a měsíc

Út 13.9.

Restday. Vaříme, tavíme sníh, žerem, kocháme se. Totál azuro. Užíváme si útulného Schalibiwaku. Vybavení: dvě palandy (8 lidí), stolek, nádobí, bomby plné i prázdné, velká hromada bůhvíproč dřeváků, nějaké sušené jídlo. V knize tůr jsme druzí Češi (od r. 1984). Ročně zapsáno průměrně ca 50 lidí, většina z nich absolvuje Schaligrat, někteří scházej na Weisshornhütte, výjimečně na chatu Arpitetta. Jedni Britové tráví na bivaku snad týden, postupně jim dochází zásoby, popisují, jak vařej polívku z čistícího prostředku na nádobí.

Večer se vracíme k trhlině pro včera ztracený šroub.

Výstup:50 m. Sestup:50 m.

 

St 14.9. Summit day

Vracíme se na hřeben / tohle obejití se moc nevyplatilo Vstáváme cca ve 4. Vysoká oblačnost, mrholí. Závěrečnej úklid bivaku. Výstup začíná po pěšince po mužících v suti V stěny Weisshornu. Pěšinka končí těsně pod hřebenem („oprasili“ jsme tak první jednu až dvě žandarmy) a výstup vede dále po pěkném hřebeni v pevné skále. Další žandarmu přelejzáme přímo stěnou (IV; muži to mohou vzít na hraně, zatímco ženy nechť se spíše drží plotny). Pokud to vypadá, že na žandarmy vede výstup obtížnosti III – IV, vyplatí se přelejzat. Většinou to nejsou věže, ale pouze strmé výšvihy, které na druhé straně skoro neklesají. My jsme se jednou zasekali v obcházení žandarmy ve hnusnejch plotnách V stěny a pak jsme se horko těžko vraceli exp. a lám. terénem (IV – V) zpět na hřeben – to bylo těsně před charakteristickým sněhovým koněm, který spadá kuloárem do Z stěny (zde tavíme sníh - výhodné). Odtud začínají těžký žandarmy, který se vyplatí traverzovat hluboko V stěnou za postupnýho přibližování se zpět na hřeben. V samém závěru je plotnovitej výšvih, kt. opět obcházíme V stěnou. Nakonec opět na hřeben a po něm snadno na vrchol.

Výstup proveden v pohorách, mačky ani lezačky nebyly třeba, ačkoliv v horší letní sezóně můžou být mačky nezbytné (sníh, námraza). Jištěno souběžně na přeloženém prameni 60 m ½ lana, těžší úseky (od IV) jištěny od štandu.

Na vrcholu jsme v 19 h. Fouká vítr a mrzne. Nasazujeme mačky. Moc si to neužívám, obávám se nočního sestupu po V hřebeni.

Zpočátku to jde, lehké skalky a ještě světlo, dále pohodlné strmé exp. sněhy (45°) až na plató. Stačil jeden cepín. Postupujeme navázáni a připraveni skočit v případě druhova pádu na opačnou stranu hřebene. Průstup zónou trhlin je snadnej, vyšlapána pohodlná cestička.

Potom však začínají úmorné žandarmy. Orientačně jsou sice snadný (stále po hřebeni nebo těsně pod vrcholky, slaňáky..), ale už je tma a jsme vyčerpáni. Cca ve4000 m a ve 23 h navrhuju bivak, s čímž Kulička souhlasí. Počasí dobrý, jasno, nad nulou, mírnej vítr. Slaňujeme kousek pod hřeben na nepohodlnou, ale přecijen plošinku. Tavíme trochu sněhu na vodu. Noc trávíme částečně ve visu.

Výstup:750 m

Sestup:500 m

Vrcholovka

 

Výhled z vrcholu Weisshornu má jednu vevýhodu, není v něm vidět Weisshorn

Čt 15.9.

Cca v 9:30 křeče do stehen v místě nohaviček sedáku, řevem budím Kuličku. Nad námi prochází gajd s klientem. Ptá se jestli jdeme nahoru nebo dolů, při zmínce že dolů ze Schali zaznamenáváme ze strany gajda jakési mručení.

Cesta ve dne ubíhá výrazně rychleji, ale přesto je nekonečná. Skalní hřeben je exp., místy slaňujeme. Na kótě (3974) se cesta stáčí do kuloáru a postupně přechází na pilíř končící komínem (možnost slanění). Zde míjíme skupinu Poláků, kteří otočili normálku. Za posledních 72 hod již druhá grupa lidí. První byl před chvílí gajd s klientem.

Po plotnovitém hřebínku scházíme až do sedla, z nějž vodopádem klesá pěšina na rozlámanej ledovec. Jsem rád, že jsme to nešli včera, resp. dnes ráno. To bychom nedali! Na konci ledovce již začíná pěšina na Weisshornhütte. Zde pivo a džus (samoobsluha – lahev za 4 CHF, chata t.č. bez obsluhy, ale otevřená). Přilétá vrtulník pro pytel odpadků. Piloti nám kynou na pozdrav. Hurá – zdraví nás lidi z hor – jsme jedni z nich. Vrtulník se vrhá dolů a za minutu mizí za hřebínkem v Zermattu. My to do Randy půjdeme ještě skoro tři hodiny. Po pěkných lukách a řídkým modřínovým lesem. Ale nahoru bych to stejně šlapat nechtěl.

K autu dorážíme cca v 19. Obligátní krámování. Rozhodnutí co dál? Zvažujeme normálku na Matráč (moc dlouhé – zavrženo), severku Breithornu (Breithorn je neforemné cosi a né kopec – zavrženo) jakýsi třítisícový kvak kdesi u Monte Rosy s hezkou skalní stěnou (zavrženo mnou, že je to moc dokopce) a průzkumnou výpravu do Rätikonu. Rozhodujeme se pro to poslední, sjíždíme dolů do Vispu, dáváme kebab u Turků (hříšných 10 CHF!) a spíme nadivoko kus pod Furkou.

Sestup: 2600 m

 

Pá 16.9.

Ráno se Kuličkovi daří mě jakýmsi psychologickým trikem přesvědčit, že ten kvak (Joderhorn,3035 m) je vlastně dobrej nápad. Studujeme mapu z níž vyplývá, že z Itálie pod něj vede lanovka. To se sice K. moc nelíbí, ale nakonec si jí vydupu a vybrečím, takže přejíždíme přes Simplonskej průsmyk do italské Macugnagy (malebné kamenné vesničky, radost pohledět). Nad námi V stěna Monte Rosy - hrůza pohledět. Je blízko a nepředstavitelně vysoká - její mohutnost člověku vyrazí dech podobně jako severka Eigeru. Bídní červi, kteří by se tam ev. zasekali, by byli řádně v prdeli a jsou si toho vědomi. Jenže zpátky na zem - lanovka nejezdí, už je po sezóně. Zkoušíme to na lanovkáře, jestli by nám ji nepustil. V Macugnaze je opravdu mrtvo. I sjíždíme opět dolů a v Domadossole tůrujeme internet ve snaze zjistit něco o Rätikonu. Což se i daří, takže po pizze u Turka (u Itala naproti nebyla ani noha – všichni místňáci u Turka) tůrujeme toyotu a míříme skrz Tizino a kolem jezera Lago Maggiore do Rätikonu. Spíme na samotě Partnun na parkáči.

So 17.9.

Ráno kupujeme v berggasthoffu průvodčíka. Kolem to vypadá jako v reklamě ne fialovou krávu. Padl nám do oka pilíř (IV+) kopce Sulzfluh, Kulička by šel hned, ale mě se nechce šlapat skoro tři hoďky pod nástup, tak přejíždíme do vedlejšího údolí, kde je to pod nástup jen asi hoďku. Cestou dvakrát čekáme až přejde stádo ovcí – bačové je shánějí do údolí. Vedlejší údolí začíná obcemi Schiers a Schuders, kde se už tak uzoučká a exp. asfaltka vytrácí a dál pokračuje asi 10 km lesní cesta. Krásnej kraj (fialová kráva) a hle – i krásný stěny. Míjíme statek Grüscher Älpli a s tichou modlitbou na rtech překonáváme poslední strmej a kamenitej úsek cesty na parkoviště nad horolezeckou chatou Pardutzhütte. Na mapě není, ve skutečnosti jsme ji taky neviděli, ale prý tam je, stojí 20 CHF/os a noc a klíče od ní jsou dole v penziónu, více na http://www.kcr-online.ch . Stěny jsou pěkný, což o to, ale těžký, přetěžký. Aby taky ne - vybrali jsme si linii hned vedle pověstného Silbergeiera 8b+ , jednoho z článků alpský trilogie. Jenže vedle kolmé plotny jsou trávníky, rozchrastaný komíny, všechno se to sype a je to hnusný. Alespoň vyhlížíme Ninu Caprez, která je tu doma. Skutečně – vedle v plotnách je nějaká partička nacvičovačů, ale ti mizí dolů hned s tím, jak se začnou stahovat mraky. Nás burcuje až první zahřmění, mažeme kamenolomem nahoru jak vzteklý a to už lítaj první blesky. Tak rychlí jsme snad ještě nebyli. Sestupujeme do Rakouska – na druhou stranu hřebene. (Uff, ještě že jsme nešli pilířem na Sulzfluh, poprvé nás zachránilo před bouřkou na hřebeni Kuličkovo nedělní rozhodnutí udělat restday, nyní nás zachránila před bouřkou na pilíři moje lenost). Za deště po pěšince k autu a již známým offroad terénem dolů z kopců.

Do Berouna přijíždíme ve dvě ráno.

Zhodnocení akce:

Vylezeno:

• Travers Schalihorn (3974 m, AD, III, sníh 45°) – Schaligrat (D, skála IV) – Weisshorn (4506 m, odpytlen), Ostgrat (AD, III, sníh 45°).
• Hnusná lámavá nějaká pěťule na jakousi věž či snad jen na hřeben – v počínající bouřce se to nezdálo být podstatný. V krásným Rätikonu.  

Nevylezeno:

• Monte Rosa - Cresta Signal.   

Chuť zbyla, síla by se možná taky ještě našla, ale nezbyl čas. Tak jsme alespoň objevili Ratikon - parádní oblast odjištěnýho horskýho lezení, bohužel mimo naše schopnosti. Základna sedmičkářů, která se v klubu stále rozšiřuje, by tu však už měla co dělat.